Neděle 6.8.2017 byl ten den, kdy měla ta naše malá želvička konečně vykouknout na svět.

Já si byla ale na 100 % jistá, že to bude dřív.

A tak když jsem byla požádána, abych 30. července vedla odpolední seminář pro studenty na Evropském týdnu, odmítla jsem. ,,Vždyť tou dobou už budu přece rodit!

Nerodila..

Ani zdaleka ne..
A na výuku jsem nakonec vážně dorazila.
........................................................................................

No dobře, tak by to mohlo být třeba druhého. Dvojka je totiž mé oblíbené číslo. Nebo třetího, to má Tom narozeniny, to by bylo hezké, kdyby je pak slavili s Amálkou společně. :)

Pátého v sobotu by to také nebylo špatné! Na cestě do porodnice bude nejmenší provoz a ještě to rodina i přátelé stihnou pořádně oslavit. ;)

No..

Víkend jsme strávili na výletě, u jezera a na golfu (v den termínu se mi dokonce podařil můj nejhezčí odpal).

Ale to malé prtě pořád nikde.

A to mi doktorka ve čtvrtek říkala, že do 24 hodin určitě porodím. :D
....................................................................................

Je pondělí, sedím už zase u ní v ordinaci a ona nevěří vlastním očím.

,,Vy máte ještě furt břicho?", dívá se na mne užasle.

,,Mám no.", krčím rameny.

,,Tak přijďte příští pondělí, aťse domluvíme co dál, jestli teda do té doby neporodíte."

,,To si pište, že porodím!", vytřeštím na ni s hrůzou oči.

...............................................................

A tak, co třeba v úterý osmého? Osmička je mé druhé nejoblíbenější číslo. Nebooo... v sobotu dvanáctého? Když už mám ten svátek, tak ať slaví alespoň se mnou, když tátu už propásla.

....................................................................

Je středa devátého srpna a Tom se mě jako již tradičně ptá, kolikrát už mě ta malá uličnice dnes kopla a jak se cítím.
Cítila jsem se dobře. Je pravda, že Amálčiny pohyby jsem ten den moc neregistrovala, ale nepřikládala jsem tomu přílišnou váhu. Asi spinká, odpočívá nebo je prostě jen lenivá.
Tomovi se to ale nějak nezdálo, a tak mě vzal raději ještě téhož večera na kontrolu k doktorce.

Říkala jsem mu, že akorát zbytečně plaší, ale nedal si říct.
Nakonec jsem byla vlastně docela ráda, protože po cestě mě začalo trošku pobolívat břicho.
..............................................................

Na prvotní otázku paní doktorky, jestli už mám kontrakce, jsem stejně jako na několika předchozích návštěvách nebyla schopna odpovědět. 

,,Jak to mám asi vědět? Cožpak už jsem někdy rodila, abych poznala kontrakce?!" 

Opět jsem tedy jen pokrčila rameny a zkonstatovala, že nevím.

Připojili mě tedy na monitory, abychom byli moudřejší. Amálka v tu chvíli začala házet taková salta, že bylo jakékoli další vyšetřování zbytečné. :)

 Po nějaké době nás o tom ubezpečila i paní doktorka.
,,Vše je v pořádku! Malá se hýbe a vy máte docela dost pravidelné kontrakce!"

,,Vážně?", zaradovala jsem se. ,,Že by konečně?"

,,Ne ne..  Stále to ještě nemusí vůbec nic znamenat.", posadila mě zpět na zem paní doktorka.
I přesto nám ale bylo doporučeno, dojet ještě do nemocnice, kde mě na monitorech nechají delší dobu a vše prostudují trochu důkladněji.
.............................................................................................................

Na monitorech jsem v nemocnici ležela už víc jak dvě hodiny. Bylo to nekonečné..
Amálka mi v břiše lítala jak torpédo a mé kontrakce se stávaly silnějšími, častějšími a pravidelnějšími.

O to víc nás zarazil finální verdikt paní doktorky. 

,,Tak se oblečte a můžete jet domů."

,,Domů? .... Vždyť už skoro rodí ne?", rozpačitě odvětil Tom.

,,Věřte mi, že porod vypadá jinak", zasmála se paní doktorka.
Samozřejmě teď už ten smích chápu a je mi úplně jasné, že se tenkrát v duchu musela minimálně popadat za břicho a myslet si něco o dvou mladých, nezkušených .............  (doplňte si sami). :))
Bohužel v tu chvíli mi to teda ale vůbec vtipné nepřipadalo. Svíjela jsem se u obouvání bot a modlila se, ať ta bolest trvá už jen pár minut a ne několik dalších dní, což, jak jsme se dozvěděli, je klidně možné.
Paní doktorka mi sice nabídla, že porod můžeme okamžitě vyvolat, že tělo i miminko jsou připravené, ale to jsem samozřejmě razantně odmítla.

Odjeli jsme tedy domů a ještě než jsem stihla ulehnout do postele, všechna bolest zmizela. Ve čtvrtek jsem tak zase mohla normálně fungovat.

Po filmu a dobré večeři jsem si dala sprchu a šla spát. 

Avšak kolem půl 2 ráno mě vzbudila bolest. 

Au, říkám si v duchu. Au podruhé. Au, zasténám tentokrát už nahlas.

Beru do ruky mobil, hledám stopky a odpočítávám, jak daleko jsou ty mé AU od sebe. 

Jsou přesně tak daleko a tak dlouhé, jak se všude uvádí = nejvyšší čas vyrazit do porodnice.

To je divné, že by to přišlo takhle rychle a že by se to ani nijak nestupňovalo?

Šla jsem si tedy na doporučení všech internetových i tištěných příruček dát sprchu, která měla kontrakce buď zmírnit, nebo naopak ještě více zesílit. 

Mě se týkala ta druhá možnost. Ze sprchy jsem se se dvěma zastávkami sotva dobelhala k posteli, abych Tomovi sdělila, že teď už to vážně není sranda. 

Vstávat se mu zrovna dvakrát nechtělo, ale když mě tam viděl svíjet se jak přejetou užovku, pochopil, že to asi fakt nebude legrace.

Pokyn od doktorky zněl jasně, až to přijde, nejprve zavolejte na tohle číslo, oni vás nahlásí do porodnice a budou na vás čekat.
Tom tedy zvedl telefon a volal, já jsem se šla oblékat v domnění, že mě za půl minuty přijde vyzvednout a jedem.
Z půl minuty byla dobrá půl hodina. A to nejen proto, že mi oblékání trvalo asi tak jako by se na sebe ta přejetá užovka snažila narvat kalhoty, ale hlavně proto, že ta paní na druhém konci chtěla mluvit pouze a jenom se mnou.
(Pátek půl 3 ráno. Představte si znuděnou mladou bezdětnou zakomplexovanou holku, která popíjí studené kafe, futruje se čokoládovou koblihou, nesnáší svou práci a jejím úkolem je přesvědčit rodící ženu, že určitě nerodí, že se jí to zdá a že ta bolest určitě za chvilku přejde.)
U finální a opravdu grandiózní otázky, za kterou by si mimochodem zasloužila zlatého bludišťáka a  minimálně jednu koblihu navíc, otázky, ve které mě požádala, ať ohodnotím své kontrakce na stupnici od 1 do 10, jsem už nedokázala říct vůbec, ale vůbec nic.
Ohodnotit kontrakce? To jako vážně? Rodím poprvé,jestli si ještě nevšimla, tudíž kontrakce označující číslo 10 je pro mne úplně každá (už od středy :D).??
Nebýt ta nebohá svíjející se užovka, ale pořádnej škrtič, tak jí v tu chvíli přes to telefonní sluchátko asi opravdu uškrtím.
To už mi ale telefon vyrval z ruky Tom a na tu milou paní decentně zvýšil hlas.
,,Tak teda pojeďte!", svolila nakonec.
Sláva! Konečně jsme se hnuli z místa!
Začínala jsem se totiž už malinko bát, aby se nehnula z místa i Amálka.
.................................................................................

Každou další kontrakci jsem prožívala tak, že jsem se musela o něco opřít, ne sedět, ne ležet, ale stát a opírat se.
Když jsem si při odchodu z domovních dveří uvědomila, jak strašná asi bude ta půlhodinová cesta do porodnice, přála jsem si, ať tu přejetou užovku někdo konečně dorazí klackem.
Vypočítala jsem si totiž, že kontrakcí budu mít za tu dobu minimálně šest, no, spíš víc než šest a celou tu dobu budu muset jen sedět.
Tom celou cestu vtipkoval, já málem urvala to držátko nad okýnkem spolujezdce, ale nakonec se to dalo zvládnout. :)
Do porodnice jsme přijeli kolem 4 hodiny ráno.
Na recepci jsme vyplnili všechny papíry. A pak už to šlo ráz na ráz.
Dostala jsem svůj perfektně vybavený porodní pokoj, kde mě napojili na monitory.
Lékařka dorazila záhy.
(Nebyla to sice ani jedna z těch, ke kterým jsem chodila celé těhotenství, ale to vůbec nevadilo.)
,,Vypadá to dobře, myslím, že to nebude dlouho trvat" řekla a odešla do vedlejšího pokoje k druhému porodu.
Prý s paní od vedle soutěžíme, která baby girl bude na světě dřív.
A tak jsme soutěžily.
.............................
,,Jste si stoprocentně jistá?", zeptal se mě každý z lékařského personálu několikrát.
,,Ano, jsem!" stála jsem si tvrdě za svým.
............................
Chudinka doktorka mezi námi lítala jak tenisák na Australian Open.
Já stála opřená o Toma a s každou kontrakcí jsem zarývala své nehty do jeho paží hlouběji a hlouběji.
Když mi paní doktorka konečně sdělila, že můžu pomalu začít tlačit, uvelebila jsem se na posteli a s blaženým pocitem, že už to brzy bude za mnou, jsem dvakrát zatlačila.
Hned jsem se samozřejmě ptala Toma, jestli už je alespoň vidět hlavička.
Nebyla..
 Amálka se nepohla ani o milimetr, zato paní doktorka asi o 20 metrů! Odběhla totiž opět rodit tu paní vedle. :D No, super! To jsem přesně potřebovala.
Bohužel s tou flegmatickou a apatickou sestřičkou v tom rozjetém porodu moc nešlo pokračovat.
Naštěstí mi alespoň psychicky pomáhal Tom.

 Paní doktorka byla díkybohu poměrně rychle nazpět.
....................................................................
,,Tak tenhle set jsem projela!", došlo mi hned při pohledu na její blažený výraz.
Ale co!?
Soupeřka už nejspíš vedle oslavuje vítězství, ale já se nehroutím.
Když to dala ona, tak já taky. :)
.................................................
Co vám budu povídat. Raz, dva, tři a dítě je venku to fakt nebylo.
Jestli už je vidět hlavička, jsem se zeptala snad stokrát.
Tom se mě snažil uklidňovat tím, že mi neustále tvrdil, že už vidět je. :D
(Věděla jsem, že kecá! Ale stejně mi to nějakým způsobem pomáhalo.) ;)

Havička se totiž trošku zasekla.. nástřih by sice pomohl okamžitě, ale já si zase zahrála na hrdinku a odmítla ho.
Epidural, nástřih...
Nic nechci.
Přiznávám, že ke konci už mi ale vážně došly síly.
A tak jsem v 6:46 řekla, že to zkusím naposledy, a když to nepůjde, přistoupím na to.
Raz, dva, tři a byla venku. :)
Ta krásná malá holčička, želvička, Amálička a já nevím co ještě.
V tu chvíli byla prostě všechno! Všechno to nejkrásnější a nejsladší, co dokážete pojmenovat.
Položili mi ji na hrudník, kde několik dalších hodin jen ležela, spinkala a my si ji s úžasem prohlíželi.
Nikdo nás v pokoji neotravoval, nikdo nám ji nebral, neodnášel, byla tam pořád s námi.


.........................................................
Kolem deváté jsme si objednali snídani, která byla mimochodem excelentní a dokonce byla pro nás oba. Vybírali jsme si z menu jako v restauraci a každá snídaně, následně i oběd a večeře byly o pěti chodech. :)
Sestřička přišla malinkou v odpoledních hodinách zvážit, změřit a omýt. To všechno se stále odehrávalo u nás v pokoji, do kterého nás umístili po příjezdu do porodnice.
K večeru nás z porodního pokoje přesunuli na poporodní, kam nás přišli ještě téhož večera navštívit kamarádi.
Vzhledem k tomu, že jsem byla vzhůru už něco přes 30 hodin, dala jsem kolem 10 večer Amálku sestřičkám, abychom se s Tomem také trochu vyspali. On měl totiž rozkládací gauč hned vedle mé postele.
Nosily mi ji každé 2-3 hodiny na kojení, stejně tak jako mi chodila jiná sestřička měřit tlak, teplotu a kontrolovat, jestli jsem v pořádku a něco mě nebolí.
Nebolelo. Cítila jsem se opravdu dobře.

................................................................

Ráno jsme posnídali, popovídali si s laktační poradkyní, vyplnili papíry k rodnému listu a užasle hleděli na paní doktorku, která nám přišla oznámit, že pokud dopadnou dobře testy na novorozeneckou žoutenku, můžeme jít po obědě domů.
,,Cože? Vždyť jsme tu strávili sotva den a noc. :D"
Domluvili jsme se tedy, že zůstaneme alespoň do večera.
Po večeři už nás jenom zkontrolovali, jak upínáme malou do sedačky, došli s námi až k autu, kde si odškrtli, že máme sedačku správně upevněnou na sedadle, a jeli jsme domů.


Z auta jsme vynosili ty tašky, které jsem do porodnice balila úplně zbytečně, protože krom kartáčku na zuby, nabíječky, foťáku a jednich šatiček pro Amálku jsme opravdu nic nepotřebovali. ;)
.........................................................

Sotva jsem dosedla do křesla, abych želvičku nakrmila, Tom se mě zeptal, jestli by mohl na chvilku někam zmizet. Nechápala jsem sice proč a kam, ale nechala jsem ho.

Asi za hodinu byl zpátky.. S kyticí a dárkem. :)
Nádherným dárkem..
Prý za statečnost! :)
ALE..

♥ Stejně ten nejhezčí dárek leží tady vedle mě v postýlce. ♥♥


Kdybych to měla nějak shrnout, tak dle mého názoru přišel můj porod ve skvělý čas, jeho průběh byl velmi rychlý, bezproblémový, strašně ráda bych napsala, že i bezbolestný! :D
Paní doktorka byla naprosto úžasná a nemocniční péči a personál chválím kudy chodím. ;)