USA - radosti a strasti #2
19:17
A jak to bylo dál?
Vrátíme se teď o pár týdnů zpět.
Z Chicaga do Atlanty jsme přiletěli v neděli 13. listopadu v podvečer. Z letadla jsem vylezla celá promrzlá a navíc s ukrutnou bolestí hlavy. Plánovanou návštěvu obchodního domu s nábytkem jsem tedy ihned zavrhla a s vidinou postele a horkého čaje jsem běžela skrz letištní halu tak rychle, že mi Tom sotva stačil.
Avšak zbytečně..
V půjčovně aut totiž panovaly stejné ,,(ne)poměry,, jako jindy. A to: přibližně 10 zákazníků na 1 zaměstnance.
Na postávání ve frontě jsem neměla už vůbec žádnou energii a tak jsem si šla sednout opodál.
Jak tak pozoruji Toma, postupujícího průměrnou rychlostí asi 30 cm za 10 minut, začíná mi to docházet!
Nás nečeká jenom ta hodinová cesta z letiště ,,domů,, nás čeká dvakrát tak dlouhá cesta k našim známým, u kterých jsme si na týden uschovali všechna naše zavazadla a potřebujeme je vyzvednout.!!! Néé :(
Zrovna když přemítám, co ještě by mohlo být horšího a snažím se odhadnout, kdo z procházejících by mohl mít nějaký prášek na hlavu, přichází Tom.
Přichází, aby mi oznámil, že se nám pán nesmírně, ale opravdu nesmírně omlouvá, ale že to auto, které jsme si zarezervovali, právě teď nemají.. No, že vlastně ani žádné jiné v téhle kategorii nemají. Všechno je půjčené. Ale prý nám dají nějaké jiné, jestli nám to nevadí.
,,Tak jsem řekl, že nevadí. Přece tady nebudeme čekat ty další fronty u jiných půjčoven. " oznámil mi s úsměvem. ,,Vždyť je to jedno ne? A co hlava? Pořád bolí?"
,,Jo, bolí! Počkej, to myslíš jako vážně? To už tady jednou bylo a dostali jsme největší sušenku, kterou v té půjčovně měli. Zítra jedeme pro matraci, to jsem teda sakra zvědavá, jak ji chceš do toho malého kotrmelce narvat!" začínala jsem být mírně nervózní.
,,Prosimtě, nerozčiluj se hned. Pojď se na to alespoň podívat, třeba to tam nějak nacpem."
Avšak zbytečně..
V půjčovně aut totiž panovaly stejné ,,(ne)poměry,, jako jindy. A to: přibližně 10 zákazníků na 1 zaměstnance.
Na postávání ve frontě jsem neměla už vůbec žádnou energii a tak jsem si šla sednout opodál.
Jak tak pozoruji Toma, postupujícího průměrnou rychlostí asi 30 cm za 10 minut, začíná mi to docházet!
Nás nečeká jenom ta hodinová cesta z letiště ,,domů,, nás čeká dvakrát tak dlouhá cesta k našim známým, u kterých jsme si na týden uschovali všechna naše zavazadla a potřebujeme je vyzvednout.!!! Néé :(
Zrovna když přemítám, co ještě by mohlo být horšího a snažím se odhadnout, kdo z procházejících by mohl mít nějaký prášek na hlavu, přichází Tom.
Přichází, aby mi oznámil, že se nám pán nesmírně, ale opravdu nesmírně omlouvá, ale že to auto, které jsme si zarezervovali, právě teď nemají.. No, že vlastně ani žádné jiné v téhle kategorii nemají. Všechno je půjčené. Ale prý nám dají nějaké jiné, jestli nám to nevadí.
,,Tak jsem řekl, že nevadí. Přece tady nebudeme čekat ty další fronty u jiných půjčoven. " oznámil mi s úsměvem. ,,Vždyť je to jedno ne? A co hlava? Pořád bolí?"
,,Jo, bolí! Počkej, to myslíš jako vážně? To už tady jednou bylo a dostali jsme největší sušenku, kterou v té půjčovně měli. Zítra jedeme pro matraci, to jsem teda sakra zvědavá, jak ji chceš do toho malého kotrmelce narvat!" začínala jsem být mírně nervózní.
,,Prosimtě, nerozčiluj se hned. Pojď se na to alespoň podívat, třeba to tam nějak nacpem."
No dobře, tak nebyl to uplně kotrmelec, ani sušenka.
,,Tak tam se ta matrace nacpe, i kdybych jí měl pomoct! Jedem!" zavelel Tom a já jen souhlasně přikývla. :)
Vyzvedli jsme zavazadla u známých. Přes Airbnb jsme si zamluvili ubytování u jednoho příjemného mladíka v hezkém řadovém domku a já mohla konečně ulehnout do postele, i když zase do cizí.
Ale co na tom, bylo to naposledy. :)
,,Tak tam se ta matrace nacpe, i kdybych jí měl pomoct! Jedem!" zavelel Tom a já jen souhlasně přikývla. :)
Vyzvedli jsme zavazadla u známých. Přes Airbnb jsme si zamluvili ubytování u jednoho příjemného mladíka v hezkém řadovém domku a já mohla konečně ulehnout do postele, i když zase do cizí.
Ale co na tom, bylo to naposledy. :)
.......................................................
Je to tady - den D!
Je to tady - den D!
Vyzvednutí klíču od našeho nového domova. :)
....................................
Do apartmánového komlexu jsme dorazili chvíli po 9.
Paní Gigi už na nás čekala.
Klíče nám ale hned tak předat nemohla. Potřebovala nejprve doklad o tom, že máme zařízenou a zaplacenou elektřinu.
Klíče nám ale hned tak předat nemohla. Potřebovala nejprve doklad o tom, že máme zařízenou a zaplacenou elektřinu.
Správnou pobočku Georgia Power jsme sice trefili až na druhý pokus, ale uvnitř už to šlo poměrně snadno a rychle.
Když už jsme byli v tom zařizování, našli jsme si ještě nejbližší pobočku s internetovým připojením a zařídili také internet. To už tak snadné a rychlé nebylo, ale zvládli jsme to. :)
Vítězoslavně jsme se vrátili a předložili Gigi požadovaný dokument.
,,Super!" zaradovala se ,,A doklad o zaplacení prvního nájmu a depozitu máte kde?"
Samozřejmě, že nikde, protože jsme nájem ani depozit ještě nezaplatili. Nebylo totiž jak. Nepřišla nám ještě ani debetní karta k účtu a přístup do internetového bankovnictví nefunguje.
Máme pouze hotovost. Tu ale Gigi nechce. Chce šek. Všichni prý platí šekem. Jenže my šeky nemáme.
Musíme se tedy znovu vrátit do banky?
Nemusíme. Prý stačí zajet do jakéhokoliv supermarketu, dojít na Informace a právě tam by měli dělat tyhle peněžní služby. Takže my jim dáme hotovost, oni nám vypíší šeky a za celý tenhle proces jim zaplatíme asi 3 dolary.
V bance by to prý bylo 3x tak dražší..
Stále se učíme.. stále.. :)
Nasedli jsme tedy do auta, v nejbližším supermarketu si nechali vypsat šeky a vrátili jsme se zpět za Gigi.
Sláva, konečně je to všechno.
V ruce držím klíče! informace o čísle schránky, pravidelném hubení škůdců, otevírání brány pomocí telefonního čísla a zprovoznění televize, už téměř nevnímám.
(Jen pro info.. Schránku jsme poprvé vybrali po 3 týdnech, protože na číslo schránky jsme si samozřejmě nemohli vzpomenout, hubení škůdců jsem byla objedat po 4 týdnech, otevírání brány přes telefonní číslo stále nefunguje a televize má pouze černou obrazovku. :))
...................................................................................
,,Jen to rychle proběhneme, dáme dovnitř kufry a vyrážíme na nákupy." volám na Toma.
Musíme pořídit minimálně matraci, peřiny, povlečení a nějaké nádobí, ať přežijeme první dny.
............................
Otáčím klíčem a vcházím do bytu.
Jsem plna očekávání, už jsem si ani nemohla vybavit, jak přesně to uvnitř vypadalo.
Zatímco Tom vláčí kufry po schodech, já prolítnu několikrát byt z jednoho konce na druhý.
Ano, to zrcadlo přes celou stěnu v jídelně opravdu je. A ten balkon je opravdu tak veliký, jak jsem doufala. A ta šanta je úžasná. Super!
Najednou stojím uprostřed obýváku, rozhlížím se kolem sebe, dívám se na stěny, které jsou v trochu jiném odstínu, než jsem si myslela, na divnou barvu koberce, na ty příšerné bílé ozdobné lišty, vyřezávanou kuchyň a mramorovou desku na lince.
V hlavě se mi pomalu rozpadají designové představy moderního bytu a začínají se přetvářet na úplně jiný styl.
Styl, který byl až jako druhý v pořadí a na který jsem doufala, že vůbec nedojde..
Styl IKEA.
Nechci říct, že Ikeu nesnáším nebo proti ní něco mám.
Některé kolekce mají něco do sebe. I doplňky jsou super.
Akorát se mi občas zdá, že přijdu k někomu domů a připadám si tam jak v obchodním domě IKEA, pak už jen sedím u stolu a čekám, zda se bude podávat losos nebo masové kuličky.
Prostě nic se nemá přehánět. :)
.........................................................................
Já mám už nějakou dobu v hlavě jasnou představu, jak bych chtěla, aby jednou vypadal náš dům. Jaký bude zvenku, jak bude vypadat interiér. Ale taky moc dobře vím, že to ještě nějakých pár let potrvá. A tak si zatím jen tak pro sebe sním. To se přece může, ne? :)
Je mi jasné, že moje představy nemůžu uskutečnit tady, ale mohu se o to alespoň trochu pokusit.
V Chicagu jsem tedy po večerech prohlížela různé americké eshopy s nábytkem a dívala se, co je tady k mání. Po dlouhém bádání se zadařilo a narazila jsem na něco, co se alespoň trochu přibližovalo mé představě.
Designové židle, obrovský dřevěný jídelní stůl, parádní konferenční stolek, stolek pod TV a barovky. Nádhera. Teď už jen objednat.
Házím do košíku, vyplňuji údaje o dodání, adresu, přecházím k platbě.
Platba neprovedena. Debetní karty nepřijímáme.
Platbu však můžete uskutečnit převodem z účtu na účet a to za poplatek pouhých 26 dolarů.
???? No tak to děkuju pěkně. Nemám zájem!
A díky bohu, že to tak dopadlo.
Tom mi to rozmlouval už na začátku.. říkal, že se to sem prostě nehodí.
Američani mají hodně specifický styl, co se bydlení týče.
Milují vše co působí mohutně, velce, těžce a draze.
Takže ve všech místnostech jsou koberce s poměrně vysokým vlasem.
Lustry jsou obrovské, kovové a nemoderní.
Dveře, lišty na zdech a dvířka kuchyňské linky jsou často vyřezávané a ozdobné.
Lednice tak na medvěda a trouba, že bych zvládla péct 3 krůty najednou.
Nábytek jak ze zámku a nejlépe 8 různých druhů v jedné místnosti.
Ne, to prostě nechceš!
Ovšem, jak tady tak stojíma a rozhlížím se, dochází mi, že můj skandinávský styl opravdu nebude to pravé ořechové. :(
Tom měl pravdu a já se s tím prostě budu muset smířit.
Americký nábytek je strašně drahý a navíc nehezký. Můj styl se nehodí, takže nezbývá, než se přehodit na Ikea vlnu a všechny své představy tak trochu přetransformovat.
Po 9ti hodinách strávených v IKEA se má transformace podařila na jedničku a mohli jsme vyrazit domů.
Víte, jak jsem říkala, že nic se nemá přehánět, ne? :D
Tak tohle byla první várka. ;)
Američani nemají rádi Ikeu, zdá se jim to všechno hrozně chatrné a nekvalitní, takže není divu, že si uvnitř obchodního domu připradáte jako v Evropě.
Většina nakupujících jsou totiž Němci. :)
Když už jsme byli v tom zařizování, našli jsme si ještě nejbližší pobočku s internetovým připojením a zařídili také internet. To už tak snadné a rychlé nebylo, ale zvládli jsme to. :)
Vítězoslavně jsme se vrátili a předložili Gigi požadovaný dokument.
,,Super!" zaradovala se ,,A doklad o zaplacení prvního nájmu a depozitu máte kde?"
Samozřejmě, že nikde, protože jsme nájem ani depozit ještě nezaplatili. Nebylo totiž jak. Nepřišla nám ještě ani debetní karta k účtu a přístup do internetového bankovnictví nefunguje.
Máme pouze hotovost. Tu ale Gigi nechce. Chce šek. Všichni prý platí šekem. Jenže my šeky nemáme.
Musíme se tedy znovu vrátit do banky?
Nemusíme. Prý stačí zajet do jakéhokoliv supermarketu, dojít na Informace a právě tam by měli dělat tyhle peněžní služby. Takže my jim dáme hotovost, oni nám vypíší šeky a za celý tenhle proces jim zaplatíme asi 3 dolary.
V bance by to prý bylo 3x tak dražší..
Stále se učíme.. stále.. :)
Nasedli jsme tedy do auta, v nejbližším supermarketu si nechali vypsat šeky a vrátili jsme se zpět za Gigi.
Sláva, konečně je to všechno.
V ruce držím klíče! informace o čísle schránky, pravidelném hubení škůdců, otevírání brány pomocí telefonního čísla a zprovoznění televize, už téměř nevnímám.
(Jen pro info.. Schránku jsme poprvé vybrali po 3 týdnech, protože na číslo schránky jsme si samozřejmě nemohli vzpomenout, hubení škůdců jsem byla objedat po 4 týdnech, otevírání brány přes telefonní číslo stále nefunguje a televize má pouze černou obrazovku. :))
...................................................................................
,,Jen to rychle proběhneme, dáme dovnitř kufry a vyrážíme na nákupy." volám na Toma.
Musíme pořídit minimálně matraci, peřiny, povlečení a nějaké nádobí, ať přežijeme první dny.
............................
Otáčím klíčem a vcházím do bytu.
Jsem plna očekávání, už jsem si ani nemohla vybavit, jak přesně to uvnitř vypadalo.
Zatímco Tom vláčí kufry po schodech, já prolítnu několikrát byt z jednoho konce na druhý.
Ano, to zrcadlo přes celou stěnu v jídelně opravdu je. A ten balkon je opravdu tak veliký, jak jsem doufala. A ta šanta je úžasná. Super!
Najednou stojím uprostřed obýváku, rozhlížím se kolem sebe, dívám se na stěny, které jsou v trochu jiném odstínu, než jsem si myslela, na divnou barvu koberce, na ty příšerné bílé ozdobné lišty, vyřezávanou kuchyň a mramorovou desku na lince.
V hlavě se mi pomalu rozpadají designové představy moderního bytu a začínají se přetvářet na úplně jiný styl.
Styl, který byl až jako druhý v pořadí a na který jsem doufala, že vůbec nedojde..
Styl IKEA.
Nechci říct, že Ikeu nesnáším nebo proti ní něco mám.
Některé kolekce mají něco do sebe. I doplňky jsou super.
Akorát se mi občas zdá, že přijdu k někomu domů a připadám si tam jak v obchodním domě IKEA, pak už jen sedím u stolu a čekám, zda se bude podávat losos nebo masové kuličky.
Prostě nic se nemá přehánět. :)
.........................................................................
Já mám už nějakou dobu v hlavě jasnou představu, jak bych chtěla, aby jednou vypadal náš dům. Jaký bude zvenku, jak bude vypadat interiér. Ale taky moc dobře vím, že to ještě nějakých pár let potrvá. A tak si zatím jen tak pro sebe sním. To se přece může, ne? :)
Je mi jasné, že moje představy nemůžu uskutečnit tady, ale mohu se o to alespoň trochu pokusit.
V Chicagu jsem tedy po večerech prohlížela různé americké eshopy s nábytkem a dívala se, co je tady k mání. Po dlouhém bádání se zadařilo a narazila jsem na něco, co se alespoň trochu přibližovalo mé představě.
Designové židle, obrovský dřevěný jídelní stůl, parádní konferenční stolek, stolek pod TV a barovky. Nádhera. Teď už jen objednat.
Házím do košíku, vyplňuji údaje o dodání, adresu, přecházím k platbě.
Platba neprovedena. Debetní karty nepřijímáme.
Platbu však můžete uskutečnit převodem z účtu na účet a to za poplatek pouhých 26 dolarů.
???? No tak to děkuju pěkně. Nemám zájem!
A díky bohu, že to tak dopadlo.
Tom mi to rozmlouval už na začátku.. říkal, že se to sem prostě nehodí.
Američani mají hodně specifický styl, co se bydlení týče.
Milují vše co působí mohutně, velce, těžce a draze.
Takže ve všech místnostech jsou koberce s poměrně vysokým vlasem.
Lustry jsou obrovské, kovové a nemoderní.
Dveře, lišty na zdech a dvířka kuchyňské linky jsou často vyřezávané a ozdobné.
Lednice tak na medvěda a trouba, že bych zvládla péct 3 krůty najednou.
Nábytek jak ze zámku a nejlépe 8 různých druhů v jedné místnosti.
Ne, to prostě nechceš!
Ovšem, jak tady tak stojíma a rozhlížím se, dochází mi, že můj skandinávský styl opravdu nebude to pravé ořechové. :(
Tom měl pravdu a já se s tím prostě budu muset smířit.
Americký nábytek je strašně drahý a navíc nehezký. Můj styl se nehodí, takže nezbývá, než se přehodit na Ikea vlnu a všechny své představy tak trochu přetransformovat.
Po 9ti hodinách strávených v IKEA se má transformace podařila na jedničku a mohli jsme vyrazit domů.
Víte, jak jsem říkala, že nic se nemá přehánět, ne? :D
Tak tohle byla první várka. ;)
Američani nemají rádi Ikeu, zdá se jim to všechno hrozně chatrné a nekvalitní, takže není divu, že si uvnitř obchodního domu připradáte jako v Evropě.
Většina nakupujících jsou totiž Němci. :)
No nic..
Do auta jsme nacpali, co šlo, respektive matraci, peřiny, nádobí a takové ty drobnější věci.
Doručení nábytku jsme si s Ikea přepravní společností sjednali na druhý den a vyrazili jsme domů. Tedy vlastně do supermarketu. Překvapivě jsme totiž v naší nové lednici neměli vůbec nic k jídlu. :)
Kolem půlnoci jsme konečně zaparkovali před domem.
Padli jsme do postele, vlastně do matrace a probudily nás až paprsky sluníčka, které nás šimraly na tvářích a dávaly nám dost jasně najevo, že je nejvyšší čas vstát.
Mě čekal první den ve škole a Tom zamířil do kanceláře.
V jaké škole?
Je to angličtina pro přistěhovalce, tzv. ESL program - english as a second language.
Petra, o které jsem se již zmiňovala v předešlém článku, tam chodí více než rok a je moc spokojená. Tak jsem to chtěla také zkusit. A bylo to fajn.
Je to vždy v úterý a čtvrtek dopoledne. Lektor Tim je zábavný, hodiny mě baví a tak jsem začala chodit pravidelně. :)
Druhá polovina týdne se pak nesla v duchu sestavování nábytku, ale hlavně shánění služebního auta pro Toma.
Toho našeho krasavce jsme totiž měli pouze do pátečního večera.
Aut jsme viděli opravdu nespočet, projeli jsme se vším možným.
Ale to, co bylo hezké, nebylo moc praktické (velikost kufru).
To, co bylo praktické a velké, nebylo zase vůbec hezké.
V pátek už ale nebylo zbytí.
Musíme něco vybrat.
Jezdili jsme z jedné automobilky do druhé a čas se neúprosně krátil.
Já byla stále pro nějaké hezké elegantní SUV, Tom spíš pro něco sportovnějšího.
Nakonec.. V asi 50 km vzdálené automobilce, jsme ke spokojenosti nás obou, objevili elegantní vůz s docela velkým kufrem.
Víc jak hodinu trvalo vyřídit papírování, ale i tak jsme měli docela dobrý čas.
Načež mi Tom oznámil, že si budu muset sednout do toho nového auta (bez navigace), jet asi hodinu někam k němu do kanceláře, protože si tam zapomněl papíry k tomu půjčenému autu a následně pak další hodinu a půl na letiště do půjčovny aut.
Koukala jsem na něj jako na zjevení, jestli to myslí vážně - ještě nikdy jsem v USA neřídila.
Bohužel.. došlo mi, že nemám na výběr.
Pomodlila jsem se, sedla do auta a vyrazila vstříc osmiproudým dálnicím.
Než jsem přišla na to, jak se ovládá sedačka, zrcátka a klimatizace, už jsem se vezla v jednom z pruhů.
Tom kličkoval přede mnou. Věděla jsem, že ho za žádnou cenu nesmím ztratit. Navigaci nemám. Telefon s internetem také ne. A cedule s nápisy North a South mi zas tak moc neříkají.
Chvíli jsme se motali u centra Atlanty. Zavírala jsem oči u každého semaforu v obavách, že mi tam skočí červená a já ho ztratím. Na dálnici to bylo docela divoké, Tom předjížděl z pruhu do pruhu jak o život a mě za ním logicky už nikdo nechtěl pouštět. Po nějaké době jsme si vytvořili systém, předjížděla jsem já a jeho jsem pouštěla před sebe - to nám šlo docela dobře. :)
Dokud si tedy Tom v poslední vteřině neuvědomil, že jsme měli sjet, takže se začal drát přes tři pruhy doprava a já samozřejmě za ním. Všichni na silnici nás v tu chvíli milovali a dávali nám to jasně najevo. :)
Mimo dálnici byly pro změnu kolony, takže Tom zas vymýšlel, jak to objet.
No řeknu vám..
Ještě, že mám ten adrenalin v autě tak ráda. :) Kdyby ne, tak je z něj mrtvej muž!
Do kanceláře jsme kvůli zácpám dorazili o půl hodiny déle, než jsme předpokládali.
Tom vyzvedl papíry a jen tak prohodil, že někde před letištěm bude ještě tankovat, aby to auto vrátil s plnou nádrží, tak ať se nedivím, že někde sjede.
Cesta to byla divoká, ještě divočejší, než ta předešlá, hlavně díky tomu, že se setmělo. Tom si místo barvy auta už mohl hlídat jenom moje světla. A já to samé.
Navíc se vyskytl drobný detail. Rapidní rychlostí mi docházela nafta a Tom ne a ne zastavit. Snažila jsem se na něj blikat, mávat, cokoliv, ale nic. Měla jsem dojezd 10 mil.
Nakonec, naštěstí, sjel sám od sebe.
Natankovali jsme do obou aut, nasedli a Tom na mě akorát přes okýnko zavolal, ať jedu za ním, ale ať zastavím na blikačky někde dřív, než on vjede do té půjčovny nebo ať tam někde kroužím kolem, že se tam přímo u toho zastavit nedá. Já jen kývla a jelo se.
Nějak jsme si ani jeden z nás neuvědomili, že se bavíme o největším letišti na světě.
Z dálnice pak následoval opět jeden zmatený sjezd, tak, že jsme skákali skoro přes obrubník.
Do včasného vrácení auta zbývalo 5 minut.
Tom na to šlápnul.
Já se dostala do shluku mezi ostatní auta a ztratila jsem se mu.
Při odbočování k letišti mě navíc málem srazil projíždějící Truck, ale i tak jsem si zvládla pohlídat, kam přesně Tom zatočil a tak jsem to hned naproti, dost nešťastně v odbočovacím pruhu, nechala na blikačkách. Bylo mi jasné, že tam nemůžu stát věčně. Byl tam hrozný provoz. Když jsem vylezla z auta, zjistila jsem, že hned za křovím vedle mě je parkoviště právě pro lidi, kteří zde někoho vyzvedávají nebo někoho vezou. Paráda, přejela jsem tedy tam, počkala, až se uvolní místo a zaparkovala. A čekala a čekala. Chodila jsem sem a tam a i když byla poměrně zima, zůstávala jsem stále v bílém tričku, aby mě v té tmě, co nejlépe viděl. Ale on nikde.
Parkování bylo max na hodinu. A přiznávám, že po 40 minutách už se mě začínala zmocňovat panika.
Držela jsem v ruce telefon s českou simkartou, kterou jsem si pár dnů předtím nechala z tarifu přendat na kredit. Ten kredit už jsem si ale samozřejmě nedobila. Takže jsem nemohla ani poslat zprávu, ani zavolat, ani prozvonit, ani jít na internet a wifi nikde v okolí nebyla. Navíc jsem se nechtěla hnout z místa.
Pořád jsem si říkala, že to musí určitě ještě vyřizovat, že je tam asi fronta, vždyť, kdyby už byl hotový, tak by mi napsal třeba alespoň smsku, kde je a ta by mi přece přišla.
Pak jsem začala vidět scénáře, jak si toho parkoviště nevšiml a chudák běžel tou tmou podél té několikaproudé silnice v domění, že tam někde stojím na blikačkách, že jsem třeba ani k tomu letišti nedojela.
A pak mi to nedalo, došla jsem za chlapcem v oranžové vestě, který přihlížel plynulosti a délce parkování na parkovišti a zeptala jsem se ho, zda bych si od něj mohla zavolat. Ochotně mi telefon půjčil a tak jsem konečně vytočila Tomovo číslo.
Byl nedostupný.
To už jsem byla ale vážně v koncích. Byla mi zima, měla jsem ukrutný hlad a začínalo se mi z toho všeho dělat mdlo.
Řekla jsem tedy tomu klučinovi, že kdyby tam přišel nějaký vysoký muž v šedém svetru, jménem Tom a hledal mě, ať tam na mě určitě počká a nikam neodchází a šla jsem se sama podívat dovnitř. Prošla jsem obě patra. Půjčovnu, kde jsme si auto vyzvedávali, ale i kousek střešního parkoviště, kde jsem myslela, že se auta vrací.. Nic..
Vrátila jsem se zpět dolů a klučina na mě jen mávnul, že mě nikdo nehledal.
Šla jsem si tedy do auta alespoň pro svetr, oblíkám se a najednou vidím, jak se ke mě rychlostí blesku přibližuje oranžová vesta. Zbystřila jsem. Ano, byl to ten kluk a podával mi jeho mobil.
Nedokážete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem na druhé straně uslyšela Tomův hlas.
Prý, že je nahoře u té půjčovny, tak ať tam přijdu, že on netrefí ven na to parkoviště. Vběhla jsem tedy dovnitř, vyjela oboje schody nahoru a uviděla ho. Seděl přesně na té lavičce, kde jsem předtím trpěla já s tou ukrutnou bolestí hlavy.
Jak je možné, že jsem ho tam předtím neviděla?
Vždyť jsem tudy šla!
.............................
Na nic nečekal, rozběhl se proti mě, zvedl mě do vzduchu a mačkal. Nic neříkal, jen mě pevně držel a objímal.
Podle toho, co říkal, o mě měl ještě asi 100x větší strach než já o něj. Bál se, že jsem někde nabourala nebo že se mi něco stalo.
................................................
Co tedy zapříčinilo, že jsme se prostě nemohli najít?
Tomův telefon se vybil, právě při tom krkolomném sjezdu z dálnice. Ztratil navigaci a tak to strhl na poslední chvíli. To jsem já ale nevěděla.
Když mě pak nemohl na letišti najít, půjčil si nabíječku od nějaké holčiny, zapl si mobil a zkoušel mi volat.
Jemu hovory normálně vyzváněly, ovšem mě telefon nezvonil. Neměla jsem totiž dostatek kreditu na to, hovor přijmout. Takže já vůbec neviděla, že mi volá a on se mi přitom zkoušel 22x dovolat. O to větší měl o mě strach, protože to vyzvánělo jako bych měla být na příjmu a já to nezvedala.
Navíc mi posílal i sms. Ovšem protože máme oba iphone a on měl zrovna v tu chvíli internet v mobilu, automaticky se změnily na imessages, které mě bez internetu a wifi vůbec nedorazily.
Seděl nějakou dobu na té osudné lavičce a mobil se mu vybil znovu.
Musel tedy odejít, zpět na místo, kde si půjčoval nabíječku. Právě v tu chvíli jsem kolem lavičky procházela já.
On si zapl telefon, který najednou začal zvonit.
A víte kdo volal? Ten kluk v oranžové vestě. Když mě viděl, jak jdu nešťastná k tomu autu, zkusil Toma vytočit znovu, aniž by mi o tom řekl a Tom to prostě najednou zvedl. :)
Happy end.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Těch prvních 40 minut jsme stáli asi 15 metrů od sebe - za takovým jedním obrovským sloupem. Ale ani jednoho z nás nenapadlo, ho v té tmě obejít kolem dokola. :)
Oba jsme dostatečně poučeni.
Já si hned večer dobila kredit.
Tom si dal do auta nabíječku. :)
A po těch horkých chvilkách si zase jeden druhého vážíme o něco víc.
Více na:
1 komentářů
To je neuvěřitelný. Co jste si zažili. A to mi v ČR připadá vše složité, ale USA je ještě horší snad. Teď ještě více obdivuji každého, kdo tam začíná od začátku. Přeji pěkné svátky Kačka
OdpovědětVymazat