To se tak někdy sejde..
................................................................
Jelikož jsem díky Kalifornii ve škole 4 dny chyběla a na konci bych chtěla dostat certifikát, ke kterému je nutná docházka, rozhodla jsem se, že si hodiny nahradím v jiném místě s jinou lektorkou.
Tom odjížděl někdy kolem půl 6 ráno na letiště a já vyrazila v půl 9 do školy. Tentokrát jsem to neměla daleko, jen asi 20 minut autem. Vyrazila jsem raději s dostatečnou časovou rezervou, kdybych se dostala do zácpy, nebo bych danou třídu ve škole třeba nemohla najít.
Zrovna si říkám, jaký je to hezký den, lebedím si na sedačce, poslouchám rádio, Amálka sice kope jak zběsilá, ale na to už jsem si zvykla. :) Venku je vážně nádherně, až mě překvapuje, že má to sluníčko už takhle po ránu takovou sílu, zapnu tedy na chvíli klimatizaci, zvednu oči a auto přede mnou projíždí na oranžovou. ,,Sakra, teď už přece nemůžu zastavit! Těsně za mnou auto, bezpečnostní pás už mi takhle drtí to velké břicho, to prostě musím stihnout!" A tak jsem na to šlápla.
Blbej nápad.
Červená právě střídala oranžovou a já levým koutkem vidím policejní vůz stojící na semaforu v protisměru.
Ať si říká kdo chce, co chce, tohle jsou podle mě ty "nejhorší" (nechtěla jsem být moc sprostá) policejní auta, protože je prostě na první pohled nerozeznáte od normálních.
Samozřejmě uprostřed křižovatky následovala rychlá otočka a modrá blikající světla mi vzápětí velmi rychle naznačila, že bych měla někam odbočit.
Od Toma jsem věděla, že nesmím vylézat z auta, musím počkat připoutaná v autě a nesmím se před policistou hrabat v různých přihrádkách nebo kabelce, protože bych tam mohla mít zbraň. A to on by ji na mě hned vytáhl taky. Vyštrachala jsem tedy peněženku, ještě než ke mě policista přišel, a čekala, co se bude dít.
Pozdravil, oznámil, že jsem jela na červenou (chtěla jsem oponovat oranžovočervenou a dalšími výmysly, ale nedal mi moc prostor), řekl si o řidičský průkaz a zmizel ve svém voze. Trvalo to dlouho, nebo se mi to alespoň jako věčnost zdálo. Pak přistoupil znovu k mému okýnku, vrátil mi řidičák a žádal mě o podpis na dlouhatananánském cáru papíru, který vypadal jak účtenka z Alberta s útratou minimálně 50 000,-. Na mou otázku, kolik budu tedy platit, když na papíře není žádná částka, mi řekl, že musím navštívit internetové stránky, kde se během několika hodin/dnů částka zobrazí, že on sám neví, jak se pokuty pohybují, že je to v každé části jiné, že se to taky odvíjí podle toho, jaká to je křižovatka atd... Paráda.. Ještě, že jsem se nepouštěla do nějakých srdceryvných debat, vidím, že by to stejně nemělo žádný efekt.
Do školy jsem dorazila asi s 3minutovým zpožděním. Třídu jsem sice našla, ale nějak jsem se stále nemohla soustředit. Vrtala mi hlavou ta částka. Strašně jsem se chtěla podívat na internet, zda už to tam náhodou nebude. Vím, že říkal několik hodin až dní, ale tak nějak naivně jsem věřila, že to bude dřív.
Na školní Wifi se mi nedařilo připojit. Heslo pro přihlášení mi to totiž chtělo odeslat na telefonní číslo o 10 znacích a vzhledem k tomu, že jsem si ještě za půl roku nebyla schopna pořídit americké číslo, měla jsem smůlu, české tam vyplnit nešlo. Nakonec jsem to nechala poslat k Tomovi, kterému jsem napsala sms, ať mi to heslo pošle.
Po dlouhém pátrání na webu jsem konečně našla, kde se to dá zjistit, vyplnila jsem číslo své pokuty, ovšem částka tam samozřejmě ještě nebyla. Nevadí, podívám se tedy odpoledne.
Paní z Mexika, co seděla vedle mě a houpala na klíně jedno ze svých dětí, viděla, že neustále něco řeším, a tak jsem jí popsala svou situaci.
Velmi mě uklidnilo, když mi řekla, že víc než $200 to určitě nebude, že je to jen prkotina, že ona platila $1000 za to, že neměla řidičák. Koukala jsem na ní s otevřenou pusou a v duchu si násobila 200 x 25.
,,Tom mě zabije!" byla první věc, která mi proběhla hlavou.
Ovšem tím to nekončilo.
Další věc, kterou mi stihla ta paní sdělit, byla, že pokuta je nic proti tomu, že mi to policie hlásí na 5 let na řidičák, ze kterého mi mohou ještě následně sebrat body a pak se to hlásí na pojišťovnu, kde mi logicky navýší pojištění na auto.
To už mě málem odváželi.
Je vám asi jasné, že mé dopoledne ve škole pro mne ten den bylo, co se angličtiny týče, opravdu velmi přínosné.
Že jsem raději nezůstala doma.
Po cestě ze školy jsem se chtěla zastavit ve dvou obchodech. V jednom jsem potřebovala vrátit tričko. V druhém košili. Nějak mi totiž nedochází, že i když tu často vypadá vel. XS jak na slony, tak já jsem momentálně přerostlej slon a měla bych začít kupovat vel. M, L.
Když už jsem se probojovala přes všechny semafory a odbočky doleva a vešla do obchodu, zjistila jsem, že účtenku od trička mám doma v druhé kabelce. Bezva.
Do druhého obchodu jsem se přes zacpanou silnici dostávala ještě obtížněji. Košili jsem úspěšně vrátila na informacích a jelikož jsem při odchodu uviděla jahody a melouny za výhodnou cenu, skočila jsem pro ně ještě dovnitř do obchodu. Protože máme doma už asi 480 000 igelitových tašek, využila jsem samoobslužné pokladny (na normální vám to totiž prodavačka dává rovnou do tašek a vy se jen těžko bráníte) a v rámci úspor a recyklace jsem si nevzala žádnou. V jedné ruce tedy držím dvě vaničky jahod, na druhé mám zavěšenou kabelku a o hrudník si opírám ten těžký meloun, abych ho neupustila.. v tom druhém melounu hned pod ním právě dříme Amálka. Samozřejmě, že paní u východu z obchodu si musí vyhmátnout zrovna mě, abych jí ukázala účtenku, jestli mi souhlasí s nákupem. (V některých obchodech typu Makro, kontrolují účtenku všem. V tomto obchodě namátkově. Mě poprvé a právě dnes!) Účtenku jsem měla samozřejmě v peněžence a peněženku v kabelce, takže bylo dost obtížné ukázat, že jsem ten meloun a jahody fakt neukradla, ale normálně zaplatila. A ne, ta paní mi nenabídla, že mi něco podrží. Musela jsem si tedy meloun i jahody položit na zem a hledat.
Do auta jsem nasedala mírně rozladěná a těšila se, až budu konečně doma!
Převlékla jsem se do jednoho z posledních třech domácích triček, které ještě obleču, a šla umýt nádobí od snídaně. Říkám si: ,,Zbytek tohohle freshe ještě dopiju, přece to nevyleju.". A tak jsem to dopila, respektive to dopilo mé tričko. Rovnou jsem ho tedy vyprala a oblékla si druhé ze tří, co mi ještě jsou.
Posadila jsem se s miskou melounu na terasu, abych se trochu uklidnila. Vzápětí dostalo zásah mé druhé tričko. Ne, nešla jsem ho vyprat a ještěže tak, protože těch zásahů bylo podstatně víc..
Největší zásah ale přišel kolem 4 odpoledne, když se na webu objevila moje pokuta. Srdce se mi na chvíli zastavilo. $130 (3250,-), které Tom včera nedal za své vysněné boty, aby ušetřil. A já je dnes takhle promrhala.
Říct mu to musím, ale nemůžu po něm přeci chtít, aby mi to jen tak zaplatil.
Začala jsem tedy přemýšlet, co by se s tím ještě dalo dělat. Napadlo mě jediné, dojet na místní soud, který byl v pokutě popsán jako další místo, kde se dají pokuty platit, a zkusit to prostě ještě nějak ,,ukecat,,. Samozřejmě už po cestě mi docházelo jaká je to blbost, že mě tam stejně k nikomu nepustí, maximálně mě odkážou na přepážku, kde mám pokutu uhradit, ale i tak jsem to chtěla zkusit. Příjezd 16:35, otevírací doba do 16:30. Bohužel na webu to uvedené neměli.
A tak jsem se zase otočila a jela domů.
Zdrcená a unavená se v tom ukrutném vedru belhám po schodech nahoru a na dveřích apartmánu oznámení od UPS o neúspěšném doručení kočárku a sedačky do auta. Čekám na to tak dlouho a oni to přivezou přesně v době, kdy na chvilku odjedu? Vlastně si říkám: ,,Může mě to ještě dneska vůbec překvapit? Asi ne..". Všechno to nechali na recepci našeho komplexu, kam sice zítra autem mohu dojet, ale do auta to stejně nedorvu, natož pak po schodech nahoru do bytu. Tom se vrací v neděli a v pondělí brzy ráno zase odlétá. V neděli je samozřejmě na recepci zavřeno.
A já se na ten kočárek tááák těšila.
...........................................................................................................................
Tenhle článek jsem psala právě v den, kdy se tohle všechno stalo.
Bylo to 10. května a jinak než Den Blbec to nazvat nemohu.
Bylo to 10. května a jinak než Den Blbec to nazvat nemohu.
Dnes o 2 týdny později bych vám ráda pověděla, jak to celé dopadlo.
Následující den jsem jela do školy, tak jako každý čtvrtek. Tam jsem se o pokutě bavila s ostatními.
Prý jediné, co by mi mohlo pomoci, je navštívit Community Services (což jsou různá sdružení, kde se můžete přihlásit jako dobrovolník a vykonávat tzv. veřejně prospěšné práce). Wow.. to jsem to dopracovala. No a pak se dostavit na soud, říct, že mám s tímto Community centrem domluveno, že u nich odpracuji tolik a tolik hodin a doufat, že se někdo slituje a buď mi promine část pokuty (což se nestává), nebo to třeba nenahlásí na řidičák nebo na pojišťovnu.
Po zkušenostech ostatních prý nikdy nemám říkat, že jsem nevinná, a snažit se to obhájit. Soudy se pak táhnou i rok a ve finále to dopadne tak, že nejen, že se platí plná částka a nahlásí se to všude, ale ještě seberou ty body a je úplně jedno, jestli jste byli někde jako dobrovolník, nebo ne. Prostě americký soud má vždycky pravdu. Na pokutě bylo napsáno, že mám buď zaplatit částku do 16. června, nebo se dostavit 17. června na soud.
Ok.. takže co teď?
Ze školy jsem tedy vyrazila rovnou na soud, jestli by mi neporadili nějaké ty Community Service, nebo prostě, co mám dělat.
Budova soudu vypadá takto:
Vešla jsem dovnitř, bylo asi půl 1, čas oběda. Hala byla obrovská, celá z mramoru, vše zlaté, perfektně vyleštěné, prostě soudní budova. U okýnka byl zrovna nějaký pán, a tak jsem vyčkávala za páskou na vyzvání. V hlavě jsem si připravovala řeč v angličtině, lovila jsem v paměti slovíčka a začínala být mírně nervózní. V tu chvíli, aby toho jako nebylo málo, přišel dozorce se dvěma muži v oranžovém oblečku (zřejmě veřejně prospěšné práce nebo vězni, co já vím), kteří začali uklízet celou vstupní halu. Jeden zametal a vytíral, druhý leštil okna a dozorce jen stál a koukal na mě. Hned mi bylo o něco líp, když jsem si představila, že to ze sebe budu soukat do mikrofonu u okýnka nejen před tou paní, která je na druhé straně, ale ještě před těma dvěma mladýma klukama a dozorcem, který na mě koukal, jak kdybych nejspíš spáchala vraždu.
Pán odešel, já sebrala odvahu a přistoupila k okýnku.
V první moment jsem nevěděla, jestli se smát, nebo brečet.
Za okýnkem seděla Petra, holčina ze Slovenska, se kterou jsem mluvila zrovna v neděli na jedné československé zahradní párty.
,,Co tady děláš??", vyvalila jsem na ní oči.
,,Zaskakuju tu za kolegyni, co šla na oběd, já jinak dělám přímo na soudě. Co ty tady děláš??", vytřeštila oči úplně stejně.
A tak jsem se ptala a ptala, ona mi odpovídala a finální verdikt byl ten, že bohužel všichni ve škole měli pravdu.
,,Buďto zaplať a půjde ti to na řidičák i na pojišťovnu, nebo přijď zkusit štěstí k soudu. Případně se zkus informovat na nějakém tom communite servisu, ale ta pokuta je tak nízká, že tě ji asi stejně nechají zaplatit. Pokuty totiž na $100 začínají, když tě chytí přímo policie a není to třeba za parkování."
Domluvily jsme se tedy alespoň na posunutí termínu soudu na 23.5., abych to měla brzy za sebou, a vyrazila jsem domů.
.........................................................
Šla jsem vyzvednout kočárek na recepci, kde mi Emilly rovnou řekla, že mi to s tímhle pupkem v žádném případě nevydá, že s tím do hodinky pošle kluky údržbáře, kteří mi to donesou až do bytu.
Služby tohohle apartmánového komplexu jsou vážně k nezaplacení.
Pánové údržbáři mi pomáhají s košem do kontejneru, s melounem do bytu, když se něco rozbije, do hodinky jsou u nás a vše opraví.
Čekám, kdy mi začnou chodit nakupovat a nosit ledovou kávu bez kofeinu. :D
Ale to už bych chtěla asi moc. :))
Kočárek byl opravdu do 20 minut doma! Jen už jsem byla tak vyřízená, že jsem ho ani nezvládla z té krabice vybalit.
.....................................................................
Další týden bez Toma utekl jako voda a datum soudu se přiblížilo.
V pondělí jsem se tedy vypravila objíždět community service. Na internetu jsem si našla jeden, bylo to něco jako obrovský sekáč (věci, které dají lidi zadarmo na charitu a tam se pak prodávají), měli by prý nabírat dobrovolníky na třídění oblečení. Zajela jsem tedy tam, bohužel paní mě hned u vchodu odpálkovala s tím, že nové lidi neberou a vlastně, že už ani jako community service nefungují, ať si dojedu do Salvation Army (Armáda Spásy), že tam určitě berou. Jela jsem tedy tam.
Krom parádní bundy, vestičky, mikinky a trička pro Amálku jsem odešla taktéž s nepořízenou.
Ale tak přispěla jsem na dobrou věc. :)
Nechala jsem to tedy osudu, že to druhý den nějak dopadne. Zkusím to prokurátorovi alespoň navrhnout, že jsem ochotna dělat jakoukoliv práci, když mi to ve výsledku nějak pomůže.
........................................................................
Dorazila jsem domů, kde mi udělala radost zpráva od kamarádky z ČR, která projevila zájem o náš Annual pass (vstupenku do NP USA), která nám zůstala po cestách Kalifornií, je platná ještě téměř 10 měsíců a my už pro ni nenajdeme uplatnění. A tak to taky hned píšu Tomovi, že se mi část pokuty podařilo vykompenzovat. Tom mě pochválil a já šla kartičku hledat, abych ji mohla odeslat. Po téměř dvou hodinách hledání a ani později s Tomovou pomocí se mi to nepodařilo.
Samozřejmě jsem věděla, že je to moje vina, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem kartičku i s držátkem na zrcátko z auta vyndavala já a důkladně pro ni před odletem hledala místo, kde by se i s dlouhým držátkem nepomačkala, abychom ji mohli případně ještě prodat.
Když už jsem v zoufalství prohledávala i malinké kapsy u vest a mikin, knížku o USA stránku po stránce, řekl mi Tom, ať to vzdám. V našem bytě prostě není!
V noci jsem toho moc nenaspala, kartička, kterou jsem přislíbila kamarádce, je fuč a brzy ráno soud.
Vyrazila jsem raději s předstihem, abych tam byla včas. A byla.
Zamířila jsem rovnou do soudní síně. Nejprve jsem prošla takovou tou skenovací bránou jako na letišti, pak mi tři policisté zkontrolovali, zda mám vypnutý mobil, zda nemám v kabelce zbraň a důkladně se vyptali, kdy mám termín porodu, jak se těším a tak.. Asi obavy, jestli pod tím tričkem místo Amálky neschovávám nějakou bombu nebo co..
Ne, musím uznat, že byli všichni moc milí.. :)
U dalšího stolečku jsem dostala papíry k vyplnění, jakože podepsat, že nejsem opilá, pod vlivem drog atd.. Pak jsem konečně vešla do soudní síně a čekala, až si mě zavolá prokurátor. Na řadu jsem šla asi jako třetí. Má dlouho připravovaná řeč byla ta tam už ve dveřích. Prokurátor mě pozdravil, zeptal se, kdy mám termín, jestli je to mé první miminko, jestli už jsem měla baby shower a jestli ne, zda mi může dát první dárek. Stihla jsem odpovědět pouze, že termín mám za 10 týdnů, že je to první dítě a že baby shower jsem ještě neměla. Když už jsem se chystala na svou připravovanou řeč, jako nejdřív se omluvit za svou horší angličtinu, pak vysvětlit mé počínání na silnici, pak že tu částku fakt nechci platit celou a že si to klidně nějak odpracuju, nedal mi šanci. Prostě nedal. Vychrlil na mě s úsměvem něco šíleně dlouhého a nesrozumitelného a než jsem se v té hromadě slovíček stihla zorientovat, zeptal se: ,,Souhlasíte se mnou?". ,,Souhlasím, nesouhlasím, to se těžko řekne, když vůbec nevím, co jste říkal!", proběhlo mi hlavou. A tak jsem se zeptala, zda by mi to mohl zopakovat trochu pomaleji, že jsem mu moc dobře nerozuměla, protože má AJ asi není tak dobrá, jak si myslí. Usmál se a pro změnu se mnou začal mluvit jak s retardem. :D
Ale na druhou stranu, rozuměla jsem vše. :) Řekl mi, že by mi pro miminko dal rád jako první dárek k baby shower a vzhledem k tomu, že má pokuta je jedna z nejnižších a jsem určitě schopna ji zaplatit, tak by mi jako dárek chtěl dát to, že mi můj přestupek nenahlásí na řidičák, neseberou mi žádné body a nenahlásí to ani na pojišťovnu, abych neplatila vyšší pojistku. Pak se mě zeptal: ,,Jste schopna tedy dnes pokutu $130 zaplatit?". Než jsem si to všechno stihla uspořádat v hlavě, tak jsem se si moc šťastně netvářila a tak se mě zepatal znovu: ,,Jste tedy schopna dnes tu pokutu zaplatit?". Chtěla jsem nejprve zakoktat něco ve smyslu, že bych si to ráda odpracovala, kdyby to šlo, ale při třetí stejně položené otázce mi došlo, že už takhle mi asi nabízí víc než je někdo schopen vyhádat. A tak jsem odpověděla: ,,Ano, jsem!".
Řekl mi, ať se vrátím do soudní síně, sednu si tam a čekám s ostatními na soudce. Až soudce dorazí, pozve si mě před soud, vše mi zopakuje, já jen řeknu, že s tím souhlasím, a odejdu bočními dveřmi zaplatit pokutu.
Sedla jsem si tedy do soudní síně, která se mezitím zaplnila dalšími cca 15 lidmi. Také chodili na vyzvání k prokurátorovi a pak také čekali na soudce jako já.
Bylo to dlouhé. Seděla jsem sama v dlouhé lavici, pozorovala lidi kolem sebe a zkoušela odhadovat, co asi tak provedli oni. :)
Amálka mě tak strašně kopala a vrtěla se, že už jsem nevěděla, jak si sednout. Chvíli se mi dělalo špatně od žaludku, chvíli mi bylo horko, pak zima. Po hodině konečně soudce dorazil. Nejprve pronesl straašně dlouhou úvodní řeč ohledně toho, jaké jsou nejvyšší pokuty, sazby, délka veřejně prospěšných prací, vězení a já nevím, co ještě. Pak vykládal něco o ústavě, to jsem vypouštěla úplně, a pak se tedy přešlo k nám trestancům. :D
Tohle byl náš soudce (trošku jsem se toho jeho uhrančivého pohledu v první chvíli lekla).
Šla jsem asi jako čtvrtá. Soudce vždy každému přednesl, co udělal, jaký trest navrhl prokurátor, zda on s tím souhlasí, a pak se zeptal, zda s tím souhlasí i dotyčný. Pán přede mnou stále tvrdil, že je nevinný, takže nesouhlasil, a domluvil si další stání u soudu. Paní, která šla po něm, zas musela zaplatit pokutu $270 a ještě jí to hlásili na řidičák. Já předstoupila dopředu k mikrofonu, pozdravila soudce, odsouhlasila to, co řekl, a odešla bočními dveřmi rovnou k pokladně, kde mě paní za okýnkem obrala o $130,50 + 4% taxu za to, že to vůbec mohu zaplatit (ó jaká pocta :D), všichni policisté mi s úsměvem mávali a ptali se, jak jsem dopadla, já jen pokynula jakože dobrý a konečně jsem vypadla z těch naleštěných prosklených dveří ven na vzduch.
Nasedám do auta a pípá mi smska, že Tom v práci mezi katalogy objevil Annual pass kartičku i s držátkem. :))
Přijela jsem domů, hodila kabelku na křeslo a na tom druhém jsem snad do minuty usnula.
Probudila jsem se kolem poledne s obrovskou chutí na ledovou kávu. Naházela jsem tedy alespoň kávovou zmrzlinu do chlazeného mandlového mléka, u lednice jsem ukořistila dvě kyselé okurky a po cestě zpět na gauč jsem zavětřila na stole jeden velký papír.
Miluju, když mi píše vzkazy jako mi psávaly děti ve škole. :))
(Tedy, ne obsahově, ale psace a s občasnými chybami.)
................................................................................................
................................................................................................
Dny dobré střídají dny špatné, vždyť kdyby ty špatné nebyly, byla by to nuda. ;)
O těch hezkých, co tu prožíváme, vám napíšu zase příště. ;)
Mějte se krásně
☼ Vaše KK ☼
☼ Vaše KK ☼
Více na:
