Znáte magazín First Class - Svět myšlení a úspěchu?

Mně se tento magazín dostal do ruky v tištěné podobě před několika lety. A doslova mě svým obsahem pohltil. Tolik zajímavých a inspirativních příběhů úspěšných lidí. Mnoho skvělých rad do života. Začala jsem ho tedy sledovat v online podobě na internetu. 

Čas od času sem tedy vložím nějaký článek, který mě zaujal nebo mě nějakým způsobem oslovil. Jako třeba tento:

Zabili mi hodně mladou kamarádku. Autem na přechodu. I to je bohužel součást života v 21. století.

Dnes se to může stát komukoli z nás nebo našich přátel.

Napsal mi to její přítel a dodal: „Miloval jsem ji. Byla tak úžasná. A pro mě tak důležitá. Moje všechno. Proč jsem jí to nestihl říct?“

Zarazilo mě to. Copak až smrt z nás dokáže uvolnit to kouzelné slovo „miluji“ bez ptaní a váhání? V čem jsme to vlastně zakleti, že nedokážeme lidem, na kterých nám záleží, připomenout, jak moc si jich vážíme. Vždyť si zaslouží vědět, že dávají smysl našemu životu. Že pro nás znamenají skoro všechno.

Uvědomil jsem si ale, že stejně bychom měli více mluvit k sobě. Než bude pozdě, přemýšlet o svém postoji, seberespektování, snech. A to bez ohledu na to, co se v našem životě děje. Používat níže uvedených 9 vět, protože – a to je tvrdý fakt – my nikdy nevíme…

Nikdy nevíme, kdy se okolnosti změní. Nikdy nevíme, kdy kolem nás půjde životní příležitost. Ne, ona nebude čekat, až se nám to bude hodit. Budeme potřebovat věřit v sebe právě v té chvíli. Protože životní příležitosti jsou jako pošťáci. Chodí denně, ale nikdy ne dvakrát.

Ať se nám stane cokoli, nedovolme, aby nás to srazilo k zemi. Byť je skutečnost černá, motivujme se jí. Když se nám v životě nedaří, nevadí – ať nás to motivuje k lepším výsledkům. Když se nám v životě daří, fajn – ať nás to motivuje k ještě lepším výsledkům. Dokážeme cokoli, když budeme věřit v sebe a jako pojistku budeme mít kolem sebe lidi, kteří vědí, jak jsou pro nás důležití.

Na které věty, řečené nám i jiným, nikdy nezapomínat?

Povím Vám nejstrašnější věc: Ať milujete kohokoli, Váš vztah skončí. Nepotrvá navždy. Ten, koho dnes třímáte za ruku, bude jednou patřit minulosti. Všechny pocity prožíváme dočasně. Je jedno, jestli Vás rozdělí rozchod nebo smrt, stane se to. Neplačme potom, plačme už teď, jestliže si těch chvil zapomínáme vážit.

V životě nemá smysl na nic čekat. A otálet s laskavými slovy už vůbec ne. Pokud někoho milujete, ukažte mu to. Teď hned. Srdce jsou lámána milujícími slovy a skutky, které ten druhý nevyslovují a neuskuteční.

V lásce neexistují odklady, žádné „zítra“. Jen dnes je den, kdy můžeme vyjádřit svou lásku a obdiv.

V lásce se nevyplatí dávat člověku příliš druhých příležitostí. Láska je totiž cit. Ne akt. A cit nezná spojení „někdy později“.

Když jsem byl ještě mladý a nevděčný, považoval jsem veškerou péči mého okolí za samozřejmost, dokonce až obtěžující. A dnes mi chybí. Chybí mi děda, který mi dal jednou šedé tesilové kalhoty. Kousaly, byly nemoderní, praštil jsem s nimi vztekle o zem. Za týden děda zemřel. Ty kalhoty byly to poslední, co mi v životě mohl dát. Od té doby jsem mu v duchu milionkrát poděkoval. A není to dost na to, aby mě přestalo mrzet, že jsem mu to slovo neřekl do očí.

Děkuji. Tak obyčejné. Až lidem přijde nudné. A nedůležité.

Už děkuji každému. Za každou pozornost. Protože nevím, jestli není poslední.

Co je důležité říkat sobě?

Člověk vydrží týden bez vody, dva týdny bez potravy, mnoho let bez střechy nad hlavou. Ale v osamění? To jsou snad nejtěžší muka. Je to stav, kterému nemůžete utéct – když jste osamělí před sebou. Když se sami se sebou necítíte pohodlně.

Partner nebo kamarád může vnést spoustu radosti do našeho života, ale nedokáže vyplnit prázdnotu, kterou jsme si odčerpali sami. My sami odpovídáme za své štěstí. Jestliže selháváme, nemůže za to nikdo jiný. Lidé nám mohou podávat pytle cukru, ale pokud jsme kyselí sami na sebe, je jakákoli vnější snaha osladit náš život marná.

Svět je plný lidí. Kdykoli se cítíme osaměle, znamená to, že jsme ve špatné společnosti. Jednak ve společnosti špatných lidí, jednak se špatně chováme k sobě sami. Začněme tedy na tom nejdůležitějším vztahu – sama se sebou.

Miluji sporty, ve kterých jsem outsider. V nich se totiž mohu nejvíce naučit. Proto mě chytilo i podnikání – protože jsem na začátku neuměl vůbec nic. Všechny první krůčky třeba na burze byly malé prohry, ale velké zkušenosti. Všechno, před čím trochu trnu, mě vlastně přitahuje. Láká mě zkoušet, o čem nemám ponětí. Protože mohu jen získat.

Nepleťme si nikdy neschopnost rozhodnout se s naším osudem. Přiznejme své chyby. Je v pořádku je dělat. Učme se ze životních omylů, obohacují nás. To, co rádi nazýváme osudem, je ve skutečnosti náš charakter, který můžeme jednoduše tvarovat. Vědomí, že jsme odpovědni za své činy a postoje, nás nemusí odrazovat, protože znamená, že máme volnost kdykoli změnit svůj osud.

Stačí se podívat do minulosti, jak „jsme byli hloupí a naivní“. Nyní už nejsme. Chybami jsme se poučili. Zkoušením nového, nepoznaného nikdy nemůžeme prohrát.

Kdykoli se přistihneme při nadměrném stěžování, zastavme se a položme si otázku: „Co je to, co opravdu chceš? Chceš si nadále jen stěžovat, nebo chceš zlepšit svou situaci?“

Jsem už starý pes na to, abych nepochopil, že svět se dělí na dva druhy lidí. Plačky a bojovníky. Oba žádají o pomoc. Ale jen ti druzí to s pomocí myslí opravdu vážně. Plačky o pomoc vlastně nestojí, je jim dobře ve svém naříkání. Bojovníci vědí, že naříkání nikdy není dost silné na to, aby situaci změnilo. Musíme jednat. Nikdo to za nás neudělá.

Kdo si stěžuje, téměř vždy špatnou situaci ještě zhorší. Protože stěžování si je negativní projev. Negativní činy nemohou vést k pozitivním výsledkům. Rozhodněme se raději zlepšit situaci tím, že začneme myslet pozitivně, konstruktivně a od myšlenek přejdeme k činům.

Žádná překážka není nikdy tak velká, aby nás zastavila. Tím, co nás zastavuje, je naše přesvědčení, že nedokážeme překážku překonat. Problém nikdy není ten, že bychom něčeho měli příliš mnoho nebo příliš málo, protože tím se jen vymlouváme a čekáme na ideální okamžik, který ovšem nikdy nepřijde. Jestliže nemáme dost peněz a nečiníme zřetelné kroky pro zlepšení této situace, prostě jich více mít nebudeme. Jestliže nejsme úspěšní a nečiníme zřetelné kroky pro zlepšení své situace, prostě úspěšnější nebudeme. Jestliže nejsme šťastní ve vztahu a nečiníme zřetelné kroky pro zlepšení této situace, prostě šťastnější ve vztahu nebudeme.

Cokoli, čeho v životě dosáhneme, se neděje v budoucnosti. Ale teď. Všichni usilujeme o úspěch v nedokonalém světě, kde se nevyskytují ideální okamžiky. Nehledejme výmluvy, proč bychom neměli nějakou překážku překonat. Zaměřme se na důvody, proč bychom ji překonat měli právě teď.

Dokud budeme živi, budou do našeho života přicházet výzvy, které budou vyšší než my. Které nás budou přesahovat. Na které nebudeme připraveni. A je to moc dobře, protože jen díky takovým příležitostem dokážeme růst.

Jestliže dokážeme udělat 10 dřepů a někdo po nás bude chtít udělat jedenáctý, vymluvíme se, že to uděláme, až budeme schopni jich 11 udělat? A kdy to jako bude? To nám z nebe spadne schopnost udělat ten jedenáctý? Ne, my pojedenácté můžeme dřepnout okamžitě.

Tak je to i v životě. Jsme schopni zvládnout každou překážku, která nám přichází do cesty. Jak pravdivě říkají věřící, Bůh nenakládá nikomu těžší zátěž, než může unést.

Buďme rádi za vše, co nás přesahuje. Jen díky tomu můžeme vyrůst.

Dvě slova, na která zapomínáme, a pak se cítíme velmi nešťastni

Mocné vyjádření. Prospívá především tomu, kdo pochybil. Vina totiž v člověku hnisá. A omluva je nejlepší způsob, jak mít poslední slovo.

Nikdy se však neobtěžujme omluvami, jestliže se chystáme pokračovat v tom, za co jsme se chtěli omluvit. Když už něco řekneme, mysleme to tak. Neznehodnocujme sami sebe.

Když už se omlouváme, dívejme se zpříma do očí a prociťujme ta slova do morku kostí.

Zlomený vztah, který projde odpuštěním, je mnohdy silnější než býval. Ti lidé si totiž připomenou, že jsou chybující, a respektují se tak.

Ale neplatí to vždycky. Síla řetězu je totiž vždy závislá na pevnosti všech jeho článků. Se vztahem je to stejné. Nezáleží, jak odolný je jeden. Záleží na tom, jak odolní jsou oba. Odpuštění tedy nemusí vést pokaždé k uzdravení vztahu. Ale o to ani nejde. Všechny vztahy nemusejí trvat příliš dlouho. Někdo vstupuje do našeho života jen proto, aby nám dal krátkodobou lekci. Odpouštějme v každém případě. Pro své vlastní dobro. Akt odpuštění totiž umožňuje přestat se zabývat minulostí a konečně se zaměřit na přítomnost, respektive budoucnost. Zvednout kotvu a vyplout z místa, které pro nás nebylo to pravé. Bez odpuštění žádné rány nebudou doléčeny.

Naučme se odpouštět. Pochopíme, že co se stalo v minulosti, byla jen jedna kapitola. Není nutné pro jednu špatnou kapitolu zavírat knihu. Stačí obrátit stránku.

Znám lidi, kteří celý den čekají na konec pracovní doby, celý týden čekají na pátek, celý rok na dovolenou a celý život na štěstí. Nesnažme se patřit mezi ně. Nečekejme na den, kdy život bude na svém sklonku, abychom zjistili, že všechno dobré je vlastně už za námi. Dobrý život začíná právě tehdy, kdy přestaneme čekat na nějaký lepší.

Pro přečtení tohoto článku přímo na stránkách First class klikněte sem: First class 

Určitě najdete i mnoho dalších zajímavých a inspirativních článků. :)

Je zde také velmi pěkně napsaný článek o nynějším, nejvíce probíraném tématu: útok na Francii:

Útok na Francii

Více na: