Tím nejsilnějším zážitkem z našich cest byl jednoznačně výstup na sopku Kawah Ijen. 

V Indonésii je sice sopek více než malé množství, ale ne všechny jsou něčím zajímavé a lze na ně podniknout výpravu. My si vybrali Kawah Ijen hned z několika důvodů. Tato sopka je totiž stále činná a navíc se v ní ručně těží přírodní síra přímo ze žhavého kráteru. 

................................

Cesta trajektem z Bali na Jávu byla o dost delší než jsme očekávali. A tak jsme pozorovali západ slunce, odpočívali a nabírali síly po dlouhém, vyčerpávajícím dnu.

Na doporučení našich milých zcestovalých přátel Ivetky a Ondry, kteří byli na Jávě před několika lety, jsme oslovili místního průvodce Pepeho. Pepe je 26letý mladík, který se živí jako průvodce na Jávě. Ovšem zájem o jeho služby za poslední roky tak rapidně vzrostl, že nyní už je z něj velký boss, který má několik dalších průvodců "pod sebou". Omluvil se nám, že na daný termín už má bohužel domluveného něco jiného, ale ochotně nám nabídl jednoho z jeho schopných ,,zaměstnanců,, a jako bonus nám poskytl ubytování (v domě jeho rodičů) a domluvil řidiče, který nám měl být po celou dobu k dispozici.

Na Jávu jsme dorazili po setmění. V přístavu na nás opravdu čekal smluvený řidič, který nás odvezl do nedalekého města.  Pepe bohužel doma nebyl, ale jeho rodina nás uvítala velmi vstřícně. Byli skvělí. :)  Tatínek měl v domě holičství, tím nemyslím kadeřnictví, ale takové to pravé (pro nás v ČR už spíše takové retro) holičství.


Maminka provozovala obchod úplně se vším (řekla bych taková naše vietnamská večerka) a mladší bratr měl v domě zkušebnu své kapely. Dole v suterénu se nacházel jeden malý pokojík s koupelnou, který už byl připraven pro nás.
Kde bydleli všichni členové Pepeho rodiny? Tak to nám doteď není úplně jasné. :) Nejspíš v tom jednom malém pokoji, který se nacházel za holičstvím.. Indonésané totiž moc prostoru k obývání nepotřebují. :)

Ubytovali jsme se a jelikož jsme byli poměrně dost hladoví, poprosili jsme Pepeho bratra, zda by nás nemohl nasměrovat do nějaké restaurace. Ten se toho s vervou ujal a pelášil, že jsme mu sotva stačili. Bylo už skoro 10 hodin večer, takže nám bylo jasné, že něco najít, nebude úplně jednoduché, ale chlapec vypadal, že ví přesně kam jít.  Přeběhli jsme křižovatku, dvě široké ulice a na chodníku před námi stál typický indonéský pojízdný warung na dvou kolečkách, opodál postávali dva tmavší pánové s úsměvem na tváři a na zemi ležela rozprostřená deka, na které sedělo a jedlo několik místních. Dost nás vyděsilo, když nám Pepeho bratr oznámil: tak jsme tady!
Málokterý Evropan se totiž odváží povečeřet s místními na chodníku na dece.
U těchto pojízdných ,,vozíčků,, se totiž za minimální peníz stravují vesměs jenom místní. Turisté opravdu málokdy. Což je pochopitelné. Mnohokrát jsme viděli, jak kolem těchto vozíčků u silnice denně projíždí spousta aut, kuřata tam visí na provázku pod stříškou, praží na ně slunce. Vajíčka se povalují za plexisklem jako ve výloze, takže je někdy až k nevíře, že se po rozťuknutí opravdu roztečou a nejsou už dávno natvrdo nebo z nich nevyskočí malé žluté kuřátko. :)
A proč zrovna kuře a vajíčka? V těchto pojízdných ,,kuchyňkách,, se totiž většinou vaří pouze dvě jídla (národní pokrm) Nashi Goreng (smažená rýže se zeleninou, kuřecím masem a vajíčkem) a Mi Goreng (smažené nudle se zeleninou, kuřecím masem a vajíčkem). Tyto dvě jídla koupíte opravdu na každém rohu. Místní lidé si tento pokrm oblíbili natolik, že si jej dávají ráno, v poledne i večer. Podle jedné legendy prý panovníci říše Majapahit jednou ročně pořádali slavnosti pro své úředníky. Jídlo bylo k dispozici na dvou obrovských stolech, na jednom byla jídla s rýží, na druhém jídla s nudlemi. Když slavnost skončila, všechny zbytky z mís se smíchaly a osmažily ve dvou velkých pánvích. Obsah byl potom nabídnut chudým.
Nashi Goreng se stalo i naším oblíbeným pokrmem a dávali jsme si ho téměř denně, ale vždy jsme se snažili vybírat si warung, kde byli alespoň židle a stůl, kde měli jídelní lístek (visící alespoň na zdi) a kde nás třeba i někdo obsloužil.
Ale co..? Tohle vozítko zase mělo svůj styl!! :)
Vypadalo docela nově, čistě. Kuřata na provázku jsme neviděli, možná proto, že už bylo kuřecí maso za vitrínkou naporcované (kolik dnů? to jsme raději vědět nechtěli) a vajíčkům jsme se snažili důvěřovat. Rozhodli jsme se tedy, pojmout to jako výzvu. Riskovat tohle před nočním výstupem na sopku (kde wc prostě nenajdete)? To byla ta pravá výzva!:)


Pepeho bratr tedy objednal 3x Nashi Goreng a tři vody do kelímků. Pít nebalenou vodu je pro Evropana také dost nebezpečné, ale i to jsme už párkrát zvládli a přežili jsme bez úhony. :) Tentokrát to ale bylo něco trochu jiného. Voda byla do kelímku nabírána ze sudu, který stál vedle vozítka, což v nás evokovalo menší obavy, jestli to náhodou není voda dešťová, případně zda se v ní třeba neperou ta mrtvá kuřata. :D Ponechali jsme si ji tedy alespoň na opláchnutí rukou.
A jak to dopadlo s Nashi Goreng z vozíčku? Nikdy jsme neměli lepší!!!! Byla toho hromada, bylo to úžasně dochucené, prostě TOP!
 Panu ,, kuchaři,, jsme oznámili, že platíme všechno dohromady a milému klučinovi, že ho samozřejmě za jeho ochotu a pomoc s večeří, zveme. Ten se nejdříve cukal, že to nemůže přijmout a pak zas hrozně děkoval. Bylo to legrační.
Ovšem?
Cena za 3 plné talíře Nashi Goreng + 3 vody = celých 54,- (tzn. 18,- za jedno jídlo a pití).
..NEUVĚŘITELNÉ..
Později jsme se dozvěděli, že místní platí u těchto pouličních warungů většinou 8,- až 12,- za plnohodnotné jídlo.
V obchodech a na trzích byly také jiné ceny pro místní a turisty. Je to tam prostě takhle nastavené.
A je to logické, vzhledem k platům, které tam místní vydělávají.

Z večeře jsme pospíchali zpět domů, protože jsme věděli, že nás čekají max 2 hodiny spánku. S průvodcem jsme byli domluveni, že se sejdeme v 1 ráno před domem a vyrazíme na Kawah Ijen. Po příchodu do našeho suterénního pokoje jsem se tedy vrhla k přípravám oblečení na ,,ráno,, a Tom šel rovnou do koupelny. Otevřel dveře a za několika výkřiků začal bláznivě poskakovat mezi futry. Nevěděla jsem, co se děje a tak jsem se šla podívat, co to vyvádí.  Na zemi v koupelně ležel asi 5 cm šváb, který mu při procházení dveřmi přistál za krkem. Nikdy jsem švába na živo neviděla a tak jsem si ho se zájmem zblízka prohlížela. Tom se mezitím vrátil do pokoje a začal hledat něco, čím ho zneškodníme. Nevěřila bych, že se dá takhle velký a tvrdý brouk zabít žabkou, ale povedlo se. :D Bohužel kanálek v rohu koupelny, na kterém skonal, ho nedokázal pojmout, vynášet ven se nám ho nechtělo a tak tam ležel, sprchoval se s námi, čistil si s námi zuby a já jen doufala, že to na nás nehraje a ta 7 let stará gumová Quiksilver žabka mu dala co proto.

Konečně jsme se dostali do postele, usínáme, už skoro spíme a? Zazvonil budík. Cože??? Ano, ano, bylo chvíli po půlnoci, tím pádem čas zvednout se a vyrazit. Oblékli jsme si teplejší věci, protože nahoře na sopce je prý po ránu asi 5 stupňů, vyběhli po schodech před dům a čekali. Čekali jsme 5 minut, 10 minut, 15 minut.. Už bylo dávno po 1 hodině a naše obavy se zvětšovaly. Tom se tedy vrátil do pokoje pro telefon, abychom mohli průvodci zavolat. Ten nás ujistil, že už je na cestě a opravdu.. během 5ti minut dorazil. Představil se jako Denis, byl to mladý, milý, příjemný kluk. Posadil se na obrubník, začal nám vyprávět o sopce, průvodcování, o jeho životě. Ne, že by nás to nezajímalo, ale neměli jsme už dávno být někde jinde? Průvodce nás opět ujišťoval, že je vše v pořádku, že čekáme ještě na řidiče, který nás poveze pod sopku, odkud pak můžeme jít pěšky. Ok, proč ne, ale kde tedy vězí, už tu měl dávno být, ne?? Denisova odpověď nás dost zaskočila a zároveň rozesmála. Prý ať nejsme nervózní, že máme přece ještě skoro půl hodiny čas. Jakto? Vždyť jsme měli jet v 1, ne? Však ano.. Po srovnání času na jeho a našich hodinkách jsme zjistili, že na Jávě je oproti Bali o hodinu méně, takže je teprve 00:35 a ne půl 2, jak jsme si mysleli my. Krom toho, že jsme se mohli o hodinu déle vyspat, jsme doteď neporozuměli tomu, jak je to možné, že se nám na mobilech automaticky sám neposunul čas, když se to tak běžně děje.
Z domu najednou vylezl také Pepeho bratr a jeho maminka, která nám nabídla kávu (snad tu nejlepší, co jsme kdy měli). Druhá otázka, hned po tom, kde tahle rodina spí? Je: Kdy tahle rodina spí? :D Když nás v 1 ráno hostí kávou venku na chodníku.:)


Káva dopita.. Můžeme vyrazit.
Cesta k sopce trvala více jak hodinu, Denis celou cestu prospal, řidič vypadal, že by to také rád zalomil a my? Ač bychom to potřebovali ze všech nejvíc, tak po té luxusní kávě to spíš vypadalo, že naše oči nezamhouříme už asi nikdy v životě.
Jeli jsme hustým lesem, úzkou silnicí, řidič troubil do každé zatáčky, rovinky, do kopce, z kopce, no prostě pořád, až jsme se konečně s vytroubenou dírou do hlavy dostali na místo určení. Navlékli jsme na sebe další vrstvy oblečení, popadli čelovky a vyrazili do tmy. Cesta byla z udusané hlíny, sem tam nějaký kámen, kořen, pařez. Říkali jsme si: ,,je to pár kilometrů, Denis má obyčejné vytahané skejťácké tenisky, to bude hračka“. Zpočátku ano, stoupání bylo mírné, cesta poměrně široká a tím, jak jsme si svítili jenom pod nohy a neviděli jsme, co nás ještě čeká, to docela i utíkalo. S Tomem jsme nasadili naše obvyklé, docela rychlé tempo a bylo vidět, že nám náš průvodce Denis (silný kuřák), ne úplně stačí. Asi po 2 km jsme tedy zastavili na odpočívadle, abychom se trochu vydýchali a napili. Denis sotva popadal dech, ale to hned napravila další cigaretka. :)
Pochválil nás, jací jsme dobří horalové a poprosil o častější přestávky. Zvolili jsme tedy trošku mírnější tempo a pokračovali dál. Po chvíli jsme ale začali mít menší problémy i my. Od odpočívadla nahoru totiž vedl asi kilometrový stoupák pod neskutečným úhlem, takže jsme lezli pomalu po čtyřech, abychom se vůbec vyškrábali nahoru. Denise jsme i přesto zahlcovali dalšími a dalšími dotazy o Jávě, o sopkách, o Indonésii, tak, že nahoře už skoro nedýchal. Zbýval ještě poslední kilometr na horní okraj sopky, naštěstí už jen po vrstevnicích. Denis nám dal dýchací masku a upozornil nás, že kdyby se nám ze síry dělalo špatně nebo hůř dýchalo, ať si masku nasadíme. Nasadili jsme si ji hned, protože prostě ze srandy. :)) Nebe bylo jasné, plné hvězd a my začali pociťovat, že se blížíme do finále. A opravdu.. Stačilo jen pár kroků a stáli jsme na okraji sopky, dívali se dolů a žasli. Pár jedinců z jiných výprav stálo u malého dřevěného zábradlí a pozorovalo shora úkaz zvaný ,,blue fire,, (modré světlo). Jeho svit připomíná okamžik škrtnutí zápalkou a je to ve světě opravdu unikát.
A to je ten hlavní důvod proč jsme si vybrali právě tuto sopku a proč jsme se na ní vydali v noci.
Modré světlo je totiž vidět pouze v noci a to jen ve dnech, kdy je jasno a vnitřní kráter sopky moc nekouří. Měli jsme štěstí. Počasí nám přálo.
Denis poměrně rychle prokličkoval mezi osobami postávajícími u zábradlí a mávl na nás, ať ho následujeme. Po kluzkých kamenech jsme se začali opatrně spouštět dolů ke kráteru sopky.
Kameny klouzaly, všude byla tma, navzájem jsme se chytali.. bylo to opravdu dobrodružství s tou dýchací maskou a čelovkou. :) Navíc, cesta dolů ke kráteru je pro turisty oficiálně zakázána.
Asi po 20ti minutách jsme se zastavili a pozorovali již zmiňovaný blue fire. Bylo to dechberoucí. Náš fotoaparát bohužel nedokázal zachytit tu krásu přesně takovou, jaká byla. Takže jsem si fotku z Kawah Ijen zapůjčila z googlu, ať máte alespoň trochu představu. :)


Po cestě dolů jsme v protisměru potkali několik mužů menší postavy, kteří nesli na zádech dva obrovské bambusové koše plné síry. Dívali jsme se na ně s údivem a zároveň jsme Denise zahrnuly spoustou otázek. Brzy nám bylo vše objasněno.
Některé informace pro nás byly vskutku šokující a už chápeme, proč se říká, že práce dělníka na Kawah Ijen je ta nejtěžší práce na světě. Minimálně z pohledu Evropana tomu tak opravdu je.
Myslím si, že na světě tato dřina nemá obdoby.
Jak již bylo zmíněno, na dně kráteru se provádí těžba síry.
Jelikož jsou ale výpary ze síry přes den velmi nebezpečné, mohou dělníci pracovat pouze v noci. Kolem půlnoci se tedy šplhají s dřevěným trakařem a dvěma koši více jak 3 km nahoru na okraj sopky, tam trakař odloží, na záda si hodí 2 koše a jdou tou krkolomnou cestou dolů do kráteru sopky. Tam se nejprve probojují jedovatými oblaky síry a potom železnými tyčemi odlamují pláty zkondenzované síry, ty si potom nandají do svých nůší (košů) a nesou je asi 30 minut zpět do prudkého kopce po kamenech až na vrchol, kde pláty síry rozdrtí na menší kousky, nacpou je do pytlů a potom je asi hodinu vezou na trakaři zpátky dolů na parkoviště, kde je od nich vykupují obchodníci. Síra se prý pak převážně využívá při výrobě kosmetiky.
A teď několik zajímavostí (šíleností):
1.Dělník má na sobě často jen otrhané tričko a kalhoty. Při práci jim nejspíš není taková zima jako nám čumilům, kteří tu s otevřenou pusou postáváme, překážíme jim v cestě a soustavně se něčemu divíme.
2. Na nohou mají dělníci na rozdíl od nás většinou žabky nebo holínky. Proč? My se taky ptali ,,proč?" Prý jim to takhle vyhovuje, je to pro ně pohodlné a jsou na to zvyklí. Pro nás to bylo nepředstavitelné i v Denisových polorozpadlých skejťáckých teniskách, natož v žabkách.
3. Dýchací masky nepoužívají. Přes pusu nemají buď nic nebo maximálně nějaký šátek.
4. Na zádech v těch bambusových nůších nosí ti malí človíčci přibližně 60-100kg síry.
Nechápu!
5. Od překupníka (obchodníka) dole na parkovišti pak dostanou hotově vyplaceno v přepočtu přibližně 1 Kč za 1kg. Tzn. 60 Kč - 100 Kč. Někteří jsou schopni tu brutální cestu nahoru, dolů včetně těžby v kráteru, zvládnout i dvakrát za noc. Což pro ně znamená 16km s celkovým převýšením cca 2600 m. A z toho 8km s nákladem těžším než je jejich samotná váha.
A to vše za nějakých 200 Kč.. Šílené!
6. Pracují vždy 3 týdny v kuse a pak si dopřejí jeden den volna.
7. V Kawah Ijen pracuje přibližně kolem 300 dělníků.
8. Vzhledem k jedovatým plynům, které musí denně dýchat a častému kouření cigaret, je naprosto neuvěřitelné v jaké jsou kondici. Některým z nich je dokonce přes 50 let a na sopce pracují už 35 let.

Kdykoliv mám nutkání pronést jakoukoli stížnost na mou práci, vždy si vzpomenu, jak jsem na uzounké cestičce mezi kluzkými kameny míjela tyto spoře oblečené dělníky se 100 kg na zádech a s úsměvem na tváři.
Věřte, že mě to hned přejde.  
Úctu a respekt před nimi!


A teď zpátky k nám.
Vzduch se začal lehce oteplovat, slunce pomalu vycházet a my se vydali zpět o kus nahoru, abychom měli co nejhezčí výhled při východu slunce.
Byli jsme dost překvapeni, když jsme najednou za světla viděli po jakých cestičkách jsme se po tmě dostávali dolů.
Dorazili jsme na takové větší prostranství, kde jsme nepřekáželi procházejícím dělníkům a vyčkávali, co nám východ slunce ještě odtajní.
Silná oblaka kouře (tvořena parami, vycházejícími ze sopky) začala pomalu ustupovat a před námi se otevíral pohled na nádherné modrozelené sirné jezero, které leží uvnitř kráteru.
Ten pohled byl nepopsatelný!

 Bohužel asi po půl hodině našeho kochání, začal foukat větřík, který oblaka kouře pomalu rozdmýchal uvnitř celé sopky. Rozhodovali jsme se, zda ještě setrváme a vyčkáme, až se kouř zvedne, ale Denis tvrdil, že lepšího výhledu než při východu slunce už se asi v tento den stejně nedočkáme a tak nemá smysl čekat. 

Opět mám pro vás na ukázku fotografii z google.com, jak může jezero vypadat kolem 8 hodiny ráno, když je opravdu jasno a bezvětří



Udělali jsme si tedy ještě společnou fotku s Denisem a vyrazili nahoru na okraj sopky. 

Opět jsme se všemu kolem hrozně divili, protože za světla dostávala krajina kolem úplně jiný rozměr. Země byla rozpraskaná, pokrytá sírou a popelem.