KK - Life is a dream

Pokračování ČLÁNKU BALÍME #1

Ufff.. dobře to dopadlo. Peťa má čas a přijede. 

Pondělní den stál vážně za to. Ráno jsem nasedla do auta a vyrazila do dětského sekáče s plným kufrem (myslím tím kufr u auta) věcí, které jsem samozřejmě následně nemohla pobrat, protože jsem vezla ještě kočárek s Amálkou. Všechno mi to po cestě od auta několikrát upadlo. V sekáči mi řekli, že si to prohlédnou, nacení, ať si přijdu tak za půl hodiny. Neměla jsem sebemenší chuť vylézat ven do toho vedra a jít se podívat do vedlejšího obchodu na něco pro sebe, takže jsem chodila křížem krážem po dětském sekáči. Za tu krátkou půlhodinku jsem měla tolik věcí, že se mi pod nimi kočár prohýbal. Vrátila jsem se ke kase, paní mi namarkovala $60 a sdělila mi, že by si ode mne vzali asi tak tři oblečky po Amálce, za které mi dají $2, že toho mají teď nějak moc, a tak skoro nic neberou.
Takže.. O $58 lehčí jsem popadla ten obrovský koš na pleny a tři mega igelitky, vlastně teď už čtyři, a vláčela jsem to zpět do auta. Co teď s tím? Jedině odvézt to na charitu. Jenže na to už mi vůbec nezbýval čas, musela jsem ještě do Walmartu pro pleny a ovocné přesnídávky, které nám mizely rychlostí blesku, a hlavně izolepu, nezapomenout na izolepu. Doufala jsem, že se mi podaří koupit také bublinkovou a smršťovací fólii a nějaké větší krabice, protože ten velký běhací kočárek se mi prostě nedařilo do ničeho nasoukat. Doufala jsem marně. Walmart je sice pověstný tím, že tam seženete vše, ale tyhle tři věci prostě neměli, nebo alespoň ne takové, jaké jsem potřebovala.
(Na izolepu jsem samozřejmě zapomněla.)

Z Walmartu jsme zamířily rovnou do banky, kde jsem musela zrušit spořicí účet, kreditní karty a vložit hotovost na náš běžný účet (ten jsme si tam ještě nechali, protože Tom bude do USA i nadále cestovat, takže se mu účet i peníze na něm budou hodit. :) Což mě přivádí k tomu, kde jsem vzala hotovost. V sobotu si kamarádčin manžel přijel pro pracovní stůl, židli a naši ložnici a nechal mi tam za to nějaké peníze, což mě vlastně přivádí na další věc, že jsem vám ani neříkala, že jsem od soboty spala v ložnici vedle postýlky na koberci na zemi přikrytá povlakem na peřinu. :D Protože v celém bytě už nebyla ani jedna matrace ani výplň do peřiny.

No, vraťme se do banky. Dostala jsem pořadové číslo, čekala téměř hodinu a ve finále mi stejně paní vytočila nějakou telefonickou linku, kde jsem to musela všecko vyřešit s někým, komu jsem rozuměla asi tak každé třetí slovo. 

Protože tohle se přeci v bance nedělá, to se musí telefonicky. Tak já teda nevim no..

Ještě k tomu mi paní u přepážky sdělila, že žádná Czech Republic neexistuje, protože ona ji prostě ve výběru v počítači nemá, a odkud že teda vlastně jsem. Předpokládá se totiž, že bych to asi už ve svém věku měla vědět. Po dlouhém hledání jsem objevila ten šílený název Czechia a snažila se jí vysvětlit, že to je nejspíš to, co hledáme. Paní byla značně zmatená a znepokojená, Czechia a Czech Republic jí totiž vůbec nepřipadalo stejné, takže co je to jako za bordel.  Má odpověď, že jsem se opravdu narodila v České Republice a nemůžu za to, že pro Američany je to tak složité slovní spojení, že si to museli zjednodušit na Czechia, to asi moc nevylepšila. :D
No, co jsem jí na to měla říct!? Amálka už mezitím desetkrát shodila ze stolu všechny propisky, papíry, vizitky a informační letáky, takže na nějaké sáhodlouhé vysvětlování nebyl čas. 

.....................................................................

Z banky jsme zamířily do Home Depot pro fólie. Tenhle obchod byl mou poslední nadějí. Už tak jsme vůbec nestíhaly druhou odpolední, na kterou jsme se domluvily s Petrou, takže jet ještě někam jinam (cca hodinu), na to už jsme neměly čas ani energii. 

Naložila jsem Amálku do košíku, což mi připomíná, že sem vám taky zapomněla říct o naší další drobné komplikaci, která nás provázela každým dnem. A to ta, že jsem ji při každém výstupu z auta musela převlíkat do nového trička. Vždycky totiž byla tak propocená, že nechat ji v tom v těch klimatizovaných obchodech i bance, bylo nemyslitelné. O podložce proti pocení do autosedačky samozřejmě vím, ale víte jak to s tou naší autosedačkou bylo. :/

V Home Depot jsme pořídily vše potřebné, ideální fólii s bublinkama, obrovskou smršťovačku, igelitové obaly na nábytek, izolepy a vysokou krabici, která byla na kočárek jak dělaná. Sice jsme tam strávily téměř hodinu, ale sehnaly jsme vše, co jsme potřebovaly. Ani se mi nechtělo věřit, že to šlo tak hladce. No, radovala jsem se předčasně, přesně do chvíle, než jsme s tím nákladem dojely k autu. Amálku jsem posadila do autosedačky toho příšerně rozpáleného auta, nákup natlačila na zadní sedačky, protože kufr už byl plný, a vyvstal problém. Krabici jsem za nic na světě nemohla do auta narvat. Byla prostě moc velká. :D

Asi po 10 minutách, kdy jsme byly obě zpocené, jak když nás vytáhnou z rybníka, se mi podařilo krabici poskládat a se zlomenými rohy ji natlačit do auta. To byl bohužel jediný způsob, jak ji tam dostat. To, že jsem vůbec neviděla do zrcátka, mi bylo v tu chvíli úplně jedno. 

Domů jsme přijely chvíli po třetí, naštěstí nastejno s Peťou. 

Uvařila jsem si zbytek sáčku tři měsíce načatých špaget, polila (raději nechci vědět jak moc) starým kečupem a chrochtala si, jak jsem se to pěkně naobědvala. Víc toho v lednici bohužel nebylo. 

Vlastně bylo, ještě šunka a sýr, ale to jsem si šetřila na úterý na pizzu (potřebovala jsem zpracovat zbylou mouku a plechovku kukuřice, takže to byl ideální plán). :D

Peťa mi opravdu vytrhla trn z paty. Všechen nábytek mi pomohla nadzvednout, navléct do igelitových vaků, omotat bublinkama, pak ještě smršťovačkou, všecko to olepit, zalepit, nalepit.



No prostě kolem 8 večer jsme měly hotovo. Izolepa, kterou jsem koupila odpoledne, se pomalu tenčila a já věděla, že mám v garáži dalších asi 15 nezalepených krabic a že musím ráno ještě složit a zabalit postýlku. Peťa už trochu pospíchala domů, chtěla jet za světla a měla to minimálně hodinu cesty, ale vyslyšela ještě mojí prosbu a počkala mi doma s Amálkou, zatímco já ujížděla do Walmartu pro další dvě izolepy. Představa, že budu malou budit, tahat v pyžámku z postýlky, rvát do auta, pak do košíku, zase do auta a zpátky do postýlky kvůli dměma izolepám, byla úplně mimo. Otočila jsem se tedy pro dvě izolepy a propustila Peťu domů. Ta se mě ještě stačila zeptat, kde jako hodláme s Amálkou v úterý spát, když nám ráno odvezou i postýlku, no vlastně nejen tu, ale úplně všecko krom našich dvou kufrů, se kterými poletíme domů. 

Má odpověď zněla: ,,Nevím, nó, fakt ještě nevím, nepřemýšlela jsem nad tím.. Asi v hotelu?”.  Původně jsme měly spát u Verči s Radimem, ale těm zrovna v úterý měla přiletět mamka (Mii babička), takže gauč už byl obsazen. Potom mi nocleh nabízela kamarádka Andrejka, ale ta zas bydlela 2 hodiny od nás a skoro 3 hodiny od Aleše, který si měl po našem odjezdu“někde” vyzvedávat naše auto, že ho pak zkusí prodat. A aby jel takovou dálku, byla prostě hloupost.

Peťa mě mé myšlenkové pochody nenechala ani dokončit a už volala Ivance (Alešově mamince), která nás má s Tomem jako vlastní děti, jestli u ní můžeme přespat a jestli nás druhý den může Alešova sestra hodit na letiště. Vše bylo odsouhlaseno ve vteřině, a tak jsem se s Peťou domluvila, že druhý den, až odvezeme všechny věci do toho kontejneru, dobalím naše kufry, předám byt, dovezu Verče a Radimovi nějaké zbytky jídla, drogerii a další hromadu věcí, které nechci vyhodit a oni je ještě mohou využít, přijedu k Ivance. No, počítám tak na tu šestou, dřív to asi nestihnem. 

Ježiš, jak já se zas spletla!

Peťa kolem deváté večer odjela a já se přesunula do sklepa. Do pěti do rána jsem tam hrála tetris v krabicích. Krabice jsem zalepovala, skládala na sebe, popisovala, dělala seznam s věcmi, které v nich jsou, v počítači jsem předepisovala štítky s adresou, až mi z toho všeho zase došla izolepa.




Walmart má sice nonstop, ale to spící dítě nahoře tam samotné nechat nemůžu. Napsala jsem tedy klukům, co měli v 9 přijet, zda by nemohli vzít ještě kus izolepy, a od šesti do sedmi jsem zkusila na chvíli zamhouřit oči.
Moc to nešlo. Koukala jsem do stropu, hlavou se mi honilo tisíc věcí, které ještě musím udělat, a každou chvíli jsem měla nutkání vstát a pokračovat, než to zase všecko zapomenu. Usunula jsem nakonec asi na dvacet minut. 

V 7 jsem si dala sprchu, obstarala Amálku, rozebrala postýlku a snažila se ji sama zabalit do bublinek (tu postýlku, ne Amálku). :) Byla to dost komedie, pět kusů dřeva, matrace a malý sušák na prádlo, na který jsem prostě při tom balení nějak zapomněla. Samozřejmě, jak jsem to celé nadzvedla, rozjelo se to do všech stran. Takže jsem to nakonec vzdala a vyčkávala na pomoc.

Na půl 9 měla také dorazit paní, která mi napsala předešlý den, že by měla zájem o barové židličky a židle ke stolu. Ale vlastně jenom možná, protože si to musí ještě přeměřit. Původně jsem židle bez stolu samostatně vůbec prodat nechtěla, ale nakonec jsem se modlila, ať přijede a všechno si to odveze, ještě než přijedou kluci. Ubyly by mi tak totiž další věci, které se musí někam přepravovat.
Docela smutné je, že cena za stůl a 4 židle byla ještě v sobotu na Estate Sale  $349.
V neděli večer už jsem na internetu nabízela rozkládací stůl + 4 židle + 2 barové židle + 2 konferenční stolky + stolek pod TV za $299.
A stejně nikdo nepřijel.

Paní mi v půl 9 napsala, že moc nestíhá a že jí manžel řekl, že barovky budou stejně moc nízké, a tak vlastně neví, jestli má přijet. Tak dlouho jsem ji přemlouvala, až nakonec dorazila. Na barovky jsem jí dala podprdelníky a vysvětlila, že jsou fakt vysoké, dokonce nejvyšší, jaké vůbec existují. :D
A tak si je nakonec i s židlemi vzala.
Kluci naštěstí přijeli až v 10, takže se to všecko hezky stihlo.

Jako říkali, že to jejich auto je velké, ale že takhle? :D :D

Pomohli mi zabalit postýlku a zbylé krabice. Všechno včetně nábytku nanosili do auta. Jídelní stůl a stolek pod TV, což bylo vlastně to jediné, co z prodávaných věcí zbylo (ostatní jsem prostě zabalila do kontejneru), naložili také s tím, že se to nechá ve skladu, dokud se na inzerát někdo neozve a nevyzvedne si to tam. 

Vysavač, mixér, TV a rychlovarnou konvici dostali od cesty a mohlo se vyazit.

Já naložila Amálku do našeho auta a v závěsu za nimi jsme ujely těch pár mil k sídlu firmy, kde si od nás měli všechny věci odebrat. Doufala jsem, že to bude maximálně na hodinku a kolem dvanácté, maximálně jedné, budeme zpět doma. Dobalíme a vyrazíme k Verče.

Bedlivě sleduje vykládku její postýlky z auta. :)

Noo... tak.. domů jsme se dostaly obě úplně vyřízené v půl 4. Amálka hladová, já zpocená a unavená. Zastavila jsem rovnou na recepci, abych se zeptala, zda si ode mne někdy před šestou (zavírací dobou) mohou byt převzít. 

To, že nestíhám Verču, už mi bylo úplně jasné, ale hlavně ať alespoň stihnu předat ten byt. Na recepci mi bylo hezky rychle vysvětleno, že si ode mne nemohou byt převzít dřív, než nám skončí výpovědní lhůta, což je skoro za měsíc. A tak mi oproti mému pasu půjčili náhradní klíče. Naše klíče, karty, ovládání od garáže mám prý nechat v kuchyni na lince a všecko to tam zamknout těmi náhradními klíči. Ty pak vrátím, oni mi vrátí pas a 10. 6. si to tam zkontrolují a všechny ty naše klíče a karty odnesou. Jevilo se to docela jednoduše, dokud se mě paní nezeptala, zda jsem byt nechala profesionálně uklidit, pozvala profi firmu na čištění koberců a vyměnila ty kalíšky pod plotýnkama v kuchyni. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou, jestli to jako myslí vážně. Myslela! Je to přeci malými písmenky v té smlouvě, kterou nám v listopadu dávali. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Do Walmartu pro 4 plechové kalíšky pod plotýnky jsem to nestíhala, ani kdybych se rozkrájela, a na úklid jsem už neměla ani vlastní vysavač, natož poptávat nějakou firmu. Obeznámila mě tedy s výší pokuty za kalíšky + kolik bude stát úklid a čističi koberců, které objednají oni, a pak asi čekala, že jí ten její úsměv opětuji. Sbalila jsem klíče, skočila do rozpařeného auta a jela do bytu. Když jsem zmáčkla tlačítko ovladače od garáže, polilo mě horko. Ano, ještě větší horko než doposud. Úplně jsem zapomněla, že roh garáže je zaplněn odpadky, zbylými krabicemi, taškami, papíry a vším možným, co jsem se chystala už několik dnů vyhodit, jen jsem to pořád odkládala. 

To jsou minimálně dvě plná auta. Cesta ke kontejnerům byla přes celý areál a Amálka už se v tom horku pomalu rozpouštěla. Napadlo mě jediné, vzít ji nahoru, dát jí najíst a uspat ji v kočárku v obýváku. To se mi podařilo poměrně rychle, byla fakt unavená. Zkontrolovala jsem, zda je dobře připoutaná, a běžela nandat odpadky do auta. Jaké překvapení, když jsem otevřela kufr a zjistila, že je plný věcí, které mi nevzali v sekáči, ale také těch, které už jsem si tam prozíravě připravila na odvoz k Verče. A tak jsem to všecko zase vyndala a odvozila konečně ten nepořádek. Při druhém nakládání jsem ještě vyběhla nahoru zkontrolovat Amálku, jestli spinká a jestli jsem ji nevzbudila tím hlasitým otevíráním vrat. 

Hypnotizovala jsem hodinky a snažila se silou vůle prodloužit ten neskutečně rychle krátící se čas. 

Garáž vyklizena.
Teď ještě dobalit kufry a všecko to naskládat do auta. Běhala jsem po bytě a sbírala takové ty věci, které tam předtím prostě nebyly. Tadyhle se válející usb disk, pár Toma vizitek, propisky, nějaké desky s dokumenty, tři ramínka, tuhle deka, támhle deka, nůžky, izolepa, smršťovací fólie, balík plínek, jejda tadyhle ještě jar a mýdlo, jéé a kartáček, ježiši a mop s kýblem. Božeee, co s tím mám dělat??

U každé věci jsem se rozhodovala jestli - vyhodit x dát Verče x narvat do kufru a vzít domů.

Kufr jsem nemohla ani zapnout, natož uzvednout. Takže bylo zcela zřejmé, že nadváha kufru nás nemine.

Ten Amálčin navíc mohl mít jen 10 kg.
Tak trochu jsem se modlila a věřila, že se do té váhy nějak vejdeme. (Nevešly). ;)

Kufr u auta jsem znovu naplnila věcmi na charitu, krabicemi pro Verču, na zadní sedačku jsem po několika nezdrařilých pokusech narvala monstrózní krabici od autosedačky, ve které jsem ji chtěla přepravovat v letadle. A na přední sedačku jsem nacpala oba kufry, všechny tašky a složený kočár (neptejte se mě jak). :D  

Kdybyste mě viděli, jak jsem ten 32kilový kufr vláčela po těch úzkých schodech do garáže a do auta, museli byste se smát. (I když mně teda ty poslední dvě hodiny moc do smíchu nebylo.)

Přiznávám, že byt jsem už v závěru ani neprošla, abych zkontrolovala, jestli jsme nikde nic nenechali. 

V 18:10 jsem celá rozklepaná se slzami v očích "hodila" Amálku do sedačky, připoutat jsem ji zvládla tak napůl, usedla jsem na přední sedačku, ovladačem zavřela garáž a v duchu se modlila, ať na té recepci někdo 10 minut po pracovní době ještě je.

Načež mi došlo, že dálkové ovládání od garáže mělo zůstat nahoře na baru a já měla zamknout náhradníma klíčema. Klíče jsem po chvíli štrachání nahmatala v kabelce, bytem jsem proletěla rychlostí blesku a při zamykání dveří jsem zjistila, že se na mě venku směje naše nová rohožka. Sílu ji zvednout a donést do auta jsem v sobě už ale nenašla. Věděla jsem, že za každou zapomenutou, neodstraněnou věc dostaneme pokutu, ale prostě už jsem to nedokázala. Schody dolů jsem vzala po dvou, div jsem si nohy nezlámala. Skočila jsem do nastartovaného auta a následujících 5 poměrně vysokých retardérů na silnici k recepci jsem přeskákala, ani nevím jak. Dveře byly samozřejmě zamčené. Ale bouchala jsem na ně tak dlouho, až mi ta křečovitě se usmívající Yashmir přišla otevřít.

Téměř jsem se nezmohla na slovo. Odkývala jsem jí, že zaplatíme vše, od úklidu přes koberce, plotýnky, klidně i tu blbou rohožku, hlavně ať už mi dá zpátky můj pas a svatej pokoj. 

Její loučící ceremoniál, objímání, vykládání, jak moc ráda nás poznala a kdybych potřebovala s čímkoli pomoct, ať se určitě ozvu, byl vážně dojemný a vcelku zbytečný. Procedila jsem mezi zuby (v češtině), ať mi teda kouká koupit ve Walmartu ty plotýnky, že to by mi jako fakt dost pomohlo, a zmizela jsem za skleněnými dveřmi.

Na nějaké slzy ten týden vůbec nebyl čas.
Tedy až do doby, než jsem se vrátila do auta.
Amálka seděla v sedačce,
nahatá (nestihla jsem ji už ani obléct po tom, co se pokecala ovocnou kapsičkou),
špinavá až ve vlasech,
propocená,
skoro nepřipoutaná.
A ona se prostě jen smála a tleskala. 

,,Huráá mamko, zvládly jsme to!”, slyšela jsem v duchu.

Když jsme se v tom rozpáleném autě na parkovišti před recepcí konečně obě převlékly, pustily klimatizaci a usadily se na svá místa, zjistily jsme, že je třičtvrtě na 7. Rozjela jsem se tedy rovnou směrem k Ivance. Po půlhodině jízdy na mne začala doléhat ta neskutečná únava (poslední noci jsem téměř nespala) a také ten strašlivý hlad. Už jsem si myslela, že tam snad nedojedeme. Padaly mi oči. Poléval mě studený pot a pořád dokola jsem si opakovala: ,,to dáš, to dáš, už kvůli ní”.

Dala.

 Auto jsem zaparkovala před domem, vyndala snad jen kabelku a Amálku a šla k Ivance. Kristýnka nám pomohla s taškama a Ivanka už nám servírovala výbornou večeři. Jak moc jsem si s ní chtěla povídat, vyprávět, jenže to nešlo. Krom toho, že mi přikázala jít okamžitě spát, mi taky ještě vynadala, že jsem si nenapsala o pomoc dřív, ale hlavně, já bych s tou šílenou únavou stejně asi žádné dlouhé vypavování nezvládla. V 9 jsme s Amálkou padly do postele a vzbudily se až druhý den v 9. Daly jsme si malou snídani a znovu usnuly. Což jsem tak trochu neplánovala, protože jsem chtěla ještě porovnat všechny věci v kufrech, taky trošku vyklidit auto, protože bordel v něm teda fakt byl, a nechat ho takhle Alešovi na prodej, to bych se musela hanbou propadnout. A taky že asi propadnu. Vzbudily jsme se po 11. Stihla jsem sotva připravit tašky na cestu a přendat autosedačku a věci ke Kristýnce do auta. Oběd jsem dojídala za pochodu a po 1 jsme vyrážely na cestu. Přendala jsem i všechny ty krabice pro Verču a tajně doufala, že bychom se tam po cestě na letiště mohly ještě zastavit. 

Ale ne jen proto, že jsem jí chtěla předat ty krabice, ale hlavně jsem si tak nějak nemohla připustit, že odjedeme bez rozloučení. Bohužel, dálnice byla tak ucpaná, že jsme to na letiště stíhaly jen tak tak. Takže žádné loučení neproběhlo. :(

Kristýnka mi nakonec pomohla obalit autosedačku fólií, vyhodnotily jsme to jako lepší variantu než tahat tu obří krabici, která by zabrala celý letištní pojízdný vozíček. 

Naložila jsem Amálku do kočárku, vzala všechny tašky a Kristý mi pomohla právě s vozíčkem, na který jsme naložily oba kufry a autosedačku. 

Dojely jsme na odbavení, kde byla obrovská fronta. Viděla jsem, jak strašně mě tam Kristý nechtěla nechávat samotnou, ale na druhou stranu jsem viděla na internetu ty kolony, které jí už teď vyhodnocovaly cestu z letiště v tom rychlejším placeném pruhu na 2,5 hodiny. A tak jsem ji propustila. 

Dostat se k check-inu s kočárkem a vozíkem byla docela sranda. Musela jsem vypadat fakt zábavně s tolika věcmi.

Když jsem se konečně dokodrcala k paní na přepážce, sdělila mi, že oba naše kufry mají nadváhu. Ten můj neuvěřitelných 12 kg, ten Amálky 10 kg. No super. Paní mi tedy naúčtovala krásných $200 a požádala mne o platební kartu. Což jsem samozřejmě odmítla a dotázala se, zda má tahle prekérní situace ještě nějaké další řešení. Řekla mi, že mám dvě možnosti. Buď ubrat těch 10 kg z Amálčina kufru a přidat je do toho mého, za který doplatím jen jednou $100. To bylo samozřejmě nereálné, tam by se totiž nevešel už ani špendlík, natož 10 kg. A nebo vytvořit ještě další zavazadlo na odbavení, do kterého přendám nadváhy z obou kufrů, a doplatím také "jen" $100. Jenže já už prostě neměla žádné jiné velké zavazadlo, které bych mohla poslat po páse do zavazadlového prostoru a ještě v něm měla místo na 22 kg. 

Opustila jsem tedy přepážku pro check-in, kde jsem paní nechala své dva kufry, a vyrazila jsem shánět další zavazadlo. Pořád mi přišlo smysluplnější koupit novou tašku na kolečkách za $29, která mi pak zůstane, než vyhodit $100 do vzduchu. V jednom krámku na letišti jsem tedy koupila tašku a přendala do ní těch 22 kg. Huráá, můžeme pokračovat.

U kontroly se skenery jsem se trošku zapotila. Amálka, kočár, 2 tašky, kabelka. V taškách pytlíčky s příkrmy, vlhčené ubrousky, pití atd. Obsluha byla dost nepříjemná, ale já prostě neměla šanci to urychlit. Vyndat všechny pytlíčky, sundat hodinky, vyndat počítač, složit kočárek jednou rukou, když v druhé držím dítě. Jako zvládnu ledacos, ale zas nejsem superžena. 

Naštěstí mi nějaký pán za mnou nabídl pomoc a chviličku mi Amálku podržel. 

To samé pak na druhé straně.

Ke gatu jsme přišly akorát.


Let do Paříže byl fajn. Amálka docela hodně spala. Já sice ne, ale vcelku jsem si odpočinula. 

To největší zlo přišlo opět v Paříži. 

Kde mám kočárek?? Kočárek není, ten vám přijede až na páse v Praze. 

OK. A tak nastalo přemisťování z bodu A do bodu Z. Pěšky, autobusem, zase pěšky, zase autobusem, pak zas pěšky. Jedna obří taška na zádech, druhá na rameni, kabelka na druhém a dítě v náručí. Chvílema jsem toho měla už tak dost, že jsem fakt myslela, že Amálku upustím. Kdybych tohle tušila, vzala bych si samozřejmě nosítko. 

Komentovat, že jsme na pařížském letišti procházeli třema scan kontrolama, asi nemá smysl. Na poslední kontrole už jsem byla fakt vytočená, když jsem zase musela Amálku někomu vrazit do ruky, abych vyndala počítač, telefon, pas, všechny ty pytlíčky, aby mi všecky ty pytlíčky, příkrmy a lahvičky mohli vzít stranou a zkoumat je detailněji, dělat stěry na drogy a podobné nesmysly.
Vypadám snad jak pašerák drog?

Připadala jsem si fakt jak ve snu.

Snu, který završil přílet na pražské letiště, kde nebyl ani náš kočár ani autosedačka. 

Vše zůstalo někde - kdesi. 

A tak jsme další hodinu řešily, jak se máme dostat z Prahy bez autosedačky. Jak mám od pásu sama bez kočáru dostat Amálku, dvě tašky, kabelku, tašku na kolečkách a dva kufry. A ještě to všecko vyreklamovat. 

Na letišti měli jednu jedinou autosedačku, která jim tam po někom zbyla (byla šílená, své dítě bych do ní jinak nikdy neposadila), jenže já už byla vážně tak zoufalá, že jsem si ji vzala. Celou cestu jsem sedačku raději ještě přidržovala a tchán jel, jak kdyby vezl poklad. Díkybohu za to. 

Po 2 hodinách jsme dorazili všichni v pořádku domů. 

A tím bych asi naši kapitolu “Život za oceánem” uzavřela. :))

Tom sice zas včera zmiňoval něco o Kanadě, ale já asi ještě potřebuju chvilku čas na takovéhle “hurá akce”. Po takových hrůzostrašných zážitcích. 

Už jsou to skoro čtyři týdny, co jsme doma (ano, tak dlouho ten článek píšu).

Kočárek i autosedačku nám přivezli 3 dny po příletu. Sedačku v pořádku. Kočárek opět trochu podřený. Ale mně už to ani nepřijde. Už si pomalu zvykám. :D

....................................................................

A jen pro upřesnění, abyste si nemysleli, že na blog úplně kašlu. Ano, přiznávám. Flákám to. 

Docela pavidelně přispívám na Instagram. Mám dokonce rozepsaných několik článků. O těch 3 měsících v ČR, než jsme se dozvěděli, jak dopadla víza. O Miláně, kde jsme byli před dvěma týdny. Ale tenhle článek pro mne byl teď prioritou, abyste věděli, jak se věci mají a kde se právě teď nacházíme. 

......................................

My s Amálkou se momentálně nacházíme doma. :) Táta se v nejbližších dnech chystá pracovně do USA, Kanady, Dublinu a Amsterdamu, má to pestré, ale my se také nenudíme, čekají nás totiž přípravy na stěhování do podnájmu. Ale o tom zase příště. ;)

A teď vážně... 

Sedím v letadle, vznáším se nad oceánem a ............. letím domů. Ne na návštěvu, ne na pár týdnů, tentokrát už na pořád.
(Teda, minimálně do té doby, než Tom zase něco vymyslí.
Tuhle vykládal něco o Číně, ale to jsem mu zatrhla, ještě než to souvětí stihl vůbec dokončit.) :D 

Asi si říkáte..”Ta teď musí být šťastná. Vždyť přece tolik chtěla zpět do ČR.” Ano..

Náš lednový přílet domů byl vážně úžasný. Pro rodiče, vlastně pro všechny, to bylo obrovské překvapení (o našem příjezdu totiž nikdo nevěděl). Prvních pár týdnů jsme jezdili z jedné návštěvy na druhou, užívali si každou minutu s těmi našimi nejbližšími.
Hlavně si všichni konečně mohli užívat Amálky.

Jenže z měsíce byly najednou dva, ze dvou tři a v podkrovním pokojíku u rodičů už začínalo být trochu těsno. Ze zimních měsíců byly najednou jarní, počasí dokonce letní, na což jsme s tou naší jednou zimní bundou a botama do sněhu nebyli úplně připraveni. 

Čekání na víza bylo jedním slovem nekonečné. 

A pak se to stalo. V předvečer mých třicátých narozenin. Jen tak večer u televize jsem se zeptala Toma: ,,Díval jsi se dnes na status víz?” Odpověď zněla: ,,Jasně, dívám se tam pořád, vždyť to víš, tak proč se zas ptáš? Teď už se dívat nebudu, v Americe jsou tři odpoledne, to už u toho počítače stejně nikdo nesedí.”

Sledovala jsem tedy dál ten stupidní seriál, na který se chtěli dívat naši, když jsem náhle spatřila jeho výraz. 

Podíval se na mě, pak znovu do počítače a zas na mě!

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vlastně, ani jeden z nás. Vlastně nikdo z celého obývacího pokoje.

Asi týden mi trvalo, než jsem to nějak zpracovala a přijala. Připustila si, co se stalo a že náš život za oceánem končí.

Vím, že z každého mého článku bylo tak trochu cítit, že mi Amerika k srdci nepřirostla. Že mi tam spousta věcí vadí, že bych tam nechtěla zůstat napořád. 

Ze začátku jsem byla na 100 % přesvědčena, že si na USA nikdy nezvyknu. Na divné, přetvařující se lidi, na silnice bez chodníků, na desetiproudé dálnice, na jídlo, na život v apartmánovém komplexu. Na celý ten prapodivný systém. 

Také mi samozřejmě chyběla rodina a přátelé. 

Jenže... 

Přeci jen, žila jsem tam 15 měsíců a za tu dobu si člověk na leccos zvykne. Konečně totiž najde jídlo, které mu chutná, objeví docela fajn restaurace, přestěhuje se do apartmánu k velkému parku. Dokonce silnice s méně než dvěma pruhy v jednom směru jsou najednou úplně na nic, protože to prostě nejede. A na lidi? Na ty se taky pořád usmívá, aniž by věděl proč. Vlastně ví. Protože to jednoduše toho druhého potěší.

Takže nebudu lhát, po těch 3 měsících v ČR už jsem se tam i docela těšila. Hlavně na naše přátele, na náš nový byt, ve kterém jsme bydleli všeho všudy dva měsíce, na vlastní auto, na nákupy, do kostela, na burgera do “Bobíka”, na horchata laté do Café Paris, na Broccolli chedar soup do Panery. :) No dobře, tohle už jsou maličkosti, drobnosti, vlastně spíš takové malé radosti všedních dnů, bez kterých se dá žít, ale víte, jak to myslím. :) 

......................................................

Ale abych se vrátila k těm našim zamítnutým vízům. 

Samozřejmě okamžitě vyvstala otázka - co dál?

A bylo hned několik variant.

1.Odvolat se. Další týdny, možná měsíce čekat v ČR na vyjádření a platit v USA drahý byt, všechna pojištění, auta.. To se nám zdálo už jako boj s větrnými mlýny a moc se nám do toho nechtělo. 

2. Zkusit B1 víza na rok, která by ale byla pouze pro Toma, a já bych do USA musela lítat na ESTA, což by asi takový problém nebyl, protože na léto a zimu jsme chtěly být s Amálkou stejně zase v ČR. Ale tak.. je to prostě jenom na rok a to nic moc neřeší.

3. Vykašlat se na to. Zůstat v ČR a začít konečně stavět. Ale než ten náš domeček postavíme, tak taky musíme někde bydlet. U našich? V podnájmu? Táboře? Budějovicích? Praze? 

A tak se objevovaly stále nové a nové otázky, na které jsme neznali odpověď.

Já nad tím vším nebyla schopna vůbec přemýšlet. Připadala jsem si pořád jak v nějakém zlém snu.

Navíc jsme netušili, s čím přijde firma, která díkybohu za Tomem pořád ve všem stála.

Věděli jsme tedy, že o práci nepřijde, ale trošku jsme se obávali, aby po něm nechtěli, aby pracoval z Rakouska nebo Německa nebo kdovíodkud. Já už bych nejspíš další stěhování takhle daleko nepřežila (píšu teď.. po tom, co mám za sebou to nejhorší stěhování v životě USA - ČR).  

A tak nakonec padla i myšlenka, že by si našel úplně novou práci v Čechách. 

Zaměstnavatel ovšem přišel s nabídkou, která se neodmítá. Takže bylo rozhodnuto.
Tom totiž nakonec dostal nabídku pracovat z ČR, s tím, že jeho stávající trh v USA a Kanadě se rozroste ještě o Evropu a Afriku. Na cestách sice bude mnohem častěji, ale když ho to baví, tak proč ne. :)

Začali jsme tedy rozmýšlet, co dál. 

Všechno se jevilo docela jednoduše. Doletíme do Atlanty zrušit všechny smlouvy, zabalíme věci, něco pošleme kontejnerem a v ČR už se pak nějak zařídíme. 

Tou dobou jsem ještě netušila, jaký si na sebe pletu bič. 

Jsem povahou neskutečný flegmatik, který věří, že se vždycky vše nějak udělá a stihne. Flegmatik, který se nikdy zbytečně nestresuje, což je, věřte mi, často velká výhoda. :) Tom mi to dost závidí. 

Jenže tyhle poslední dny, to už bylo i na mne moc.

Začalo to všchno překvapivě už koupí letenek. Chtěli jsme do USA odletět co nejdříve.. Nejlépe ihned, Tom měl totiž od 7. 5. výstavu v Orlandu na Floridě a hned další týden v Mnichově, takže ideální termín byl týden od 1. 5. - 7. 5. před oběma výstavami.. Jenže sehnat letenky za rozumnou cenu takhle na poslední chvíli bylo takřka nemožné. 

Moje kamarádka Verča, která se těšila, jak spolu budeme vozit kočárky, až se vrátíme do Atlanty, měla termín porodu mezi 9. 5. - 15. 5. a já jí slíbila, že tam budu. Když se mi tedy podařilo najít docela dobré letenky s odletem 30. 4. a návratem 16. 5., zaradovala jsem se. Hned vzápětí mi ale z tváře ten radostný úsměv zmizel. Zjistila jsem totiž, že letadlo letí přes Paříž a ne nadarmo nás před letištěm v Paříží všichni varovali. 

Tom samozřejmě potřeboval koncem týdne přeletět do Orlanda a následně do Evropy, takže nechal na mně, zda budu chtít v Atlantě zůstat déle než on. 

Letenka byla za opravdu dobrou cenu, a tak jsem ji koupila s tím, že tam zůstanu s Amálkou ještě o 10 dnů déle. Představovala jsem si, jak se během prvního týdne vše vyřeší, jak společně s Tomem zabalíme věci, co nezabalíme, tak prodáme, a já budu zbylých 10 dní chodit s Amálkou do parku, na nákupy, jezdit za Verčou a malou Miou a tak. :) 

Ach, jak jsem se pletla. Jak MOC!

Do Atlanty jsme letěli s poloprázdnými kufry, kočárkem a autosedačkou. Kočárek jsem kupovala nový, chtěla jsem golfky, nejlépe černé, aby na nich nebylo nic vidět a aby se daly lehce složit. Neuměla jsem si bez kočárku ten přestup na další let vůbec představit, hlavně až poletím domů jen sama s malou a několika taškama. Autosedačku jsme brali starší, protože jsem se trochu bála, aby nám tu naší dražší v zavazadlovém prostoru nějak nepoškodili. Na obě věci jsme si brali vak. Na kočárek originální, co k němu byl a k sedačce jsem kupovala červený vak, na kterém bylo přímo napsáno - GATE - CHECK.

V Praze na letišti jsme kolem poledne odbavili kufry, prošli kontrolami a konečně došli ke gatu. 

Načež nám těsně před vstupem do letadla došlo, že jsme zřejmě na kontrole u rentgenových skenerů nechali autosedačku. :D

Tom se pro ni tedy vrátil a obě zavazadla jsme odbavili u vchodu do letadla, které mělo mimochodem nakonec více jak hodinové zpoždění. 

Jaké překvapení, když nám v Paříži kočárek ani autosedačku k letadlu nepřinesli a navazující spoj nám uletěl. Marně jsem vysvětlovala tomu pánovi, který uměl anglicky asi jako Amálka, že ten kočárek prostě potřebujeme.

Z jeho gest a pár anglickofrancouzských slovíček jsem pochopila, že bude na 100 % na páse s našimi zavazadly.

Stáli jsme u pásu, na kterém se točily naše tři kufry, ale kočárek ani autosedačka nikde.

Asi Vám nebudu popisovat, jak jsme se třemi velkými kufry, dvěma příručními zavazadly, počítačem, kabelkou a Amálkou v náručí následující 4 hodiny běhali po letišti, domáhali se kočárku, autosedačky a především hotelu, protože nám sdělili, že nejbližší možný let do Atlanty je naplánován až na druhý den dopoledne.
Ke konci se nám podařilo ukořistit vozík, který nám situaci trochu ulehčil.


Hádali jsme se tak dlouho, až nám dali hotel se snídaní i večeří. Kočárek i autosedačka byly stále neznámo kde. Prý už to ale určitě někdo předal na navazující let a najdeme to na pásu až přiletíme do Atlanty. 

Tom jim věřil, ale já teda ne. A co pak na letišti, až zůstaneme bez autosedačky? Jak se odtud dostaneme? 

Věděla jsem, že v USA máme v garáži v krabici úplně novou autosedačku, kterou měla Amálka dostat až vyroste z klasického vajíčka. Prozíravě jsem tedy zavolala Radimovi, který nás měl na letišti druhý den vyzvedávat, ať pro ni raději dojede. 

Kolem půl 8 večer jsme se konečně dostali na hotel. Po večeři jsme všichni tři odpadli a probudili se až ráno na snídani.

Letu jsem se malinko obávala. Ten náš původní měl totiž být večerní a tenhle najednou vycházel přes den. Vzhledem k tomu, že Amálka chce pořád stát nebo někde lézt, bylo jasné, že udržet ji na místě skoro 9 hodin v kuse půjde těžko. 

Ale zvládla to skvěle. :)

Stáli jsme u pásu v Atlantě, opět se na něm točily naše tři kufry, ale kočárek a sedačka nikde. 

Sepsali jsme tedy protokol o ztrátě a bylo nám řečeno, že pokud nám kočárek a sedačku nepřivezou do 3 dnů domů, máme si koupit nové a oni nám to pak proplatí. Jakou maximální částku jsou schopni proplatit, nám ale nedokázali říct. Takže mi bylo jasné, že skutečnou cenu kočárku z nich nikdy nedostaneme. 

Odpoledne po příletu jsme stávili s Verčou, jejím obřím břichem a Radimem. :)

Večerní příchod do bytu byl takový smutný. Výhled z terasy, ale i z oken byl naprosto úchvatný. Všechno se zelenalo, kvetlo, bylo to úplně jiné než na podzim, v době našeho stěhování.
Přišlo nám to všecko tak nějak líto. 

...................................................................................................

První tři dny utekly neuvěřitelně rychle. Stihli jsme se sotva rozkoukat, nakoupit nějaké jídlo, navštívit kamarády, zařídit pár věcí a najednou byl čtvrtek, kdy k našemu překvapení zazvonil kurýr a přivezl kočárek. Bez originálního vaku a odřený.. :( Autosedačka se nenašla dodnes. 

Já začínala pomalu dole v garáži balit nějaké krabice a jedni naši známí nám přislíbili, že by nám mohli pomoci odvozit krabice velkým autem k nim do skladu, poptat místo v kontejneru a poslat to z jejich firmy v USA do jejich firmy v ČR. Což by nám dost usnadnilo práci, protože jsme prostě žádnou dopravní společnost s přijatelnou cenou nemohli sehnat. 

Ve čtvrtek odpoledne jsme jeli na návštěvu k Verče a Radimovi. Ovšem nebyla to tak úplně běžná návštěva, byla to tajná oslava. :) A hádejte čí?
MOJE!
Verča, chudinka, celý den kmitala, dělala se s výzdobou, pekla s dortem, aniž by věděla, že v noci pojede do porodnice. :)

Na večer jsme byli pozváni do kina na film Jana Hřebejka, ten měl být osobně přítomen po celou dobu promítání i po něm. Dlouho jsme se rozmýšleli, jestli půjdeme nebo raději pojedeme domů balit, ale nakonec jsme šli a dobře jsme udělali. Byl to moc fajn večer, takové příjemné odreagování po všech těch starostech.

........................................................................

V pátek ráno se pro prvních 10 zabalených krabic zastavil kamarád, který má větší auto než my, a odvezl je do již zmiňovaného skladu. Tom tam jel s ním, aby mu to pomohl dát na palety a ještě to všechno znovu pořádně zabalit. V sobotu jsme vyrazili na návštěvu do porodnice. :)

Verča byla moc statečná a Miunka nádherná, úplně se mi vybavilo, jak jsme byli v porodnici my. Jako by to bylo včera. :)

Blbnutí v parku před porodnicí.

.........................................................................................

Nedělní den byl nabitý od samého rána. 

Na desátou jsme vyrazili do kostela. Abychom se po té dlouhé době zase se všemi viděli a zároveň se rozloučili, protože už se bohužel nejspíš nikdy neuvidíme. :(

Byl to pro nás takový smutný začátek dne, i když tam to lidé tak nevnímají.
Loučí se s úsměvem a věří, že se zase brzy shledáme, i když pravděpodobnost je téměř nulová.
Amálka mi navíc v kostelní školičce vyrobila nádherné přáníčko ke Dni Matek.

Vzhledem k tomu, že to byl náš poslední společný den v Atlantě, protože Tom odpoledne odlétal, museli jsem povinně do Bobíka na našeho tradičního nedělního burgera. A protože Tom rok a půl mluvil o tom, jak si jednou dá k tomu burgeru taky ten šíleně sladký shake se šlehačkou a třešničkou, jak se to v Americe běžně dělá, objednal si ho. 

No nebudu vám lhát, nevypili jsme to ani ve dvou :D A vážně nechápu, jak tím mohou zapíjet každé sousto toho burgera. 

Po obědě jsme spěchali domů, protože měla přijet jedna kamarádka s manželem, kteří měli zájem o postel a komodu z Amálčina pokoje a tak trošku jsme počítali s tím, že si odvezou i mé auto. Což se nakonec bohužel nestalo, protože si to prostě rozmysleli. Ale tak, zase jsme se domluvili na prodeji ložnice a kancelářského stolu s židlí, což také nebylo špatné. 

Ve 3 hodiny jsme vyrazili směr letiště. Znovu jsem si připomněla, jak strašná doprava a kolony v Atlantě jsou a k večeru jsem se už sama s Amálkou vrátila domů. 

Rozhlížela jsem se po bytě a marně přemýšlela, co v těch deseti odvezených krabicích vlastně bylo, když z toho bytu nezmizelo vůbec nic. 

V pondělí nás přijela navštívit kamarádka s tříměsíčním Jacem. 

Užili jsme si prima den a dokonce byla tak laskava, že si ode mne koupila skoro všecko nádobí. :D

I tak mi přišlo, že nic neubylo. 

Plácala jsem se po bytě a nemohla nějak nikde začít, venku bylo asi 35 stupnů, v autě asi 80, takže dojet do obchodu alespoň pro jídlo Amálce bylo nepředstavitelné. Ta malá mrška navíc začala mít tzv. období průzkumnice, takže byla naprosto všude, všude si stoupala, ve všech místnostech se zavírala, po všem lezla, všechno strkala do pusy. Nebylo dost dobře možné ji hlídat, vařit, balit věci do krabic, sedět u počítače a snažit se věci prodávat, natož se jí dostatečně věnovat.
No podívejte se sami.

,,Já nic, to všechno spadlo úplně samo!!"

O našem podvečerním výletu do outletu, kdy si chtěla máma ještě udělat radost, než definitivně odletí a tohleto její nakupováníčko skončí, vám snad ani vyprávět nebudu. Dvou a půl hodinová kolona na cestě tam v tom děsivém vedru, kdy se mi chtělo na wc asi od desátého kilometru, mě zmohla tak, že mě vlastně úplně přešla chuť nakupovat.
Ale něco jsme přece pořídily.
Hlavně tedy dárky pro rodinu, ale ani my jsme neodjely úplně s prázdnou. ;)

Jsem ráda, že jsme si to čtvrteční odpoledne ukrojily z naší balicí mánie právě pro ně. :)

...........................................................................
A teď z trochu jiného soudku. 

Pořád jsem nemohla vymyslet, co dělat s věcmi jako jsou vysavač, fén, mixéry, konvice, koš na pleny, zbytek nádobí, dekorace, koberečky do koupelny, odpadkové koše atd.. V obýváku mi ještě pořád stál všechen nábytek, který jsem si do ČR rozhodně vézt neplánovala a před domem auto, které už tam také dávno být nemělo. Většina lidí mi radila, ať udělám tzv. Garage sale, alespoň na ty drobnější věci (ano, ten Garage Sale, co znáte z filmů).

No jo, jenže jak mám dělat nějaký veřejný prodej, když bydlíme v apartmánovém komplexu a když chceme vjet dovnitř, musíme mít kartu od brány nebo namačkat kód, díky němuž může otevřít bránu pouze Tom svým telefonem. Tom, který je kdovíkde. 

Rozhodla jsem se tedy uspořádat Estate sale jenom pro lidi v apartmánovém komplexu. Jsou jich tam stovky, to by bylo, aby někdo nepřišel. 

Dala jsem cedulku o plánované akci ke schránkám a celý pátek a páteční noc jsem strávila dohledáváním cen, za které jsem dané věci koupila a tvorbou nových cen a popisků, které jsem na věci lepila. Všechny menší věci jsem vyskládala do jedné místnosti. V sobotu dopoledne jsem ještě došla k bráně, kam jsem vyvěsila další dvě cedule, jezdilo docela hodně aut, tak aby se to lidem, co to četli u schránek, ještě připomnělo.

Takhle nějak to vypadalo, spousta věcí za dolar, spousta zadarmo:

Od 12 do 7 večer jsme seděly doma a čekaly. Bylo opět asi 35 stupňů. Bazén praskal ve švech a k nám nepřišel NIKDO! NIKDO! Nevím, co jsem si myslela a proč jsem těm, co mi tvrdili, že na tyhle akce Američani fakt slyší, věřila. Každopádně, když jsme šly v 7 večer sebrat rozvěšené cedule, nikde nebyly. Takže kdoví, jak rychle je apartmánová služba sundala. V areálu prý totiž žádné cedule být nesmí, jak jsem se posléze dozvěděla. :/

Celých těch 7 hodin jsem strávila přidáváním inzerátů na různé inzertní weby, letgo, marketplace. 

U většiny webů se mi stalo, že jakmile jsem přidala druhý inzerát třeba na barové židle, ten první na stolek pod TV se mi smazal. Dlouho jsem nemohla přijít na to proč. Ale pak jsem zjistila, že je to tím, že do všech inzerátů přidávám jednu stejnou fotorafii obývacího pokoje (aby byl nábytek vidět i v prostoru) a weby to považují jako duplikování inzerátu a předešlý inzerát rovnou smažou, i když je na úplně jinou věc. Zájemců se ozvalo mnoho, ale téměř nikdo už na další zprávu neodepsal. Takže pro mne naprosto vyhozená sobota. Ale vlastně i pátek, kdy jsem celou tu šaškárnu připravovala. 

Na FB jsem napsala snad všem, které v Atlantě znám, jestli někdo něco nepotřebuje.. Akorát jedna holčina s přítelem si přijela pro pár misek, sklenice na víno a topinkovač. Jinak nikdo nic. Všichni všechno mají.

........................................................................

Ovšem, největší problém, který mě tížil, bylo to naše místo v kontejneru. 

Teprve v pátek (5 dnů před naším odletem) se totiž ozvaly poptané firmy na kontejnery. Dvě rovnou napsaly, že posílají pouze firemní věci s fakturou, stěhování osobních věcí prý nedělají. A jedna firma napsala, že mohou nabídnout pouze celý kontejner, který ale stojí $4200, což by se nám opravdu nevyplatilo. 

Krabic sice bude finálně asi 20 a mohli bychom vzít i gauč a křeslo, ale celý kontejner opravdu nezaplníme. Navíc ta cena je šílená. 

Poslední firma nechtěla uvést cenu, dokud jim nenapíšeme přesný počet palet, velikost a váhu. 

Jak to máme jako vědět? Napsali jsme tedy poptávku úplným odhadem a doufali, že pokud bude cena přijatelná, podaří se to zabalit na podobný počet palet a váhu, kterou jsme uvedli. Každopádně tahle poslední firma nám měla dát vědět až v pondělí (3 dny před odletem).

A tak jsem v neděli chodila z jednoho konce bytu na druhý a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem úplně v koncích. Budeme brát kontejner? Takže mám sbalit i takové věci jako je ten pitomej odpadkovej koš, žehlicí prkno a věnec na dveře?? Nebo klapne to místo v kontejneru a musím se vměstnat do co nejmenšího množství krabic, aby to nebylo drahé? Takže se opravdu rozhodovat nad každou věcí, jestli ji vážně v ČR nutně potřebujeme nebo bude lepší ji vyhodit? 

Chodila jsem sem a tam, dívala se na tu místnost plnou věcí s oranžovými cenovkami a přemýšlela, jak to všecko sklidím, prodám, zabalím.

Ta bezmoc byla šílená. 

A tak jsem napsala na fb znovu. Ve skupince Češek a Slovenek v USA jsem se zeptala, jestli náhodou někdo z Atlanty nepotřebuje poslat něco kontejnerem do ČR. Že ho možná budeme brát a tak bychom se rádi podělili o místo i o cenu. Nikdo se neozval, až večer jedna holčina, že by si možná nechali poslat dvě jízdní kola, že se budou v září stěhovat a tak si už pomalu nějaké věci posílají. Posílají? To mě přivedlo na myšlenku, že už určitě něco posílali. A tak jsem se zeptala. A ejhle, dostala jsem kontakt na jednu holčinu z ČR, která má s manželem firmu na přeposílání balíčků z USA do ČR.. Hned jsem se s ní zkontaktovala a dozvěděla se, že téměř každý druhý týden posílají kontejner. Že teda stěhování moc nedělají, ale když je místo v kontejneru, tak občas udělají výjimku. Když slyšela, jak jsem zoufalá a že mám téměř dva dny na vystěhování našeho bytu, zabalení na palety a odvezení k nim, řekla, že si můžeme vzít i ten gauč a křeslo, vlastně i postýlku a nábytek na terasu a krabic kolik chci. Hlavně, ať nic nevyhazuju. 

Mnohem jednodušší by samozřejmě bylo, kdyby někdo přijel, půlku těch věcí si koupil a odvezl a já bych byla bez práce. Ale zas na druhou stranu, než fotit každou vázičku, kytičku, mixéry a odpadkové koše a dávat to na internet nebo to všecko vzít a vyhodit, to mi v tu chvíli vážně přišlo lepší se hecnout a zkusit to sbalit. Takže za to, co mi ta osoba se svatozáří řekla, jsem byla opravdu vděčna.

Noc z neděle na pondělí jsem strávila balením našich dvou kočárků, které jsem musela úplně rozebrat, aby se vešly do původních krabic. Také se mi vesměs podařilo dobalit kuchyň a koupelnu. Zkontaktovala jsem se s našimi známými, zda by mi tedy na úterý ráno mohli poslat velké auto a nejlépe ještě alespoň dva kluky, kteří by mi s tím do a z toho auta pomohli, protože náš byt je v prvním patře a jen těžko bych ten gauč a jídelní stůl snášela ze schodů a rvala do toho auta.
A hlavně taky, aby přivezli těch 10 krabic, které už jsou u nich ve skladu.

Pomoc mi byla přislíbena a auto mělo dorazit v úterý ráno v 9. 

Když jsem ve 3 ráno balila podnožku k tomu našemu obřímu ušáku, došlo mi, že ušáka, gauč ani nábytek z terasy samozřejmě sama nemám šanci zabalit. Nemůžu to omotávat a zároveň nadzvedávat. Hraju si tu sice na superwoman, ale tohle fakt nedám. Napsala jsem tedy kamarádce Petě, jestli by mi nemohla v pondělí odpoledne přijet pomoct nadzvedávat a obalovat nábytek a do rána jsem se modlila, aby mi napsala, že není ten den v práci, má čas a pomůže mi.

................................................................

Jste napnutí?
Mně se ten článek zdá už docela dlouhý, tak si to raději necháme na pokračování. ;)