Indonésie - Gili Air

15:32


Jízda trajektem z Jávy byla dlouhá. Seděli jsme na horní palubě, slunce nás pálilo do zad, já si prohlížela fotky ze sopky a Toma zmohla únava natolik, že během chvilky usnul.   
(Ne, to na úvodním obrázku opravdu není ten trajekt.) :D

Kolem poledne jsme konečně dorazili do přístavu Gilimanuk. Sláva!
Avšak, nejásejme předčasně.. tímto okamžikem totiž naše dlouhá cesta teprve začala. 
Na mapce jsem bílou čárou vyznačila odkud - kam jsme se ještě ten den potřebovali dostat.  
Čára je ale vedena pouze vzduchem, středem ostrova bohužel žádná taková silnice nevede. :(


Možná si pamatujete, že do Gilimanuku jsme volili cestu po severním pobřeží ostrova. 
Abychom tedy procestovali další, pro nás dosud neprozkoumanou část Bali, vybrali jsme tentokrát cestu kolem jižního pobřeží.
Modrou čarou jsem vyznačila trasu do Kuty, kde jsme potřebovali vrátit auto a následně oranžovou čarou cestu autobusem do Padang Bai, odkud druhý den (8.3.) ráno odjížděla poslední loď na ostrov Gili Air.
A proč poslední?
Na 9.3. totiž na Bali připadal svátek zvaný Nyepi (Den ticha a klidu), je to hinduistický Nový rok. Místní obyvatelé věří, že tento den nad ostrovem krouží zlí duchové a pokud nikoho neuvidí, tak odletí pryč. Proto je během svátku Nyepi zákaz vycházení a všichni včetně turistů musí zůstat doma. Po setmění je zakázáno svítit, aby si démoni mysleli, že je ostrov neobydlený. Dokonce i mezinárodní letiště je zavřené. V podvečer tohoto svátku probíhají obrovské oslavy. V průvodech jsou neseny velké sochy zvané Ogo ogo, které reprezentují zlé démony a duchy. Nakonec je démon upálen a shozen do moře.

Lodě, auta, ani nic jiného tedy v tento den nejezdí, lidé nevychází a my jsme opravdu nestáli o to, být celý slunečný den zavřeni někde v malém pokojíčku, pozorovat gekony lezoucí po stěně nebo šváby umírající na kanálku v koupelně. :)
Stihnout přesun na ostrovy včas, bylo tedy opravdu důležité. 
(Na okolních ostrovech se totiž tento svátek neslaví).

Cesta po jižním pobřeží byla hezká. Viděli jsme především nádhernou krajinu, která se té na severu vůbec nepodobala. 


Přibrzdili jsme u několika hezkých pláží.


Zastavili jsme také u silnice na rychlém Nashi Goreng a uháněli dál a dál - směr Kuta. 
Tedy až do té doby, než se před námi objevil dlouhý průvod místních obyvatel oděných v bílých šatech. Někteří šli pěšky a někteří se nechávali vézt na korbách velkých aut. Jeli jsme pomalu za nimi a čekali, co se bude dít. Po chvíli se průvod začal stáčet k jedné z pláží a protože jsme byli zvědaví, co za událost se tam odehrává, jeli jsme stále za nimi. Jednalo se asi o nějakou pouť nebo oslavu. U pláže byly trhy se vším možným a přímo na pláži probíhaly různé modlitby a rituály. 
Jsem ráda, že jsme je nakonec následovali. Bylo hezké to vidět. 





Podél silnice jsme také několikrát míjeli rýžová pole. 
Nebyla tolik kaskádovitá jako ty v Jatiluwih, ale i tak to byla nádhera.


Do Kuty jsme se dostali trochu déle, než jsme předpokládali. Od majitele autopůjčovny jsme měli přislíbeno, že nás odveze do města na autobus do Padang Bai. Jeden ze zaměstnanců, možná syn (no řekla bych tak 16ti-letý kluk) nás tedy i s krosnami naložil do zaručeně nejmenšího auta z celého Bali a vezl nás kamsi do centra. Po chvíli se zeptal, kam že to vlastně chceme odvézt, že mu boss nic přesnějšího neřekl. Sdělili jsme mu tedy, že bychom rádi na nějaký autobus, který pojede do Padang Bai. Chlapec zjevně rozuměl anglicky jen velmi málo a i kdyby rozuměl, o tom, zda jede nějaký autobus do Padang Bai neměl ani páru.  Zakýval tedy hlavou, jakože - jasně, dovezl nás na autobusové nádraží a řekl: ,,tak jsme tady.. Good luck." :D Opravdu milý chlapec!
Z nádraží odjížděly desítky autobusů, ale do Padang Bai samozřejmě žádný z nich. Když jsme se konečně dopátrali, že autobus by měl odjíždět z vyvýšené zastávky před nádražím, kterou jsme dokonce i našli, nastal další problém. Problém jménem: Balijský jízdní řád! Uff.. Bylo kolem 19:00 a my začínali mít mírné obavy, že dál už se prostě nedostaneme. V tu chvíli se kolem začali srocovat místní taxikáři, nabízející nám své služby. Tom je vždy s díky odmítl, i když cena za 53km cestu odpovídala 10km v ČR a byli bychom tam asi tisíckrát rychleji. Ale co... My to přeci dáme busem!
Jeden stařeček svlečen do půl těla byl však dost neoblomný. Taxikářské auto sice neměl, přijel na kole, ale očividně si chtěl děsně povídat. Snažili jsme se ho takticky zbavit, ale nakonec, díkybohu za něj. Sdělil nám totiž, že další autobus do Padang Bai už dnes vážně nepojede a i kdyby jel, tak zastavuje tolikrát, že bychom tam jeli nejméně 3 hodiny a ještě museli někde přestupovat. Vzdali jsme to. 
Já byla vyřízená a troufám si říci, že i Tom byl mírně unaven. Za posledních 36 hodin jsme zvládli navštívit několik chrámů, projet severní pobřeží Bali, přemístit se trajektem na Jávu, spát 2 hodiny, v noci vylézt na sopku Kawah Ijen, přemístit se trajektem zpět na Bali a strávit dalších 5 hodin v autě po jižním pobřeží. Mě se ještě navíc chtělo děsně na záchod a nutně jsem potřebovala ledové kafe. :D

Záchod jsem nestihla, kafe neměli, ale po hodině a půl vystupujeme z taxíku na hlavní ulici v Padang Bai. Sláva! Ještě jsme si ani nestihli vyndat věci z taxíku a už u nás stál prodejce lístků na rychloloď. Drzoun jeden.. Chtěli jsme si nejprve v klidu vydechnout, najít ubytování, najíst se a pak řešit další věci, ale na druhou stranu - bylo 9 večer, takže nám moc času nezbývalo.
Tom sebral poslední síly a vložil je do svých excelentních manipulátorských schopností, takže z původní ceny za fastboat (rychloloď), udělal cenu poloviční, s tím, že v ní bylo zahrnuto ubytování s bazénem pro dva se snídaní, půjčení skůtru, ranní doprava k fastboatu a za několik dnů i taxi doprava z přístavu na 50km vzdálené letiště.
Tak co? Plácneme si?
Prodejce už ani nevěděl, čí je, po tvářích mu stékaly čůrky potu, rozhalenou košili by mohl ždímat, ale hlavně opakovaně a zběsile mačkal obří tlačítka kalkulačky a snažil se nám vysvětlit, že jestli nám dá tuhle ,,price,, bude on ,,dead man,, a jeho ,,travel agency kaput,, a podobné žvásty..

Ok.. bye bye.. :)
No, no, no... wait..

No, co myslíte, jak to dopadlo? :)

Ubytovali jsme se, zajeli si na skůtru na večeři a drink a kolem půlnoci padli do postele. Ráno jsme posnídali, zabalili a vyrazili na Gili Air. :)


Všechny lodě mířící na ostrovy byly narvané k prasknutí, v tom měl ten včerejší prodejce vážně pravdu a my si mysleli, že nás jen vodí za nos, když tvrdil, že zkusí vytelefonovat dvě poslední volná místa na lodi. Nekecal..
Kdo přišel ráno, už bohužel neměl šanci. Nápad odjet z Bali před již zmiňovaným svátkem, měla totiž většina turistů, ale i někteří místní.
Naštěstí jsou malé ostrůvky tři. My jsme se chystali na Gili Air a následně na Gili Meno a 90% lidí odjíždělo na Gili Trawangan.
Gili Trawangan = PÁRTY ostrov.
My jsme si chtěli užít sluníčka, koupání, odpočinku a pohody, takže jsme se tomuto místu raději vyhli. A dobře jsme udělali. :)
Na dalších ostrovech to totiž vypadalo, jak kdybychom si je oba rezervovali jenom pro sebe. :)

Jízda fastboatem docela utekla. Než jsme si stačili se zaujetím prohlédnout všechny ty ,,párty,, lidi mířící na Trawangan, byli jsme na místě. :)

Z malého přístavu na ostrově Gili Air jsme se vydali po pobřeží rovnou za nosem a jakmile se nám líbila pláž nebo ubytování, zeptali jsme se, zda mají volné místo.

Myslím, že jsme našli to nejlepší místo na ostrově. :)
Krásný bungalow v palmovém háji. Pár kroků od pláže. 


Na pláži ani živáčka. Dva plážové bary a rybí restaurace v patře a nespočet volných míst na relaxaci.
S čerstvým melounovým drinkem v jedné ruce a s knížkou v druhé, jsem si připadala jako v ráji.:) 



Po osvěžení a dostatečném odpočinku jsme se rozhodli jít na průzkum dalších částí ostrova. 
Naše procházka se protáhla natolik, že se nám podařilo obejít Gili Air úplně celý. :)
Kolem dokola je ostrov lemován cestičkou z písku. 
Silnice tu nejsou, auta tu nejezdí. K dopravě tu slouží koně, poníci, oslíci s povozem a jízdní kola, se kterými se ale v písku dost špatně manipuluje.
Ve vnitrozemí, kde žijí místní obyvatelé, jsou převážně prašné cesty.





Večer jsme se celí uťapkaní vrátili na naši pláž a konečně jsme si užili pořádnou koupačku.


Vybrat ubytování na západní straně ostrova, byl ten nejlepší nápad. :)


Ráno jsme na pláži posnídali tradiční palačinky (já s banánem, Tom se sýrem) a užívali jsme si zaslouženého odpočinku a sluníčka. :)


Ale protože na žádné sáhodlouhé odpočívání a nicnedělání nejsme zvyklí a ani nás to moc nebaví, vydali jsme se odpoledne opět na procházku po ostrově a navštívili jednu z mnoha zajímavě vypadajících restaurací. :)




Večer jsme si pochutnali na výborné čerstvé rybě a druhý den ráno už nás čekal přesun na Gili Meno.

Loďka, kterou jsme se přemisťovali, ve mě nebudila mnoho důvěry, ale cesta byla nakonec docela zábavná. :)



Více na:

You Might Also Like

1 komentářů

Like us on Facebook

Flickr Images

Subscribe