Vydali jsme se tedy opět rovnou za nosem. 

Šli jsme kolem pobřeží po prašné cestě, útulné dřevěné altány a lehátka na pláži sice byly připraveny pro návštěvníky ostrova, ale nikde nikdo. Po necelém kilometru chůze se zleva z  prázdné restaurace vynořil jistý mladík. Když pominu, že v ruce držel 10 příborových nožů a jednu lžíci, myslím, že nám ho seslalo samo nebe. Nedaleko odtud měl totiž v překrásné tropické zahradě vystavěny nové bungalovy ,,Webe Cottages", kde nám nabídl ubytování.

Věnoval nám také mapku ostrova, poradil, kde se dobře najíme (v rybí restauraci u jeho bratra), kde jsou hezké pláže na potápění a kde dělají ty nejlepší koktejly (v restauraci u jeho bratra). :))

A protože bylo strašné horko, vydali jsme se hned na průzkum okolí, s tím, že se někde příjemně osvěžíme, vykoupeme a hlavně dobře najíme. 

Vše splněno na jedničku. :)

Voda byla báječná..

Pláže prázdné..

Drinky exkluzivní..

Leželi jsme ve stínu pod palmou, povídali si, pozorovali rybáře na moři a užívali si to teplo, ticho a klid.

Večer jsme pak měli štěstí na úžasný západ slunce..

A Webe café (rodinná rybí restaurace) také nezklamala. :)

____________________________________

Druhý den jsme se vyrazili potápět.

Viděli jste někdy někde jinde, než v ZOO nebo na obrázku Karetu Obrovskou? - mořskou želvu? Ne? My také ne.. 

Ale vidět jsme ji chtěli! 

Do hlubin okolo Gili Meno se podnikali placené výlety s průvodcem, který skupinu lidí nejprve v mělké vodě naučil, jak se správně potápět se šnorchlem a brýlemi, vysvětlil jim různé pokyny, kterými se budou vzápětí dorozumívat, naložil je na loď, odvezl do hlubin a pak už se jen plavili a plavili a vyčkávali, až se Kareta objeví. Když ji instruktor náhodou uviděl, všichni k němu opatrně připlavali a když měli opravdu velké štěstí, uměli se správně potopit a rozuměli pod vodou instruktorovým signálům, možná tu megarychlou želvu i na chvilku viděli.

Průvodce? Instruktor? Na co? Vždyť my to přece zvládneme taky. :) Co na tom může být tak těžkého?
No, když vezmeme v potaz, že šnorchl a brýle jsem měla naposledy ve svých 6ti letech, když jsem si v němém úžasu v mělkém bazéně s chlorovanou vodou, prohlížela pod vodou svoje nohy, tak podle Toma nebyl úplně dobrý nápad, abych plavala do té hloubky sama .
Ale plavala. :)
Bohužel vzhledem k výšce korálů bylo prvních 100 m dost unavujících. Boty do vody jsem neměla, takže jít, nepřipadalo v úvahu a tak jsem plavala a plavala a odevzdaně čekala, kdy se mi nějaký z korálů zabodne do břicha. Plavala jsem dál a dál, hloubka byla větší a větší a podmořský život čím dál zajímavější.
Jen ta želva nikde.
Vynořila jsem se z vody, že zamávám na Toma, ale toho už jsem na tu dálku skoro neviděla. Také jsem si začínala uvědomovat, že už jsem ve vodě docela dlouho a šlapání vody bez ploutví mě dost unavuje. Navíc mi do brýlí vcelku dost teče. Myslím, že je nejvyšší čas na návrat.
Najednou mě začala dohánět jedna vlna za druhou a nedaleko ode mne, zakotvila loď se skupinkou, která byla právě na diváckém lovu Karet. Říkala jsem si, ty Karety tady určitě musí někde být, když je ten průvodce bere zrovna sem, tak proč je sakra nikde nevidím?
Všichni naskákali do vody a hleděli pod vodu. (Docela dlouho.)
Nic..
Začali se tedy pomalu vracet k lodi.

Najednou instruktor zakřičel: ,,Turtles"!!
Rychlejší to stihli, pomalejší ne.
Já plavala, co mi síly stačily. Z počátečního ,,nedaleko ode mně,, se náhle stávalo ,,dost daleko ode mně,,.
Pod hladinou se průzračná voda, kameny, rostlinky a rybičky pomalu změnily v černou tmu.
Voda byla ledová a mě začínala chytat mírná křeč do chodidla.
Plápolám na hladině, síly dochází a najednou mě kdosi chytne za ruku! Doteď tvrdím, že to musel být nejspíš Michael Phelpse, jinak si to totiž neumím vysvětlit! Vláčel mě za jednu ruku a já za pomoci té druhé plavala tak rychle, jak nikdy v životě.
..........
Vidím jí, křičím z plných plic do šnorchlu, i když úplně zbytečně, protože on samozřejmě vidí, že ji vidím. :)
Dávím se slanou vodou, v brýlích mi plavou rybičky a instruktor na mě gestikuluje zvednutým palcem, jakože dobrý. :)
Byl to vážně mžik. Tak rychle jak se objevila, tak také zmizela.
Ale byla opravdu nádherná! A obrovská!
Byla jsem tak šťastná a plná emocí, že mi v tu chvíli ani nedošlo, že mě Michael Phelpse už dávno pustil a z přídi lodi právě nahání svou posádku zpět.
Takže i mě.
Ano. Ten hodný a milý instruktor si celou dobu myslel, že patřím k jeho výletní skupině. :)
Po tom, co jsem mu konečně vysvětlila, že s nimi opravdu dál nejedu, že plavu ke břehu za svým mužem, mi popřál good luck, společně s ostatními mi zamávali a začali se pomalu vzdalovat.
Mávala jsem, děkovala, šlapala vodu a sotva popadala dech.
Když jsem procitla a došlo mi, kde jsem a jak jsem na tom fyzicky, urychleně jsem zařadila zpátečku. Docela se mi ulevilo, když jsem spatřila Toma, jak plave naproti mě.
Střetli jsme se na velkých kamenech, kde jsem začínala pomalu stačit. Nadšeně jsem mu odvyprávěla svůj příběh s Karetou a následně se vydala do hlubin moře ještě jednou s ním.
Samozřejmě, že tu želvu chtěl vidět taky a asi si myslel, že mu v tom nějak pomůžu.
Chtěl ukázat to místo, kde byla předtím. Jak kdyby tam na něj snad měla čekat. :)
Želvu neviděl....  a já se málem rozmočila. :)



Po potápění jsme ještě nějakou dobu odpočívali na pláži a když nás přepadl hlad a nebe se trochu zatáhlo, vyrazili jsme prozkoumávat další části ostrova.

Druhý den ráno už jsme mířili dál na poněkud větší ostrov Lombok.