Poslední týdny prázdnin na mě ze všech možných internetových stránek a blogů vyskakovat titulek: Back to school. Říkala jsem si, proč to každý tak prožívá. Končí prázdniny, začíná škola, jako každý rok, co je na tom divného.?

Ale pak jsem si uvědomila, jak jsem to prožívala já - jako malá, vlastně i jako dospívající, středoškolačka, ale i vysokoškolačka.

 Posun do dalšího ročníku. Další rok za námi, další před námi.

Někdo se těší, někdo ne. Každý to má jinak. :) Stejnak si myslím, že se svým způsobem těší i ten, kdo  prohlašuje, jak urputně školu nenávidí. :)

Jakožto učitelka 1. stupně to teď vidím z trochu jiného pohledu.

Náš back to school vypadá asi takto:

Učitel si v rámci možností užil zasloužený odpočinek a už poslední týden v srpnu běží celý natěšený do školy s hlavou plnou nápadů, které chce tento školní rok ve své třídě realizovat. 

Přípravný týden tak tak stačí na přebrání učebnic od vyšších ročníků, tvorbu výzdoby, přípravu celoroční motivační hry, úpravu nástěnek, lavic a veškerých dekorací. Každý učitel je tak trochu puntičkář, takže na první den musí být vyladěno vše do posledního detailu. To je jasné! Poslední den před začátkem školy odchází strhaný učitel domů skoro po setmění, padá únavou do postele, ale může si říct, zvládl jsem to! Co na to asi řeknou děti? Zajisté se jim to bude moc líbit. (Dětem je úplně putna, jestli ve třídě na nástěnce visí víla Amálka nebo Bob a Bobek, jestli jsou tam číslice, abeceda nebo malá násobilka, která by jim během výuky i docela dost pomohla, kdyby nebyly líní otočit hlavu 45 stupňů doprava.)

Že by učitel během těch pár letních týdnů klidu a pohody zapomněl, jak zlobivé děti ve své třídě měl, zapomněl jaké je to brát denně jednu tabletku panthenolu na hlasivky, zapomněl na ty urputné bolesti hlavy, které ho koncem roku provázely, zapomněl jaké je to odpovídat na hloupé dotazy, zapomněl jaké je to opakovat každou věc tisíckrát a až po tisící první na ni konečně někdo zareaguje, zapomněl, že jeho práci navíc nikdo neocení.? Ano, zapomněl, zapomíná na to každý rok  a každý rok se zvesela se spoustou elánu hrne do školy a chystá to, co stejně ocení jenom učitelka z vedlejší třídy a to tak, že její pochvalná slova jsou stejně plné skryté závisti, protože prostě máte hezčí třídu, než ona. :)

A pak to nastane, den D, jupíí, každý se usmívá, je milý, příjemný, někomu to vydrží i pár dnů, někomu možná i týdnů a pak? Úsměvů ubývá, pětek přibývá, učitel šílí, 10ti měsíční maraton v podobě příprav na hodinu, opravování sešitů, zkoušení a písemek, je tady.. Učitelské nadšení pomalu, ale jistě opadává. Září uteče jako voda. A pomalu ale jistě začíná zaznívat věta: ,,Ať už je pátek!" V říjnu už se pomalu ale jistě na obzoru objevuje první vysvobození - Vánoce. A od Vánoc? Učitel minimálně čtyřikrát denně opakuje větu: ,,Ať už jsou proboha prázdniny!!" Vždyť tohle se nedá vydržet!

A můj letošní back to school?

1. září jsem se probudila vedle svého novomanžela ve francouzském Nice. Seděla jsem na terase, sledovala ranní kapky deště a vzpomínala, jak se plní třídy novými prvňáčky. Bylo mi hezky, cítila jsem se odpočatě, užívala jsem si líbánky, ale zároveň mi bylo i tak trochu smutno. Po čtyřech letech jsem 1. září nevítala žáčky po prázdninách, zvláštní..  možná mi to i maličko chybí. Co? Škola? Učení? Děti? Praha? Moji přátelé? Divadla? Kina?

V lednu jsem odešla ze školy a odstěhovala se do Německa. Strávila jsem tam krásných 9 měsíců v malé vesničce uprostřed úžasné přírody s milými lidmi. V měsíci říjnu měl totiž následovat náš přesun do USA. Bohužel z pracovních důvodů mého muže se naše cesta posunula.

Takže co teď? Tom má práci v Německu, takže jaképak změny. Prostě tu ještě nějaký čas zůstaneme.. Když však Tom viděl, že jsem zatoužila po návratu do toho bláznivého světa jménem škola a ještě bláznivějšího města Praha, představte si, přišel s nabídkou, že si svou práci uzpůsobí tak, abych mohla být v Praze. Poslední dny líbánek, jsem tedy nažhavila dráty a zavolala do ZŠ,  paní ředitelka mě rovnou s nadšením informovala, že mě bere zpět a nejlépe ihned! Dokonce do té samé třídy, ze které jsem v lednu odešla. :) No, pěkné, tak první krok bychom měli.

Jenže od nedělního návratu ze svatební cesty mít pouze jeden týden na to, sbalit se, odstěhovat se z Německa, sehnat byt v Praze, připravit si vše pro druhou třídu a v pondělí pěkně naskočit za plného provozu. To bude slušná makačka. A byla.

Je čtvrtek.. Plácám se po rameni. Jsem tu, žiju, funguju, učím, pracuju, bydlím..

Stálo mě to několik šílených, kaskadérských, naprosto vyčerpávajících dnů.

Balení celého bytu v Německu,  rozloučení s místními přáteli, přejezd s nějakou milou Slovenkou, kterou jsem sehnala na poslední chvíli ve Stuttgartu, a která byla tak laskava, že mě svezla a vydržela mě 5 hodin poslouchat v autě z Německa do Prahy, kam jsem pospíchala kvůli prohlídce bytu. Prohlídek jsem nakonec zvládla hned několik, následoval víkend u rodičů strávený mezi krabicemi a třídění materiálů pro 2. ročník + dalších asi milion věcí o kterých se tu nebudu rozepisovat, v pondělí podepsat smlouvu a fofrem do třídy..

Děti i pracovní kolektiv mě uvítal mile, připadalo mi to, jako bych byla pryč pár dnů, ne 9 měsíců. Ovšem třída na mě nepůsobila jako dřív, byla tak zvláštně prázdná, holé stěny, žádné barvy. Další tři dny jsem tedy trávila v práci do noci, ve snaze zútulnit naši třídu tak, abychom se tam všichni cítili dobře. Ocitla jsem se na chvíli ve světě, kde se mou nejlepší kamarádkou stala laminovačka, řezačka, nůžky, provázky, kladívko, lezla jsem po židlích, po stolech, stříhala, lepila, věšela (chvílema jsem přemýšlela, že pověsím i sama sebe - za tuhle mojí hurá akci). :D

Takže znovu, je čtvrtek, v práci už mi chybí jen pár drobností, bydlet máme kde a právě jsem zalezla do postele se sklenkou vína a konečně vydechla. Uff..