A teď vážně... 

Sedím v letadle, vznáším se nad oceánem a ............. letím domů. Ne na návštěvu, ne na pár týdnů, tentokrát už na pořád.
(Teda, minimálně do té doby, než Tom zase něco vymyslí.
Tuhle vykládal něco o Číně, ale to jsem mu zatrhla, ještě než to souvětí stihl vůbec dokončit.) :D 

Asi si říkáte..”Ta teď musí být šťastná. Vždyť přece tolik chtěla zpět do ČR.” Ano..

Náš lednový přílet domů byl vážně úžasný. Pro rodiče, vlastně pro všechny, to bylo obrovské překvapení (o našem příjezdu totiž nikdo nevěděl). Prvních pár týdnů jsme jezdili z jedné návštěvy na druhou, užívali si každou minutu s těmi našimi nejbližšími.
Hlavně si všichni konečně mohli užívat Amálky.

Jenže z měsíce byly najednou dva, ze dvou tři a v podkrovním pokojíku u rodičů už začínalo být trochu těsno. Ze zimních měsíců byly najednou jarní, počasí dokonce letní, na což jsme s tou naší jednou zimní bundou a botama do sněhu nebyli úplně připraveni. 

Čekání na víza bylo jedním slovem nekonečné. 

A pak se to stalo. V předvečer mých třicátých narozenin. Jen tak večer u televize jsem se zeptala Toma: ,,Díval jsi se dnes na status víz?” Odpověď zněla: ,,Jasně, dívám se tam pořád, vždyť to víš, tak proč se zas ptáš? Teď už se dívat nebudu, v Americe jsou tři odpoledne, to už u toho počítače stejně nikdo nesedí.”

Sledovala jsem tedy dál ten stupidní seriál, na který se chtěli dívat naši, když jsem náhle spatřila jeho výraz. 

Podíval se na mě, pak znovu do počítače a zas na mě!

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vlastně, ani jeden z nás. Vlastně nikdo z celého obývacího pokoje.

Asi týden mi trvalo, než jsem to nějak zpracovala a přijala. Připustila si, co se stalo a že náš život za oceánem končí.

Vím, že z každého mého článku bylo tak trochu cítit, že mi Amerika k srdci nepřirostla. Že mi tam spousta věcí vadí, že bych tam nechtěla zůstat napořád. 

Ze začátku jsem byla na 100 % přesvědčena, že si na USA nikdy nezvyknu. Na divné, přetvařující se lidi, na silnice bez chodníků, na desetiproudé dálnice, na jídlo, na život v apartmánovém komplexu. Na celý ten prapodivný systém. 

Také mi samozřejmě chyběla rodina a přátelé. 

Jenže... 

Přeci jen, žila jsem tam 15 měsíců a za tu dobu si člověk na leccos zvykne. Konečně totiž najde jídlo, které mu chutná, objeví docela fajn restaurace, přestěhuje se do apartmánu k velkému parku. Dokonce silnice s méně než dvěma pruhy v jednom směru jsou najednou úplně na nic, protože to prostě nejede. A na lidi? Na ty se taky pořád usmívá, aniž by věděl proč. Vlastně ví. Protože to jednoduše toho druhého potěší.

Takže nebudu lhát, po těch 3 měsících v ČR už jsem se tam i docela těšila. Hlavně na naše přátele, na náš nový byt, ve kterém jsme bydleli všeho všudy dva měsíce, na vlastní auto, na nákupy, do kostela, na burgera do “Bobíka”, na horchata laté do Café Paris, na Broccolli chedar soup do Panery. :) No dobře, tohle už jsou maličkosti, drobnosti, vlastně spíš takové malé radosti všedních dnů, bez kterých se dá žít, ale víte, jak to myslím. :) 

......................................................

Ale abych se vrátila k těm našim zamítnutým vízům. 

Samozřejmě okamžitě vyvstala otázka - co dál?

A bylo hned několik variant.

1.Odvolat se. Další týdny, možná měsíce čekat v ČR na vyjádření a platit v USA drahý byt, všechna pojištění, auta.. To se nám zdálo už jako boj s větrnými mlýny a moc se nám do toho nechtělo. 

2. Zkusit B1 víza na rok, která by ale byla pouze pro Toma, a já bych do USA musela lítat na ESTA, což by asi takový problém nebyl, protože na léto a zimu jsme chtěly být s Amálkou stejně zase v ČR. Ale tak.. je to prostě jenom na rok a to nic moc neřeší.

3. Vykašlat se na to. Zůstat v ČR a začít konečně stavět. Ale než ten náš domeček postavíme, tak taky musíme někde bydlet. U našich? V podnájmu? Táboře? Budějovicích? Praze? 

A tak se objevovaly stále nové a nové otázky, na které jsme neznali odpověď.

Já nad tím vším nebyla schopna vůbec přemýšlet. Připadala jsem si pořád jak v nějakém zlém snu.

Navíc jsme netušili, s čím přijde firma, která díkybohu za Tomem pořád ve všem stála.

Věděli jsme tedy, že o práci nepřijde, ale trošku jsme se obávali, aby po něm nechtěli, aby pracoval z Rakouska nebo Německa nebo kdovíodkud. Já už bych nejspíš další stěhování takhle daleko nepřežila (píšu teď.. po tom, co mám za sebou to nejhorší stěhování v životě USA - ČR).  

A tak nakonec padla i myšlenka, že by si našel úplně novou práci v Čechách. 

Zaměstnavatel ovšem přišel s nabídkou, která se neodmítá. Takže bylo rozhodnuto.
Tom totiž nakonec dostal nabídku pracovat z ČR, s tím, že jeho stávající trh v USA a Kanadě se rozroste ještě o Evropu a Afriku. Na cestách sice bude mnohem častěji, ale když ho to baví, tak proč ne. :)

Začali jsme tedy rozmýšlet, co dál. 

Všechno se jevilo docela jednoduše. Doletíme do Atlanty zrušit všechny smlouvy, zabalíme věci, něco pošleme kontejnerem a v ČR už se pak nějak zařídíme. 

Tou dobou jsem ještě netušila, jaký si na sebe pletu bič. 

Jsem povahou neskutečný flegmatik, který věří, že se vždycky vše nějak udělá a stihne. Flegmatik, který se nikdy zbytečně nestresuje, což je, věřte mi, často velká výhoda. :) Tom mi to dost závidí. 

Jenže tyhle poslední dny, to už bylo i na mne moc.

Začalo to všchno překvapivě už koupí letenek. Chtěli jsme do USA odletět co nejdříve.. Nejlépe ihned, Tom měl totiž od 7. 5. výstavu v Orlandu na Floridě a hned další týden v Mnichově, takže ideální termín byl týden od 1. 5. - 7. 5. před oběma výstavami.. Jenže sehnat letenky za rozumnou cenu takhle na poslední chvíli bylo takřka nemožné. 

Moje kamarádka Verča, která se těšila, jak spolu budeme vozit kočárky, až se vrátíme do Atlanty, měla termín porodu mezi 9. 5. - 15. 5. a já jí slíbila, že tam budu. Když se mi tedy podařilo najít docela dobré letenky s odletem 30. 4. a návratem 16. 5., zaradovala jsem se. Hned vzápětí mi ale z tváře ten radostný úsměv zmizel. Zjistila jsem totiž, že letadlo letí přes Paříž a ne nadarmo nás před letištěm v Paříží všichni varovali. 

Tom samozřejmě potřeboval koncem týdne přeletět do Orlanda a následně do Evropy, takže nechal na mně, zda budu chtít v Atlantě zůstat déle než on. 

Letenka byla za opravdu dobrou cenu, a tak jsem ji koupila s tím, že tam zůstanu s Amálkou ještě o 10 dnů déle. Představovala jsem si, jak se během prvního týdne vše vyřeší, jak společně s Tomem zabalíme věci, co nezabalíme, tak prodáme, a já budu zbylých 10 dní chodit s Amálkou do parku, na nákupy, jezdit za Verčou a malou Miou a tak. :) 

Ach, jak jsem se pletla. Jak MOC!

Do Atlanty jsme letěli s poloprázdnými kufry, kočárkem a autosedačkou. Kočárek jsem kupovala nový, chtěla jsem golfky, nejlépe černé, aby na nich nebylo nic vidět a aby se daly lehce složit. Neuměla jsem si bez kočárku ten přestup na další let vůbec představit, hlavně až poletím domů jen sama s malou a několika taškama. Autosedačku jsme brali starší, protože jsem se trochu bála, aby nám tu naší dražší v zavazadlovém prostoru nějak nepoškodili. Na obě věci jsme si brali vak. Na kočárek originální, co k němu byl a k sedačce jsem kupovala červený vak, na kterém bylo přímo napsáno - GATE - CHECK.

V Praze na letišti jsme kolem poledne odbavili kufry, prošli kontrolami a konečně došli ke gatu. 

Načež nám těsně před vstupem do letadla došlo, že jsme zřejmě na kontrole u rentgenových skenerů nechali autosedačku. :D

Tom se pro ni tedy vrátil a obě zavazadla jsme odbavili u vchodu do letadla, které mělo mimochodem nakonec více jak hodinové zpoždění. 

Jaké překvapení, když nám v Paříži kočárek ani autosedačku k letadlu nepřinesli a navazující spoj nám uletěl. Marně jsem vysvětlovala tomu pánovi, který uměl anglicky asi jako Amálka, že ten kočárek prostě potřebujeme.

Z jeho gest a pár anglickofrancouzských slovíček jsem pochopila, že bude na 100 % na páse s našimi zavazadly.

Stáli jsme u pásu, na kterém se točily naše tři kufry, ale kočárek ani autosedačka nikde.

Asi Vám nebudu popisovat, jak jsme se třemi velkými kufry, dvěma příručními zavazadly, počítačem, kabelkou a Amálkou v náručí následující 4 hodiny běhali po letišti, domáhali se kočárku, autosedačky a především hotelu, protože nám sdělili, že nejbližší možný let do Atlanty je naplánován až na druhý den dopoledne.
Ke konci se nám podařilo ukořistit vozík, který nám situaci trochu ulehčil.


Hádali jsme se tak dlouho, až nám dali hotel se snídaní i večeří. Kočárek i autosedačka byly stále neznámo kde. Prý už to ale určitě někdo předal na navazující let a najdeme to na pásu až přiletíme do Atlanty. 

Tom jim věřil, ale já teda ne. A co pak na letišti, až zůstaneme bez autosedačky? Jak se odtud dostaneme? 

Věděla jsem, že v USA máme v garáži v krabici úplně novou autosedačku, kterou měla Amálka dostat až vyroste z klasického vajíčka. Prozíravě jsem tedy zavolala Radimovi, který nás měl na letišti druhý den vyzvedávat, ať pro ni raději dojede. 

Kolem půl 8 večer jsme se konečně dostali na hotel. Po večeři jsme všichni tři odpadli a probudili se až ráno na snídani.

Letu jsem se malinko obávala. Ten náš původní měl totiž být večerní a tenhle najednou vycházel přes den. Vzhledem k tomu, že Amálka chce pořád stát nebo někde lézt, bylo jasné, že udržet ji na místě skoro 9 hodin v kuse půjde těžko. 

Ale zvládla to skvěle. :)

Stáli jsme u pásu v Atlantě, opět se na něm točily naše tři kufry, ale kočárek a sedačka nikde. 

Sepsali jsme tedy protokol o ztrátě a bylo nám řečeno, že pokud nám kočárek a sedačku nepřivezou do 3 dnů domů, máme si koupit nové a oni nám to pak proplatí. Jakou maximální částku jsou schopni proplatit, nám ale nedokázali říct. Takže mi bylo jasné, že skutečnou cenu kočárku z nich nikdy nedostaneme. 

Odpoledne po příletu jsme stávili s Verčou, jejím obřím břichem a Radimem. :)

Večerní příchod do bytu byl takový smutný. Výhled z terasy, ale i z oken byl naprosto úchvatný. Všechno se zelenalo, kvetlo, bylo to úplně jiné než na podzim, v době našeho stěhování.
Přišlo nám to všecko tak nějak líto. 

...................................................................................................

První tři dny utekly neuvěřitelně rychle. Stihli jsme se sotva rozkoukat, nakoupit nějaké jídlo, navštívit kamarády, zařídit pár věcí a najednou byl čtvrtek, kdy k našemu překvapení zazvonil kurýr a přivezl kočárek. Bez originálního vaku a odřený.. :( Autosedačka se nenašla dodnes. 

Já začínala pomalu dole v garáži balit nějaké krabice a jedni naši známí nám přislíbili, že by nám mohli pomoci odvozit krabice velkým autem k nim do skladu, poptat místo v kontejneru a poslat to z jejich firmy v USA do jejich firmy v ČR. Což by nám dost usnadnilo práci, protože jsme prostě žádnou dopravní společnost s přijatelnou cenou nemohli sehnat. 

Ve čtvrtek odpoledne jsme jeli na návštěvu k Verče a Radimovi. Ovšem nebyla to tak úplně běžná návštěva, byla to tajná oslava. :) A hádejte čí?
MOJE!
Verča, chudinka, celý den kmitala, dělala se s výzdobou, pekla s dortem, aniž by věděla, že v noci pojede do porodnice. :)

Na večer jsme byli pozváni do kina na film Jana Hřebejka, ten měl být osobně přítomen po celou dobu promítání i po něm. Dlouho jsme se rozmýšleli, jestli půjdeme nebo raději pojedeme domů balit, ale nakonec jsme šli a dobře jsme udělali. Byl to moc fajn večer, takové příjemné odreagování po všech těch starostech.

........................................................................

V pátek ráno se pro prvních 10 zabalených krabic zastavil kamarád, který má větší auto než my, a odvezl je do již zmiňovaného skladu. Tom tam jel s ním, aby mu to pomohl dát na palety a ještě to všechno znovu pořádně zabalit. V sobotu jsme vyrazili na návštěvu do porodnice. :)

Verča byla moc statečná a Miunka nádherná, úplně se mi vybavilo, jak jsme byli v porodnici my. Jako by to bylo včera. :)

Blbnutí v parku před porodnicí.

.........................................................................................

Nedělní den byl nabitý od samého rána. 

Na desátou jsme vyrazili do kostela. Abychom se po té dlouhé době zase se všemi viděli a zároveň se rozloučili, protože už se bohužel nejspíš nikdy neuvidíme. :(

Byl to pro nás takový smutný začátek dne, i když tam to lidé tak nevnímají.
Loučí se s úsměvem a věří, že se zase brzy shledáme, i když pravděpodobnost je téměř nulová.
Amálka mi navíc v kostelní školičce vyrobila nádherné přáníčko ke Dni Matek.

Vzhledem k tomu, že to byl náš poslední společný den v Atlantě, protože Tom odpoledne odlétal, museli jsem povinně do Bobíka na našeho tradičního nedělního burgera. A protože Tom rok a půl mluvil o tom, jak si jednou dá k tomu burgeru taky ten šíleně sladký shake se šlehačkou a třešničkou, jak se to v Americe běžně dělá, objednal si ho. 

No nebudu vám lhát, nevypili jsme to ani ve dvou :D A vážně nechápu, jak tím mohou zapíjet každé sousto toho burgera. 

Po obědě jsme spěchali domů, protože měla přijet jedna kamarádka s manželem, kteří měli zájem o postel a komodu z Amálčina pokoje a tak trošku jsme počítali s tím, že si odvezou i mé auto. Což se nakonec bohužel nestalo, protože si to prostě rozmysleli. Ale tak, zase jsme se domluvili na prodeji ložnice a kancelářského stolu s židlí, což také nebylo špatné. 

Ve 3 hodiny jsme vyrazili směr letiště. Znovu jsem si připomněla, jak strašná doprava a kolony v Atlantě jsou a k večeru jsem se už sama s Amálkou vrátila domů. 

Rozhlížela jsem se po bytě a marně přemýšlela, co v těch deseti odvezených krabicích vlastně bylo, když z toho bytu nezmizelo vůbec nic. 

V pondělí nás přijela navštívit kamarádka s tříměsíčním Jacem. 

Užili jsme si prima den a dokonce byla tak laskava, že si ode mne koupila skoro všecko nádobí. :D

I tak mi přišlo, že nic neubylo. 

Plácala jsem se po bytě a nemohla nějak nikde začít, venku bylo asi 35 stupnů, v autě asi 80, takže dojet do obchodu alespoň pro jídlo Amálce bylo nepředstavitelné. Ta malá mrška navíc začala mít tzv. období průzkumnice, takže byla naprosto všude, všude si stoupala, ve všech místnostech se zavírala, po všem lezla, všechno strkala do pusy. Nebylo dost dobře možné ji hlídat, vařit, balit věci do krabic, sedět u počítače a snažit se věci prodávat, natož se jí dostatečně věnovat.
No podívejte se sami.

,,Já nic, to všechno spadlo úplně samo!!"

O našem podvečerním výletu do outletu, kdy si chtěla máma ještě udělat radost, než definitivně odletí a tohleto její nakupováníčko skončí, vám snad ani vyprávět nebudu. Dvou a půl hodinová kolona na cestě tam v tom děsivém vedru, kdy se mi chtělo na wc asi od desátého kilometru, mě zmohla tak, že mě vlastně úplně přešla chuť nakupovat.
Ale něco jsme přece pořídily.
Hlavně tedy dárky pro rodinu, ale ani my jsme neodjely úplně s prázdnou. ;)

Jsem ráda, že jsme si to čtvrteční odpoledne ukrojily z naší balicí mánie právě pro ně. :)

...........................................................................
A teď z trochu jiného soudku. 

Pořád jsem nemohla vymyslet, co dělat s věcmi jako jsou vysavač, fén, mixéry, konvice, koš na pleny, zbytek nádobí, dekorace, koberečky do koupelny, odpadkové koše atd.. V obýváku mi ještě pořád stál všechen nábytek, který jsem si do ČR rozhodně vézt neplánovala a před domem auto, které už tam také dávno být nemělo. Většina lidí mi radila, ať udělám tzv. Garage sale, alespoň na ty drobnější věci (ano, ten Garage Sale, co znáte z filmů).

No jo, jenže jak mám dělat nějaký veřejný prodej, když bydlíme v apartmánovém komplexu a když chceme vjet dovnitř, musíme mít kartu od brány nebo namačkat kód, díky němuž může otevřít bránu pouze Tom svým telefonem. Tom, který je kdovíkde. 

Rozhodla jsem se tedy uspořádat Estate sale jenom pro lidi v apartmánovém komplexu. Jsou jich tam stovky, to by bylo, aby někdo nepřišel. 

Dala jsem cedulku o plánované akci ke schránkám a celý pátek a páteční noc jsem strávila dohledáváním cen, za které jsem dané věci koupila a tvorbou nových cen a popisků, které jsem na věci lepila. Všechny menší věci jsem vyskládala do jedné místnosti. V sobotu dopoledne jsem ještě došla k bráně, kam jsem vyvěsila další dvě cedule, jezdilo docela hodně aut, tak aby se to lidem, co to četli u schránek, ještě připomnělo.

Takhle nějak to vypadalo, spousta věcí za dolar, spousta zadarmo:

Od 12 do 7 večer jsme seděly doma a čekaly. Bylo opět asi 35 stupňů. Bazén praskal ve švech a k nám nepřišel NIKDO! NIKDO! Nevím, co jsem si myslela a proč jsem těm, co mi tvrdili, že na tyhle akce Američani fakt slyší, věřila. Každopádně, když jsme šly v 7 večer sebrat rozvěšené cedule, nikde nebyly. Takže kdoví, jak rychle je apartmánová služba sundala. V areálu prý totiž žádné cedule být nesmí, jak jsem se posléze dozvěděla. :/

Celých těch 7 hodin jsem strávila přidáváním inzerátů na různé inzertní weby, letgo, marketplace. 

U většiny webů se mi stalo, že jakmile jsem přidala druhý inzerát třeba na barové židle, ten první na stolek pod TV se mi smazal. Dlouho jsem nemohla přijít na to proč. Ale pak jsem zjistila, že je to tím, že do všech inzerátů přidávám jednu stejnou fotorafii obývacího pokoje (aby byl nábytek vidět i v prostoru) a weby to považují jako duplikování inzerátu a předešlý inzerát rovnou smažou, i když je na úplně jinou věc. Zájemců se ozvalo mnoho, ale téměř nikdo už na další zprávu neodepsal. Takže pro mne naprosto vyhozená sobota. Ale vlastně i pátek, kdy jsem celou tu šaškárnu připravovala. 

Na FB jsem napsala snad všem, které v Atlantě znám, jestli někdo něco nepotřebuje.. Akorát jedna holčina s přítelem si přijela pro pár misek, sklenice na víno a topinkovač. Jinak nikdo nic. Všichni všechno mají.

........................................................................

Ovšem, největší problém, který mě tížil, bylo to naše místo v kontejneru. 

Teprve v pátek (5 dnů před naším odletem) se totiž ozvaly poptané firmy na kontejnery. Dvě rovnou napsaly, že posílají pouze firemní věci s fakturou, stěhování osobních věcí prý nedělají. A jedna firma napsala, že mohou nabídnout pouze celý kontejner, který ale stojí $4200, což by se nám opravdu nevyplatilo. 

Krabic sice bude finálně asi 20 a mohli bychom vzít i gauč a křeslo, ale celý kontejner opravdu nezaplníme. Navíc ta cena je šílená. 

Poslední firma nechtěla uvést cenu, dokud jim nenapíšeme přesný počet palet, velikost a váhu. 

Jak to máme jako vědět? Napsali jsme tedy poptávku úplným odhadem a doufali, že pokud bude cena přijatelná, podaří se to zabalit na podobný počet palet a váhu, kterou jsme uvedli. Každopádně tahle poslední firma nám měla dát vědět až v pondělí (3 dny před odletem).

A tak jsem v neděli chodila z jednoho konce bytu na druhý a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem úplně v koncích. Budeme brát kontejner? Takže mám sbalit i takové věci jako je ten pitomej odpadkovej koš, žehlicí prkno a věnec na dveře?? Nebo klapne to místo v kontejneru a musím se vměstnat do co nejmenšího množství krabic, aby to nebylo drahé? Takže se opravdu rozhodovat nad každou věcí, jestli ji vážně v ČR nutně potřebujeme nebo bude lepší ji vyhodit? 

Chodila jsem sem a tam, dívala se na tu místnost plnou věcí s oranžovými cenovkami a přemýšlela, jak to všecko sklidím, prodám, zabalím.

Ta bezmoc byla šílená. 

A tak jsem napsala na fb znovu. Ve skupince Češek a Slovenek v USA jsem se zeptala, jestli náhodou někdo z Atlanty nepotřebuje poslat něco kontejnerem do ČR. Že ho možná budeme brát a tak bychom se rádi podělili o místo i o cenu. Nikdo se neozval, až večer jedna holčina, že by si možná nechali poslat dvě jízdní kola, že se budou v září stěhovat a tak si už pomalu nějaké věci posílají. Posílají? To mě přivedlo na myšlenku, že už určitě něco posílali. A tak jsem se zeptala. A ejhle, dostala jsem kontakt na jednu holčinu z ČR, která má s manželem firmu na přeposílání balíčků z USA do ČR.. Hned jsem se s ní zkontaktovala a dozvěděla se, že téměř každý druhý týden posílají kontejner. Že teda stěhování moc nedělají, ale když je místo v kontejneru, tak občas udělají výjimku. Když slyšela, jak jsem zoufalá a že mám téměř dva dny na vystěhování našeho bytu, zabalení na palety a odvezení k nim, řekla, že si můžeme vzít i ten gauč a křeslo, vlastně i postýlku a nábytek na terasu a krabic kolik chci. Hlavně, ať nic nevyhazuju. 

Mnohem jednodušší by samozřejmě bylo, kdyby někdo přijel, půlku těch věcí si koupil a odvezl a já bych byla bez práce. Ale zas na druhou stranu, než fotit každou vázičku, kytičku, mixéry a odpadkové koše a dávat to na internet nebo to všecko vzít a vyhodit, to mi v tu chvíli vážně přišlo lepší se hecnout a zkusit to sbalit. Takže za to, co mi ta osoba se svatozáří řekla, jsem byla opravdu vděčna.

Noc z neděle na pondělí jsem strávila balením našich dvou kočárků, které jsem musela úplně rozebrat, aby se vešly do původních krabic. Také se mi vesměs podařilo dobalit kuchyň a koupelnu. Zkontaktovala jsem se s našimi známými, zda by mi tedy na úterý ráno mohli poslat velké auto a nejlépe ještě alespoň dva kluky, kteří by mi s tím do a z toho auta pomohli, protože náš byt je v prvním patře a jen těžko bych ten gauč a jídelní stůl snášela ze schodů a rvala do toho auta.
A hlavně taky, aby přivezli těch 10 krabic, které už jsou u nich ve skladu.

Pomoc mi byla přislíbena a auto mělo dorazit v úterý ráno v 9. 

Když jsem ve 3 ráno balila podnožku k tomu našemu obřímu ušáku, došlo mi, že ušáka, gauč ani nábytek z terasy samozřejmě sama nemám šanci zabalit. Nemůžu to omotávat a zároveň nadzvedávat. Hraju si tu sice na superwoman, ale tohle fakt nedám. Napsala jsem tedy kamarádce Petě, jestli by mi nemohla v pondělí odpoledne přijet pomoct nadzvedávat a obalovat nábytek a do rána jsem se modlila, aby mi napsala, že není ten den v práci, má čas a pomůže mi.

................................................................

Jste napnutí?
Mně se ten článek zdá už docela dlouhý, tak si to raději necháme na pokračování. ;)