Pokračování ČLÁNKU BALÍME #1

Ufff.. dobře to dopadlo. Peťa má čas a přijede. 

Pondělní den stál vážně za to. Ráno jsem nasedla do auta a vyrazila do dětského sekáče s plným kufrem (myslím tím kufr u auta) věcí, které jsem samozřejmě následně nemohla pobrat, protože jsem vezla ještě kočárek s Amálkou. Všechno mi to po cestě od auta několikrát upadlo. V sekáči mi řekli, že si to prohlédnou, nacení, ať si přijdu tak za půl hodiny. Neměla jsem sebemenší chuť vylézat ven do toho vedra a jít se podívat do vedlejšího obchodu na něco pro sebe, takže jsem chodila křížem krážem po dětském sekáči. Za tu krátkou půlhodinku jsem měla tolik věcí, že se mi pod nimi kočár prohýbal. Vrátila jsem se ke kase, paní mi namarkovala $60 a sdělila mi, že by si ode mne vzali asi tak tři oblečky po Amálce, za které mi dají $2, že toho mají teď nějak moc, a tak skoro nic neberou.
Takže.. O $58 lehčí jsem popadla ten obrovský koš na pleny a tři mega igelitky, vlastně teď už čtyři, a vláčela jsem to zpět do auta. Co teď s tím? Jedině odvézt to na charitu. Jenže na to už mi vůbec nezbýval čas, musela jsem ještě do Walmartu pro pleny a ovocné přesnídávky, které nám mizely rychlostí blesku, a hlavně izolepu, nezapomenout na izolepu. Doufala jsem, že se mi podaří koupit také bublinkovou a smršťovací fólii a nějaké větší krabice, protože ten velký běhací kočárek se mi prostě nedařilo do ničeho nasoukat. Doufala jsem marně. Walmart je sice pověstný tím, že tam seženete vše, ale tyhle tři věci prostě neměli, nebo alespoň ne takové, jaké jsem potřebovala.
(Na izolepu jsem samozřejmě zapomněla.)

Z Walmartu jsme zamířily rovnou do banky, kde jsem musela zrušit spořicí účet, kreditní karty a vložit hotovost na náš běžný účet (ten jsme si tam ještě nechali, protože Tom bude do USA i nadále cestovat, takže se mu účet i peníze na něm budou hodit. :) Což mě přivádí k tomu, kde jsem vzala hotovost. V sobotu si kamarádčin manžel přijel pro pracovní stůl, židli a naši ložnici a nechal mi tam za to nějaké peníze, což mě vlastně přivádí na další věc, že jsem vám ani neříkala, že jsem od soboty spala v ložnici vedle postýlky na koberci na zemi přikrytá povlakem na peřinu. :D Protože v celém bytě už nebyla ani jedna matrace ani výplň do peřiny.

No, vraťme se do banky. Dostala jsem pořadové číslo, čekala téměř hodinu a ve finále mi stejně paní vytočila nějakou telefonickou linku, kde jsem to musela všecko vyřešit s někým, komu jsem rozuměla asi tak každé třetí slovo. 

Protože tohle se přeci v bance nedělá, to se musí telefonicky. Tak já teda nevim no..

Ještě k tomu mi paní u přepážky sdělila, že žádná Czech Republic neexistuje, protože ona ji prostě ve výběru v počítači nemá, a odkud že teda vlastně jsem. Předpokládá se totiž, že bych to asi už ve svém věku měla vědět. Po dlouhém hledání jsem objevila ten šílený název Czechia a snažila se jí vysvětlit, že to je nejspíš to, co hledáme. Paní byla značně zmatená a znepokojená, Czechia a Czech Republic jí totiž vůbec nepřipadalo stejné, takže co je to jako za bordel.  Má odpověď, že jsem se opravdu narodila v České Republice a nemůžu za to, že pro Američany je to tak složité slovní spojení, že si to museli zjednodušit na Czechia, to asi moc nevylepšila. :D
No, co jsem jí na to měla říct!? Amálka už mezitím desetkrát shodila ze stolu všechny propisky, papíry, vizitky a informační letáky, takže na nějaké sáhodlouhé vysvětlování nebyl čas. 

.....................................................................

Z banky jsme zamířily do Home Depot pro fólie. Tenhle obchod byl mou poslední nadějí. Už tak jsme vůbec nestíhaly druhou odpolední, na kterou jsme se domluvily s Petrou, takže jet ještě někam jinam (cca hodinu), na to už jsme neměly čas ani energii. 

Naložila jsem Amálku do košíku, což mi připomíná, že sem vám taky zapomněla říct o naší další drobné komplikaci, která nás provázela každým dnem. A to ta, že jsem ji při každém výstupu z auta musela převlíkat do nového trička. Vždycky totiž byla tak propocená, že nechat ji v tom v těch klimatizovaných obchodech i bance, bylo nemyslitelné. O podložce proti pocení do autosedačky samozřejmě vím, ale víte jak to s tou naší autosedačkou bylo. :/

V Home Depot jsme pořídily vše potřebné, ideální fólii s bublinkama, obrovskou smršťovačku, igelitové obaly na nábytek, izolepy a vysokou krabici, která byla na kočárek jak dělaná. Sice jsme tam strávily téměř hodinu, ale sehnaly jsme vše, co jsme potřebovaly. Ani se mi nechtělo věřit, že to šlo tak hladce. No, radovala jsem se předčasně, přesně do chvíle, než jsme s tím nákladem dojely k autu. Amálku jsem posadila do autosedačky toho příšerně rozpáleného auta, nákup natlačila na zadní sedačky, protože kufr už byl plný, a vyvstal problém. Krabici jsem za nic na světě nemohla do auta narvat. Byla prostě moc velká. :D

Asi po 10 minutách, kdy jsme byly obě zpocené, jak když nás vytáhnou z rybníka, se mi podařilo krabici poskládat a se zlomenými rohy ji natlačit do auta. To byl bohužel jediný způsob, jak ji tam dostat. To, že jsem vůbec neviděla do zrcátka, mi bylo v tu chvíli úplně jedno. 

Domů jsme přijely chvíli po třetí, naštěstí nastejno s Peťou. 

Uvařila jsem si zbytek sáčku tři měsíce načatých špaget, polila (raději nechci vědět jak moc) starým kečupem a chrochtala si, jak jsem se to pěkně naobědvala. Víc toho v lednici bohužel nebylo. 

Vlastně bylo, ještě šunka a sýr, ale to jsem si šetřila na úterý na pizzu (potřebovala jsem zpracovat zbylou mouku a plechovku kukuřice, takže to byl ideální plán). :D

Peťa mi opravdu vytrhla trn z paty. Všechen nábytek mi pomohla nadzvednout, navléct do igelitových vaků, omotat bublinkama, pak ještě smršťovačkou, všecko to olepit, zalepit, nalepit.



No prostě kolem 8 večer jsme měly hotovo. Izolepa, kterou jsem koupila odpoledne, se pomalu tenčila a já věděla, že mám v garáži dalších asi 15 nezalepených krabic a že musím ráno ještě složit a zabalit postýlku. Peťa už trochu pospíchala domů, chtěla jet za světla a měla to minimálně hodinu cesty, ale vyslyšela ještě mojí prosbu a počkala mi doma s Amálkou, zatímco já ujížděla do Walmartu pro další dvě izolepy. Představa, že budu malou budit, tahat v pyžámku z postýlky, rvát do auta, pak do košíku, zase do auta a zpátky do postýlky kvůli dměma izolepám, byla úplně mimo. Otočila jsem se tedy pro dvě izolepy a propustila Peťu domů. Ta se mě ještě stačila zeptat, kde jako hodláme s Amálkou v úterý spát, když nám ráno odvezou i postýlku, no vlastně nejen tu, ale úplně všecko krom našich dvou kufrů, se kterými poletíme domů. 

Má odpověď zněla: ,,Nevím, nó, fakt ještě nevím, nepřemýšlela jsem nad tím.. Asi v hotelu?”.  Původně jsme měly spát u Verči s Radimem, ale těm zrovna v úterý měla přiletět mamka (Mii babička), takže gauč už byl obsazen. Potom mi nocleh nabízela kamarádka Andrejka, ale ta zas bydlela 2 hodiny od nás a skoro 3 hodiny od Aleše, který si měl po našem odjezdu“někde” vyzvedávat naše auto, že ho pak zkusí prodat. A aby jel takovou dálku, byla prostě hloupost.

Peťa mě mé myšlenkové pochody nenechala ani dokončit a už volala Ivance (Alešově mamince), která nás má s Tomem jako vlastní děti, jestli u ní můžeme přespat a jestli nás druhý den může Alešova sestra hodit na letiště. Vše bylo odsouhlaseno ve vteřině, a tak jsem se s Peťou domluvila, že druhý den, až odvezeme všechny věci do toho kontejneru, dobalím naše kufry, předám byt, dovezu Verče a Radimovi nějaké zbytky jídla, drogerii a další hromadu věcí, které nechci vyhodit a oni je ještě mohou využít, přijedu k Ivance. No, počítám tak na tu šestou, dřív to asi nestihnem. 

Ježiš, jak já se zas spletla!

Peťa kolem deváté večer odjela a já se přesunula do sklepa. Do pěti do rána jsem tam hrála tetris v krabicích. Krabice jsem zalepovala, skládala na sebe, popisovala, dělala seznam s věcmi, které v nich jsou, v počítači jsem předepisovala štítky s adresou, až mi z toho všeho zase došla izolepa.




Walmart má sice nonstop, ale to spící dítě nahoře tam samotné nechat nemůžu. Napsala jsem tedy klukům, co měli v 9 přijet, zda by nemohli vzít ještě kus izolepy, a od šesti do sedmi jsem zkusila na chvíli zamhouřit oči.
Moc to nešlo. Koukala jsem do stropu, hlavou se mi honilo tisíc věcí, které ještě musím udělat, a každou chvíli jsem měla nutkání vstát a pokračovat, než to zase všecko zapomenu. Usunula jsem nakonec asi na dvacet minut. 

V 7 jsem si dala sprchu, obstarala Amálku, rozebrala postýlku a snažila se ji sama zabalit do bublinek (tu postýlku, ne Amálku). :) Byla to dost komedie, pět kusů dřeva, matrace a malý sušák na prádlo, na který jsem prostě při tom balení nějak zapomněla. Samozřejmě, jak jsem to celé nadzvedla, rozjelo se to do všech stran. Takže jsem to nakonec vzdala a vyčkávala na pomoc.

Na půl 9 měla také dorazit paní, která mi napsala předešlý den, že by měla zájem o barové židličky a židle ke stolu. Ale vlastně jenom možná, protože si to musí ještě přeměřit. Původně jsem židle bez stolu samostatně vůbec prodat nechtěla, ale nakonec jsem se modlila, ať přijede a všechno si to odveze, ještě než přijedou kluci. Ubyly by mi tak totiž další věci, které se musí někam přepravovat.
Docela smutné je, že cena za stůl a 4 židle byla ještě v sobotu na Estate Sale  $349.
V neděli večer už jsem na internetu nabízela rozkládací stůl + 4 židle + 2 barové židle + 2 konferenční stolky + stolek pod TV za $299.
A stejně nikdo nepřijel.

Paní mi v půl 9 napsala, že moc nestíhá a že jí manžel řekl, že barovky budou stejně moc nízké, a tak vlastně neví, jestli má přijet. Tak dlouho jsem ji přemlouvala, až nakonec dorazila. Na barovky jsem jí dala podprdelníky a vysvětlila, že jsou fakt vysoké, dokonce nejvyšší, jaké vůbec existují. :D
A tak si je nakonec i s židlemi vzala.
Kluci naštěstí přijeli až v 10, takže se to všecko hezky stihlo.

Jako říkali, že to jejich auto je velké, ale že takhle? :D :D

Pomohli mi zabalit postýlku a zbylé krabice. Všechno včetně nábytku nanosili do auta. Jídelní stůl a stolek pod TV, což bylo vlastně to jediné, co z prodávaných věcí zbylo (ostatní jsem prostě zabalila do kontejneru), naložili také s tím, že se to nechá ve skladu, dokud se na inzerát někdo neozve a nevyzvedne si to tam. 

Vysavač, mixér, TV a rychlovarnou konvici dostali od cesty a mohlo se vyazit.

Já naložila Amálku do našeho auta a v závěsu za nimi jsme ujely těch pár mil k sídlu firmy, kde si od nás měli všechny věci odebrat. Doufala jsem, že to bude maximálně na hodinku a kolem dvanácté, maximálně jedné, budeme zpět doma. Dobalíme a vyrazíme k Verče.

Bedlivě sleduje vykládku její postýlky z auta. :)

Noo... tak.. domů jsme se dostaly obě úplně vyřízené v půl 4. Amálka hladová, já zpocená a unavená. Zastavila jsem rovnou na recepci, abych se zeptala, zda si ode mne někdy před šestou (zavírací dobou) mohou byt převzít. 

To, že nestíhám Verču, už mi bylo úplně jasné, ale hlavně ať alespoň stihnu předat ten byt. Na recepci mi bylo hezky rychle vysvětleno, že si ode mne nemohou byt převzít dřív, než nám skončí výpovědní lhůta, což je skoro za měsíc. A tak mi oproti mému pasu půjčili náhradní klíče. Naše klíče, karty, ovládání od garáže mám prý nechat v kuchyni na lince a všecko to tam zamknout těmi náhradními klíči. Ty pak vrátím, oni mi vrátí pas a 10. 6. si to tam zkontrolují a všechny ty naše klíče a karty odnesou. Jevilo se to docela jednoduše, dokud se mě paní nezeptala, zda jsem byt nechala profesionálně uklidit, pozvala profi firmu na čištění koberců a vyměnila ty kalíšky pod plotýnkama v kuchyni. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou, jestli to jako myslí vážně. Myslela! Je to přeci malými písmenky v té smlouvě, kterou nám v listopadu dávali. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Do Walmartu pro 4 plechové kalíšky pod plotýnky jsem to nestíhala, ani kdybych se rozkrájela, a na úklid jsem už neměla ani vlastní vysavač, natož poptávat nějakou firmu. Obeznámila mě tedy s výší pokuty za kalíšky + kolik bude stát úklid a čističi koberců, které objednají oni, a pak asi čekala, že jí ten její úsměv opětuji. Sbalila jsem klíče, skočila do rozpařeného auta a jela do bytu. Když jsem zmáčkla tlačítko ovladače od garáže, polilo mě horko. Ano, ještě větší horko než doposud. Úplně jsem zapomněla, že roh garáže je zaplněn odpadky, zbylými krabicemi, taškami, papíry a vším možným, co jsem se chystala už několik dnů vyhodit, jen jsem to pořád odkládala. 

To jsou minimálně dvě plná auta. Cesta ke kontejnerům byla přes celý areál a Amálka už se v tom horku pomalu rozpouštěla. Napadlo mě jediné, vzít ji nahoru, dát jí najíst a uspat ji v kočárku v obýváku. To se mi podařilo poměrně rychle, byla fakt unavená. Zkontrolovala jsem, zda je dobře připoutaná, a běžela nandat odpadky do auta. Jaké překvapení, když jsem otevřela kufr a zjistila, že je plný věcí, které mi nevzali v sekáči, ale také těch, které už jsem si tam prozíravě připravila na odvoz k Verče. A tak jsem to všecko zase vyndala a odvozila konečně ten nepořádek. Při druhém nakládání jsem ještě vyběhla nahoru zkontrolovat Amálku, jestli spinká a jestli jsem ji nevzbudila tím hlasitým otevíráním vrat. 

Hypnotizovala jsem hodinky a snažila se silou vůle prodloužit ten neskutečně rychle krátící se čas. 

Garáž vyklizena.
Teď ještě dobalit kufry a všecko to naskládat do auta. Běhala jsem po bytě a sbírala takové ty věci, které tam předtím prostě nebyly. Tadyhle se válející usb disk, pár Toma vizitek, propisky, nějaké desky s dokumenty, tři ramínka, tuhle deka, támhle deka, nůžky, izolepa, smršťovací fólie, balík plínek, jejda tadyhle ještě jar a mýdlo, jéé a kartáček, ježiši a mop s kýblem. Božeee, co s tím mám dělat??

U každé věci jsem se rozhodovala jestli - vyhodit x dát Verče x narvat do kufru a vzít domů.

Kufr jsem nemohla ani zapnout, natož uzvednout. Takže bylo zcela zřejmé, že nadváha kufru nás nemine.

Ten Amálčin navíc mohl mít jen 10 kg.
Tak trochu jsem se modlila a věřila, že se do té váhy nějak vejdeme. (Nevešly). ;)

Kufr u auta jsem znovu naplnila věcmi na charitu, krabicemi pro Verču, na zadní sedačku jsem po několika nezdrařilých pokusech narvala monstrózní krabici od autosedačky, ve které jsem ji chtěla přepravovat v letadle. A na přední sedačku jsem nacpala oba kufry, všechny tašky a složený kočár (neptejte se mě jak). :D  

Kdybyste mě viděli, jak jsem ten 32kilový kufr vláčela po těch úzkých schodech do garáže a do auta, museli byste se smát. (I když mně teda ty poslední dvě hodiny moc do smíchu nebylo.)

Přiznávám, že byt jsem už v závěru ani neprošla, abych zkontrolovala, jestli jsme nikde nic nenechali. 

V 18:10 jsem celá rozklepaná se slzami v očích "hodila" Amálku do sedačky, připoutat jsem ji zvládla tak napůl, usedla jsem na přední sedačku, ovladačem zavřela garáž a v duchu se modlila, ať na té recepci někdo 10 minut po pracovní době ještě je.

Načež mi došlo, že dálkové ovládání od garáže mělo zůstat nahoře na baru a já měla zamknout náhradníma klíčema. Klíče jsem po chvíli štrachání nahmatala v kabelce, bytem jsem proletěla rychlostí blesku a při zamykání dveří jsem zjistila, že se na mě venku směje naše nová rohožka. Sílu ji zvednout a donést do auta jsem v sobě už ale nenašla. Věděla jsem, že za každou zapomenutou, neodstraněnou věc dostaneme pokutu, ale prostě už jsem to nedokázala. Schody dolů jsem vzala po dvou, div jsem si nohy nezlámala. Skočila jsem do nastartovaného auta a následujících 5 poměrně vysokých retardérů na silnici k recepci jsem přeskákala, ani nevím jak. Dveře byly samozřejmě zamčené. Ale bouchala jsem na ně tak dlouho, až mi ta křečovitě se usmívající Yashmir přišla otevřít.

Téměř jsem se nezmohla na slovo. Odkývala jsem jí, že zaplatíme vše, od úklidu přes koberce, plotýnky, klidně i tu blbou rohožku, hlavně ať už mi dá zpátky můj pas a svatej pokoj. 

Její loučící ceremoniál, objímání, vykládání, jak moc ráda nás poznala a kdybych potřebovala s čímkoli pomoct, ať se určitě ozvu, byl vážně dojemný a vcelku zbytečný. Procedila jsem mezi zuby (v češtině), ať mi teda kouká koupit ve Walmartu ty plotýnky, že to by mi jako fakt dost pomohlo, a zmizela jsem za skleněnými dveřmi.

Na nějaké slzy ten týden vůbec nebyl čas.
Tedy až do doby, než jsem se vrátila do auta.
Amálka seděla v sedačce,
nahatá (nestihla jsem ji už ani obléct po tom, co se pokecala ovocnou kapsičkou),
špinavá až ve vlasech,
propocená,
skoro nepřipoutaná.
A ona se prostě jen smála a tleskala. 

,,Huráá mamko, zvládly jsme to!”, slyšela jsem v duchu.

Když jsme se v tom rozpáleném autě na parkovišti před recepcí konečně obě převlékly, pustily klimatizaci a usadily se na svá místa, zjistily jsme, že je třičtvrtě na 7. Rozjela jsem se tedy rovnou směrem k Ivance. Po půlhodině jízdy na mne začala doléhat ta neskutečná únava (poslední noci jsem téměř nespala) a také ten strašlivý hlad. Už jsem si myslela, že tam snad nedojedeme. Padaly mi oči. Poléval mě studený pot a pořád dokola jsem si opakovala: ,,to dáš, to dáš, už kvůli ní”.

Dala.

 Auto jsem zaparkovala před domem, vyndala snad jen kabelku a Amálku a šla k Ivance. Kristýnka nám pomohla s taškama a Ivanka už nám servírovala výbornou večeři. Jak moc jsem si s ní chtěla povídat, vyprávět, jenže to nešlo. Krom toho, že mi přikázala jít okamžitě spát, mi taky ještě vynadala, že jsem si nenapsala o pomoc dřív, ale hlavně, já bych s tou šílenou únavou stejně asi žádné dlouhé vypavování nezvládla. V 9 jsme s Amálkou padly do postele a vzbudily se až druhý den v 9. Daly jsme si malou snídani a znovu usnuly. Což jsem tak trochu neplánovala, protože jsem chtěla ještě porovnat všechny věci v kufrech, taky trošku vyklidit auto, protože bordel v něm teda fakt byl, a nechat ho takhle Alešovi na prodej, to bych se musela hanbou propadnout. A taky že asi propadnu. Vzbudily jsme se po 11. Stihla jsem sotva připravit tašky na cestu a přendat autosedačku a věci ke Kristýnce do auta. Oběd jsem dojídala za pochodu a po 1 jsme vyrážely na cestu. Přendala jsem i všechny ty krabice pro Verču a tajně doufala, že bychom se tam po cestě na letiště mohly ještě zastavit. 

Ale ne jen proto, že jsem jí chtěla předat ty krabice, ale hlavně jsem si tak nějak nemohla připustit, že odjedeme bez rozloučení. Bohužel, dálnice byla tak ucpaná, že jsme to na letiště stíhaly jen tak tak. Takže žádné loučení neproběhlo. :(

Kristýnka mi nakonec pomohla obalit autosedačku fólií, vyhodnotily jsme to jako lepší variantu než tahat tu obří krabici, která by zabrala celý letištní pojízdný vozíček. 

Naložila jsem Amálku do kočárku, vzala všechny tašky a Kristý mi pomohla právě s vozíčkem, na který jsme naložily oba kufry a autosedačku. 

Dojely jsme na odbavení, kde byla obrovská fronta. Viděla jsem, jak strašně mě tam Kristý nechtěla nechávat samotnou, ale na druhou stranu jsem viděla na internetu ty kolony, které jí už teď vyhodnocovaly cestu z letiště v tom rychlejším placeném pruhu na 2,5 hodiny. A tak jsem ji propustila. 

Dostat se k check-inu s kočárkem a vozíkem byla docela sranda. Musela jsem vypadat fakt zábavně s tolika věcmi.

Když jsem se konečně dokodrcala k paní na přepážce, sdělila mi, že oba naše kufry mají nadváhu. Ten můj neuvěřitelných 12 kg, ten Amálky 10 kg. No super. Paní mi tedy naúčtovala krásných $200 a požádala mne o platební kartu. Což jsem samozřejmě odmítla a dotázala se, zda má tahle prekérní situace ještě nějaké další řešení. Řekla mi, že mám dvě možnosti. Buď ubrat těch 10 kg z Amálčina kufru a přidat je do toho mého, za který doplatím jen jednou $100. To bylo samozřejmě nereálné, tam by se totiž nevešel už ani špendlík, natož 10 kg. A nebo vytvořit ještě další zavazadlo na odbavení, do kterého přendám nadváhy z obou kufrů, a doplatím také "jen" $100. Jenže já už prostě neměla žádné jiné velké zavazadlo, které bych mohla poslat po páse do zavazadlového prostoru a ještě v něm měla místo na 22 kg. 

Opustila jsem tedy přepážku pro check-in, kde jsem paní nechala své dva kufry, a vyrazila jsem shánět další zavazadlo. Pořád mi přišlo smysluplnější koupit novou tašku na kolečkách za $29, která mi pak zůstane, než vyhodit $100 do vzduchu. V jednom krámku na letišti jsem tedy koupila tašku a přendala do ní těch 22 kg. Huráá, můžeme pokračovat.

U kontroly se skenery jsem se trošku zapotila. Amálka, kočár, 2 tašky, kabelka. V taškách pytlíčky s příkrmy, vlhčené ubrousky, pití atd. Obsluha byla dost nepříjemná, ale já prostě neměla šanci to urychlit. Vyndat všechny pytlíčky, sundat hodinky, vyndat počítač, složit kočárek jednou rukou, když v druhé držím dítě. Jako zvládnu ledacos, ale zas nejsem superžena. 

Naštěstí mi nějaký pán za mnou nabídl pomoc a chviličku mi Amálku podržel. 

To samé pak na druhé straně.

Ke gatu jsme přišly akorát.


Let do Paříže byl fajn. Amálka docela hodně spala. Já sice ne, ale vcelku jsem si odpočinula. 

To největší zlo přišlo opět v Paříži. 

Kde mám kočárek?? Kočárek není, ten vám přijede až na páse v Praze. 

OK. A tak nastalo přemisťování z bodu A do bodu Z. Pěšky, autobusem, zase pěšky, zase autobusem, pak zas pěšky. Jedna obří taška na zádech, druhá na rameni, kabelka na druhém a dítě v náručí. Chvílema jsem toho měla už tak dost, že jsem fakt myslela, že Amálku upustím. Kdybych tohle tušila, vzala bych si samozřejmě nosítko. 

Komentovat, že jsme na pařížském letišti procházeli třema scan kontrolama, asi nemá smysl. Na poslední kontrole už jsem byla fakt vytočená, když jsem zase musela Amálku někomu vrazit do ruky, abych vyndala počítač, telefon, pas, všechny ty pytlíčky, aby mi všecky ty pytlíčky, příkrmy a lahvičky mohli vzít stranou a zkoumat je detailněji, dělat stěry na drogy a podobné nesmysly.
Vypadám snad jak pašerák drog?

Připadala jsem si fakt jak ve snu.

Snu, který završil přílet na pražské letiště, kde nebyl ani náš kočár ani autosedačka. 

Vše zůstalo někde - kdesi. 

A tak jsme další hodinu řešily, jak se máme dostat z Prahy bez autosedačky. Jak mám od pásu sama bez kočáru dostat Amálku, dvě tašky, kabelku, tašku na kolečkách a dva kufry. A ještě to všecko vyreklamovat. 

Na letišti měli jednu jedinou autosedačku, která jim tam po někom zbyla (byla šílená, své dítě bych do ní jinak nikdy neposadila), jenže já už byla vážně tak zoufalá, že jsem si ji vzala. Celou cestu jsem sedačku raději ještě přidržovala a tchán jel, jak kdyby vezl poklad. Díkybohu za to. 

Po 2 hodinách jsme dorazili všichni v pořádku domů. 

A tím bych asi naši kapitolu “Život za oceánem” uzavřela. :))

Tom sice zas včera zmiňoval něco o Kanadě, ale já asi ještě potřebuju chvilku čas na takovéhle “hurá akce”. Po takových hrůzostrašných zážitcích. 

Už jsou to skoro čtyři týdny, co jsme doma (ano, tak dlouho ten článek píšu).

Kočárek i autosedačku nám přivezli 3 dny po příletu. Sedačku v pořádku. Kočárek opět trochu podřený. Ale mně už to ani nepřijde. Už si pomalu zvykám. :D

....................................................................

A jen pro upřesnění, abyste si nemysleli, že na blog úplně kašlu. Ano, přiznávám. Flákám to. 

Docela pavidelně přispívám na Instagram. Mám dokonce rozepsaných několik článků. O těch 3 měsících v ČR, než jsme se dozvěděli, jak dopadla víza. O Miláně, kde jsme byli před dvěma týdny. Ale tenhle článek pro mne byl teď prioritou, abyste věděli, jak se věci mají a kde se právě teď nacházíme. 

......................................

My s Amálkou se momentálně nacházíme doma. :) Táta se v nejbližších dnech chystá pracovně do USA, Kanady, Dublinu a Amsterdamu, má to pestré, ale my se také nenudíme, čekají nás totiž přípravy na stěhování do podnájmu. Ale o tom zase příště. ;)