Před dvěma lety nás po téměř měsíci na Floridě čekalo ještě jedno dobrodružství a to - mezipřistání  v New Yorku. Měli jsme celých 22 hodin na přestup a toho by se mělo patřičně využít. :)

Ještě poměrně rozhicovaní z Floridy jsme tedy ve 23:00 uložili zavazadla do letištní úschovny a vyrazili do centra velkoměsta. Přiznávám, že -2 stupně mě v plátěných ťapkách,tričku a jarní bundičce trochu překvapily, ale tak něco přece vydržím.

Skočili jsme do metra a jen tak tak jsme těsně před zavíračkou stihli poslední výstup na Empire State Building. Bylo kolem 1 ráno a já se klepala zimou už ve výtahu, který poměrně rychle směřoval do 86. patra. V půl 2 začala nahoře na vyhlídce sněhová bouře a mně už definitivně zamrzly i oči. Tom venku na ochozu ještě párkrát zmáčkl spoušť, zatímco já už si uvnitř za sklem dýchala na zmrzlé prsty.

výhled z Empire State Building

Sobotní večer, tedy spíš sobotní noc - na Empire State Building jsme byli téměř sami. A nejen tam.

Hrdinsky jsme si totiž řekli, že přece nebudeme platit za drahý hotel, když máme jen 22 hodin na celý New York. Musíme si to přece užít naplno.

Vážení, povím vám: ,,To byla ale blbost!!!"

,,Město, které nikdy nespí!", říkali jsme si, když jsme se blížili k Times Square a pomýšleli na nějaké noční představení na Brodwayi, či kávu v hezké kavárně. Je sice půl 3 ráno, ale v  USA, navíc v centru New Yorku je přece 24/7 samozřejmostí a o těch nočních divadlech jsem také někde četla.

Chvíli jsme se motali mezi světelnými billboardy, než nám došlo, že fakt stojíme na Times Square. Jen my, 4 bezdomovci a 10 žlutých taxíků. Tohle přece nemůže být pravda..

Obchody, restaurace, divadla, kavárny - všechno zavřené. Jen jeden Starbucks vypadal, že by nám snad mohl pomoci. Nemohl! Otevřené bylo jen malé okénko do ulice, kterým nám byli ochotni kávu podat. Sednout si, dojít na wc a přihlásit se na wifi, to už musíme někde jinde. Ale kde?

Ještě asi hodinu jsme zvládli chodit kolem. Prošli jsme Broadway na jednu stranu, na druhou, také spoustu bočních uliček. Z blikajících nápisů na Times Square už se nám motala hlava, z nutnosti čůrat už se mi do sebe motaly nohy a zimou jsem se klepala úplně celá.

Pořád jse nemoha uvěřit, že tohle je ten slavný New York.

Times Square

Rozsvícená výloha v jedné z postraních uliček a uvnitř pohybující se osoba. BINGO! To vypadá nadějně.

Podlouhlá, úzká, trošku špinavá sámoška. Vzadu tři ušmudlané stolečky a wc, které ani komentovat nebudu. Myslím, že záchodky na leckterém českém vlakovém nádraží nebo v pražském metru jsou proti tomu balada. Ale co, je tu záchod, je tu tepleji než venku (i když ne o moc) a je kam si sednout.

Pán nám ale hned po příchodu oznámil, že nám nic neprodá, protože dělá inventuru a je zavřeno a tak nemůže ani nic zadávat do pokladny. Po chvíli naléhání podlehl a uvařil nám dva čaje s tím, že si je namarkuje potom.

Posadili jsme se ke stolečku, rozebírali naši situaci, drkotali zubama a střídavě chodili pro další čaje a na wc.  Až z toho všeho Tom usnul. Ano, úplně normálně hodil čelo na stůl a usnul. Já jsem se po několika marných pokusech a s 13 % baterie úspěšně připojila na wifi z vedlejší Sephory a po dlouhém hledání se mi podařilo najít asi kilometr vzdálené bistro, které mělo v menu velké snídaně a hlavně! otvíralo už v 6 ráno. "Jooo!", vyjekla jsem radostí. V tu chvíli jsem si totiž opravdu připadala jako bezdomovec, kterému se podařilo najít azyl.

Mobil se rázem vypnul a já si posledních dvě hodiny s pátým kelímkem čaje v ruce už jen zoufale opakovala, že tu chvíli už to prostě musím vydržet! Že v bistru bude určitě teplo a hezký záchod a zásuvka a dobré jídlo a že na Times Square se určitě objeví lidi a všechno bude dobrý.. A bylo.. Přetrpěli jsme poslední minuty a chvíli před 6 jsme vyrazili hledat bistro. Bylo to místo, na které nikdy nezapomenu. Bylo tam teplo! Byl tam záchod! Zásuvka! Perfektní velkolepá snídaně! A hlavně takové ty kožené červené lavice, jaké znám z filmů, a taky paní, která nám chodila neustále dolévat čaj a kávu z konvičky. :) Strávili jsme tam snad 2 hodiny. Přes internet jsme si narychlo koupili jízdu lodí okolo Manhattnu a bylo nám fajn. Po cestě na jižní cíp Manhattnu dokonce trochu vysvitlo sluníčko, takže mé zuby drkotaly o něco méně než v noci. Jízda lodí byla skvělá, ale hodně dlouhá. Když jsem stála na horní palubě, myslela jsem, že zmrznu, jak to foukalo. Když jsem seděla dole v prosklené místnosti a poslouchala výklad o New Yorku, okamžitě mi začala padat hlava, troufám si říct, že jsem i párkrát zabrala.

Brooklyn Bridge + Manhattan

Po projížďce jsme se vypravili zpátky do centra. Nakonec jsme viděli vše, co jsme chtěli.
A těch lidí kolem. :))

Dodnes si myslím, že muselo být na tu noc vyhlášeno nějaké varování před sněhovou bouří nebo tak něco. Možná spíš varování před námi, protože jinak si to vážně neumím vysvětlit. :D

Po měsíci na Floridě jsme se tedy vrátili domů - opálení s rýmou a angínou, ale také hromadou zážitků. :)

Central Park

A protože Tom byl od té doby pracovně v New Yorku několikrát a já si odvezla pouze tyhle podivné vzpomínky, rozhodl se, že mě i sestře nadělí k narozeninám čtyřdenní pobyt v New Yorku. Sestra to měla jako jeden z nesplněných snů a já asi abych si spravila chuť a změnila názor. :D

A tak jsme vyrazily. Přeci jen, 4 dny jsou dlouhá doba, takže jsme to tentokrát měly i s ubytováním. :))

Sice žádný luxus, pokojík bez oken a bez koupelny někde v Čínské čtvrti, ale jak jsme posléze zjistily, bylo to to nejstrategičtější místo vůbec.

Let byl bezproblémový, ubytování jsme také našly v pohodě, jen ta předpověď počasí, ta byla zlá.

Nepřikládaly jsme tomu předtím žádnou velkou váhu, v Atlantě bylo krásně, každý den přes 20 stupnů, takže jsme se nějakými 4 stupni v New Yorku nenechaly rozhodit. Teda až do dne před odletem, kdy jsem si uvědomila, že jsem v 5. měsíci a nezapnu žádnou ze svých zimních bund ani mikin a že sestra si ani nic teplejšího nepřivezla.

Naštěstí nás zachránila jedna z kamarádek, která objela příbuzné a vypůjčila nám nějaké prostorovější a teplejší věci. :D

Takže jí budu děkovat asi do smrti, protože bez bundy od ní bych mrzla úplně stejně jako před 2 lety.

První den (v sobotu) mělo být nejtepleji a také bylo. Sluníčko sice vysvitlo jenom přes poledne, ale nemrzlo. :)

Prochodily jsme boty, viděly snad všechno, co jsme vidět mohly, poobědvaly klasicky po americku v parku. A večer jsme padly s 20 km v nohách do postele.

Times Square bylo plné ve dne i v noci.

Výhled z Rockefelerova centra stál také za to.

Top of the Rock - Rockefeller Center

No prostě všecko to stálo za to. :)

Do postele jsem se vážně těšila, předešlou noc jsme vstávaly ve 2, abychom stihly brzký let, takže téměř 20 hodin vzhůru a navíc 20 km v nohách. To jsem ale ještě netušila jaká mě čeká noc! ,,Recepce hostelu,, (jestli se to tak dá nazývat) byla na chodbě a náš pokoj byl jako první na ráně. Takže nejen, že mě vzbudil každý host přicházející v pozdní noční hodinu, ale spát mě nenechala hlavně dvě děvčata v sousedním pokoji, která se rozhodla, že si budou od 10 večer do 3 do rána hlasitě povídat, smát se a pouštět muziku. Ve 3 hodiny už jsem to nevydržela, vyšla na chodbu, zaťukala a slušně je požádala, zda by to nešlo tišeji. Klid byl skoro až do půl 6. Sice se do mě dávala čím dál větší zima a vystřelená péra z matrace mi drtila každý obratel, ale konečně se mi dařilo usnout. Z rozjímání mě však náhle vytrhl první ranní řinčející telefon na recepci.

Vzdávám to!

Unavené ráno mělo jasný cíl - nedělní Brunch a následně Central Park. Na Trip Advisoru jsme si našly skvěle vypadající restauraci s nejlepšími hodnoceními právě na Brunch a vyrazily jsme. Je to sice dál, ale to nám nevadí. Venku nás tedy trochu překvapily 4 stupně s mrholením, ale sestra ani tak na jízdu metrem nepřistoupila a tak jsme pěkně na lačno, s pláštěnkou, absolvovaly 4 km po svých. Jak moc jsme byly bláhové, když jsme si myslely, že ve vyhlášené restauraci seženeme v neděli ráno volný stůl, to jsme se dozvěděly až od té milé servírky.

No nic, Starbucks a borůvkovej muffin to jistí.

A pak konečně Central Park. Jak příjemné by bylo rozbalit si deku hezky na sluníčku, sednout si na trávu a otevřít piknikový koš. (Ovšem, to bych tu nesměla být opět na konci března. :D)

V central parku nás odpoledne dostihl hlad a tak jsme šly do další restaurace, kterou jsme chtěly navšítivit. Pro nadšence seriálu How I Met Your Mother, je to právě restaurace, podle které se vytvářel MacLaren´s Pub. Kupodivu, měli pro nás i volný stůl. :)

Venku začínalo pršet víc a víc a tak jsme jako další bod programu zvolily kino.

V kinech teď běží premiéra filmu Kráska a Zvíře. Sestra vyhodnotila, že to je krom animáků pro děti jeden z mála filmů, kterému bych mohla v angličtině docela dobře rozumět a tak jsme fakt šly a já fakt rozuměla. :))

Večer, když jsme se doplahočily domů, mobilní aplikace hlásila u dveří pokoje úctyhodných 18km.

Únava byla taková, že se mi kolem půlnoci podařilo usnout i přes šramot na recepci. Ráno jsem sice cítila každé žebro i obratel, v noci jsem byla asi 2x na záchodě, ale alespoň trochu jsem se vyspala.

Na pondělí byl v plánu Brooklyn. Ale taky déšť na celé dopoledne. Pláštěnky sice máme, ale asi by nebyl úplně zážitek procházet se po Brooklynském mostě v pláštěnce. Dopoledne jsme tedy zvolily odpočinkové a kolem 1 jsme vyrazily do ulic. Do Brooklynu jsme zamířily nejprve přes Manhattanský most, právě abychom si z něj mohly ten Brooklynský vyfotit. Bylo ale dost zataženo, takže fotky za moc nestojí.

V Brooklynu jsme si daly za úkol najít nějaké výborné bagely, protože ty bychom prý podle Toma měly bezpodmínečně ochutnat. To není jako ty, co dávají k snídani na hotelích nebo ty, co si člověk koupí v krámě. Tohle je několik druhů slaných a sladkých bagelů, které se naplní různými pomazánkami atd.

To, co jsme hledaly, jsme našly. :) 

Já si dala bagel s creme cheese, se sušenými rajčaty a grilovaným kuřecím masem a sestra skořicového bagela s burákovým máslem. Pochutnaly jsme si obě. Na cestu jsme si ještě dohromady koupily jeden mega giga borůvkový muffin, který nám nakonec posloužil jako svačina i večeře dohromady. :D

Prochodily jsme Brooklyn, 

poseděly v kavárně 

Muffin z Bergen Bagels v porovnání s velkým capuccinem :)

a při cestě zpět přes Brooklynský most nám dokonce vysvitlo sluníčko. :)

I když nám krokoměr ukazoval pouze 12 km, byly jsme unavené a uchozené víc než předešlé dny.

Sestra usnula už kolem 8 večer a já se snažila na internetu najít úschovnu zavazadel v blízkosti World Trade Center, abychom se po úterním výletě už nemusely vracet do hotelu pro zavazadla, ale mohly jet rovnou na letiště. Úschovnu jsem sice našla, ale právě procházela rekonstrukcí, takže byla na několik týdnů mimo provoz. No nic, vymyslíme to ráno.

Ráno jsme chvíli zauvažovaly, že budeme kufry celý den tahat s sebou, ale po zhlédnutí předpovědi nás to rychle přešlo. Hlásí přeháňky a déšť, takže vláčet kufry nepřichází v úvahu. Mezi 10 a 12 mělo být zataženo, ale bez deště a tak jsme si nechaly zavazadla na recepci a vyrazily na výlet k Soše Svobody. Daly jsme si kafe a muffin v nedalekém Starbucks, ušly jsme sotva 3 km a začalo pršet. A to tak, že dost. S pláštěnkami jsme se dopotácely do haly odkud odjížděla loď k Soše Svobody a při pohledu z okna bylo jasné, že tenhle výlet nemá smysl.

Ta tečka v dáli v tom bílošedém upršeném oparu je Socha Svobody. Z lodi by byla vidět dost podobně. Sestra vyhodnotila, že ji ani vidět nepotřebuje, protože ji viděla předešlý den z Brooklynského mostu a na tisících fotkách a obrázcích a já už ji viděla před 2 lety poměrně dost z blízka. :) A tak jsme se otočily a šly zpátky do hostelu. Po cestě jsme si chtěly zajít někam na oběd, avšak celou dobu jsme procházely takovou dost obchodní čtvrtí, Wallstreet, všude samé kanceláře, takže maximálně kavárny a občas nějaký fast food. Já už měla v botách rybník a sestra byla mokrá vesměs celá, protože pláštěnku nejprve dost dlouho bojkotovala a pak jí stejně pořád padala. 

Konečně jsme narazily na hezky vypadající italskou pizzerii. Uznávám, ,,Itálie,, není asi úplně to, co si chce člověk dát poslední den v New Yorku, ale my jsme na to prostě měly chuť a hlavně nám byla hrozná zima. :)

Zaměstnanci byli moc milí, jídlo vynikající, vypily jsme každá dva kýble čaje a snad až po 2 hodinách jsme pokračovaly pro zavazadla. Sestra měla jen větší a menší tašku na rameno, takže se jí to podařilo oboje narvat pod pláštěnku (i když tedy vypadala jak chodící balvan, kostka, kus skály nebo tak něco) :D Já si pláštěnku sundala, obalila tím svůj malý kufr na kolečkách a pro sebe se mi podařilo vyštrachat deštník, na který jsem celé 4 dny nějak pozapomněla.

Myslím, že jsme musely vypadat opravdu hodně vtipně. :) Ale 3 km v dešti jsme nějak zvládly a ve World Trade Center jsme se mohly konečně převléct do suchého. Čekaly nás totiž už jenom jízdy vlakem a autobusem.

Let měl klasicky trošku zpoždění, takže jsme přistáli až někdy ve 23:00. 

Na letišti už nás netrpělivě čekal Tom s tím, že pro nás má doma velké překvapení.

Celou cestu z letiště jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Postýlka pro Amálku? Plán na volný víkend? Napadalo mě všechno možné i nemožné, ale že na nás doma v kastrolu bude čekat opravdová svíčková s knedlíkem??? To by mě teda nenapadlo ani ve snu. 

A tak jsme si v půl 1 ráno všichni nacpali pupky k prasknutí, se sestrou jsme si ještě vyslechly celý zapeklitý příběh od toho bláznivého nápadu, přes nákup surovin, vaření po telefonu, několik nevydařených pokusů o knedlíky atd.. a kolem 2 ráno jsme konečně všichni padli do postele. :)

Ten kluk, co ještě před nedávnem uměl jen vajíčka, teď umí vařit snad líp než já!!