Pamatujete si, jak jsem pár článků zpátky psala, že je mi už úplně jedno, jestli odletíme domů 4. nebo 15. ledna, když už to nevyšlo na ty Vánoce? No...  je 23. ledna a já stále sedím v našem americkém obýváku a píšu tenhle článek. :))

Sama už se v tom nevyznám, každý den je totiž všecko jinak. 

Tak abych nějak navázala.... 

Malovali jsme si, že se žádost podá hned 27. prosince. Zapatí se zrychlený patnáctidenní proces a 10. ledna pod naším sledovacím číslem uvidíme - schváleno (můžete letět do ČR, skočit si v Praze na ambasádu pro razítko a dva roky se sem můžete vracet a následně si odjíždět, jak se vám zlíbí). 

Krásně jsme si to namalovali, že?

Žádost se podala 29. prosince. Jenže celý patnáctidenní proces začal, až když ten případ oficiálně někdo přijal, dal mu sledovací číslo a začal na něm pracovat, což bylo 2. ledna. (To nás malinko překvapilo.)

Říkala jsem si, co by na tom někdo tak dlouho zkoumal, to bude za devět, deset dnů schválené.

"Schválené".. Tady vidíte, že jsem si ani jinou možnost nepřipouštěla. 

A tak jsem v pondělí osmého začala opravdu natvrdo balit s tím, že prostě ve čtvrtek, nejpozději v pátek, poletíme. 

Oblečení jsem nandala do pytlů, pytle jsem vyfoukla vysavačem a ty patvary, co z toho vznikly, jsem narvala do kufrů.
Samostatný kufr s dárky byl jak tetris. Vytáhnout jednu věc, všechno je v háji. :D
Připravila jsem nám všem oblečení do letadla, abychom do toho případně jen skočili a mohli vyrazit. 

Nachystala jsem příruční zavazadla, počítač.
Obědy a večeře jsem dělala ze zbytků, aby v lednici nic nezůstalo, ale zároveň jsem nakoupila trvanlivé věci pro Toma, aby tady pak něco měl, až nás nechá v ČR. On se totiž musí vrátit za dva týdny zpět, my můžeme zůstat doma o trochu déle. :)

Ve čtvrtek jsem vstala, umyla si hlavu a po očku pokukovala po té hromádce oblečení do letadla. ,,Mám si to už rovnou vzít? Nebo ne? Dnes to určitě vyjde.", říkala jsem si v duchu.

........................................................
Když jsem se ale odpoledne asi po tisícíprvní zeptala Toma, zda se náhodou náš status nezměnil z " procesu" na "schváleno", a on mi po tisícíprvní odpověděl, že ne a že už tam na večer stejně nejsou žádná volná místa v letadle, vzdala jsem to.
V pátek už jsem se neptala. Celý den jsem se tak nějak plácala po bytě, ale zároveň jsem byla ve střehu, připravena do minuty vyrazit na letiště. 

Nesmějte se, já vím, že to bylo asi úplně nereálné, koupit letenky atd. Ale Tom říkal, že jsem byla fakt roztomilá, jak moc jsem tomu věřila. :)
........................................................................
Víkend byl klidný. Věděli jsme totiž, že o víkendu na úřadech nikdo nepracuje, v pondělí byl svátek a v úterý nám musí dát vědět, i kdyby nechtěli, protože to už je ten osudný patnáctý den procesu. Nebylo tedy proč se stresovat.

A tak jsme na tři dny víza úplně vypustili a užívali si procházky, návštěvy, dokonce jsme ještě zvládli nakoupit docela dost dárků (a to jsme si mysleli, že už všechny máme). :)

Dárky jsem průběžně cpala do všemožných skulinek, které jsem ještě v kufrech našla.
Samozřejmě až ve chvíli, kdy už se tam nevešlo ani párátko, mi došlo, že jsem úplně zapomněla sbalit boty. :D

......................................................

No a v to "slavné úterý" jsem nějak úplně vytěsnila, že je úterý. 

Odpoledne oblékám Amálku do kombinézy, že půjdeme ven, nakláním ji k Tomovi, aby jí dal pusu na odchodnou, a místo pusy z jeho úst vyšla věta: ,, Tak jedete samy.".

V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co tím myslí, jenže pak jsem uviděla obrazovku jeho počítače a úplně jsem ztuhla.
,,Jak jako samy?"
,,USCIS si vyžádala další dokumenty a zaslala celkem 24 dopňujících otázek (práce tak na měsíc až dva), tak prostě pojedete samy, já to tady všechno připravím, počkám až to schválí a pak za vámi přiletím do Čech, zajdem si na ambasádu pro razítko a pojedem společně zpátky."

Ještě několik hodin po tom jsme tomu nemohli uvěřit.
Na té žádosti se pracovalo měsíce, bylo tam vše, tak co ještě chybí??
....................................................
To byl ten den, kdy jsem na Instagramu psala příspěvek, že stojím před rozhodnutím, zda tu nechat Toma samotného (nikdo nebyl schopen říct, jestli na měsíc, dva, tři), nebo zůstat a společně čekat, až se to celé vyřeší.
V ČR jsme na konec prosince, leden a únor měli domluveno a naplánováno spoustu věcí. O spoustu z nich už jsme přišli, ale spousta nás jich ještě čekala. Takže by bylo fajn, kdyby tam alespoň jeden z nás byl.
.....................................................
Upřímně, být jen já a Tom, nerozhodovala bych se ani minutu. Samozřejmě, že bych tady s ním zůstala a v Čechách by to za nás prostě vyřešil někdo jiný.
Jenže je tady Amálka, se kterou jsme měli naplánovanou cestu domů v jejích čtyřech měsících, a já prostě nechci, aby ji babička s dědou poprvé viděli, až bude chodit. :(

Navíc už více než dva měsíce se téměř denně několik lidí ptá: ,,Tak co? Už víte, kdy přijedete? Kdy nám tu Amálku přivezete ukázat?".
Což, i když nechci, začínám vnímat malinko jako tlak a připadám si i trochu provinile.

Někde uvnitř mě hlodá, že jsme se k něčemu zavázali a teď to nemůžeme splnit. Já vím, že to osatní tak nevnímají a nikdy by nám to nevyčítali. To je prostě úděl života v zahraničí.
Ale z té hlavy ten pocit prostě ne a ne dostat.

Nemyslete si, že jsem nějaká bábovka, co by nevydržela rok a půl bez maminky. :)
To vážně ne.. O mne tady tentokrát vůbec nejde.

Spousta mých FB přátel odjela na Vánoce k moři, na hory, prostě někam pryč.
Kdyby mi před dvěma lety Tom řekl: ,,Hele pojedem přes Vánoce někam cestovat.", tak asi neváhám.
Ale s tím dítětem, ještě když jsou to jeho první Vánoce a ještě když jste vy osobně neviděli svojí rodinu 12 měsíců, přemýšlíte trošku jinak.

Taky nás díky té zpropadené situaci mrzí hromada "prkotin", o které jsme přišli, jako je například náš oblíbený vesnický hasičský ples, Amálčino Vítání občánků, první svátek vánoční u našich babiček, několik dárků se soby, které už nejspíš nebudou mít na jaře takové kouzlo, štvou nás zmeškané volby, nemožnost uskutečnit mimořádnou splátku hypotéky, vrásky nám přidělalo také několik měsíců bez příjmů, bez amerického ID, na dálku řešená kompletní výměna elektrických rozvodů v bytě a spousta dalšího. Ony to jsou vlastně všecko prkotiny, doslova, ale stejně to člověka v těch daných momentech trošku štve a mrzí. ;)

Ale abych se vrátila k onomu úterku a mému rozhodování.
Hned ve středu ráno se to rozhodlo za mne.
Nemohu odjet ani já, protože bych se sem pak už nemohla vrátit. Tak zněla odpověď, kterou nám na můj potencionální odjezd napsala právnička.
A to byl den, kdy jsme v tom začali mít ještě mnohem větší zmatek.

Nemůžeme tedy odletět, protože jsme v procesu? Protože když člověk odletí, proces se tím přeruší? Jenže když se přeruší, tak se pak přece dostává stopka do USA na 10 daších let. A to nemůžeme riskovat, vždyt tady máme všechny věci.
Ale jak tady můžeme legálně být ještě měsíc, když nás tady drží jen ta úplně první žádost, kde se má něco doložit, a ta platí pouze do 27. ledna? Ta se tedy taky nakonec bude nějak dokládat? Takže se bude pracovat nejprve na doložení věcí k téhle a pak až k té naší aktuální? A ta první se bude dokládat jen proto, aby nás tu udržela ještě o chvíli déle? To tu druhou (důležitější) žádost ale přece strašně moc zdrží.
Razítka do pasu na schválenou žádost se přece stejně budou dávat v ČR, tak proč na ten verdikt nemůžeme počkat v ČR? Stejně se předpokládá, že se tahle žádost řeší z ČR.
Protože bychom odjezdem přerušili ten proces?
Tisíc a ještě mnohem víc otázek jsme si kladli napřeskáčku celý večer a stejně jsme k ničemu nedospěli. A tak jsme ve čtvrtek ráno zavolali domů, že tady prostě budeme muset zůstat. Všichni. Do kdy ještě nevíme, ale potrvá to.

(Předpokládám, že vy jste se v tom ztratili po první větě. :D)
.................................................................................

Kdyby mi v září někdo řekl: ,,Víza budou složitější, nepočítejte s tím, že pojedete domů dřív než v březnu.", asi bych to prostě vzala jako hotovou věc, jako daň za to, že tu budeme moci v budoucnu bez problémů žít, těšila bych se na březen, domů a neřešila to.
Jenže takhle, jak se těšíte každý týden, vlastně skoro každý den, že teď už to teda jako určitě vyjde, a ono to nevychází, věřte mi, to je fakt uplně na hlavu.
.........................................................................
Ve čtvrtek odpoledne jsem se s Amálkou šla projít, Tom při našem odchodu zrovna telefonoval. Došly jsme do nákupního centra, pak na chvíli do kavárny, sedím s čajem u stolečku, hraju si s Amálkou a píše mi Tom.
,,Teď jsem dovolal s Chrisem."
,,Příští týden asi jedeme domů."
Přistihla jsem se, že se usmívám, ale asi bych očekávala, že se mnou taková zpráva zahýbe o trochu víc.
Možná jsem už podvědomě tušila nějaký háček.
Po těch posledních týdnech jsem si totiž řekla, že dokud nebudu v tom letadle opravdu sedět a vznášet se někde nad oceánem, tak prostě nezačnu věřit, že se to vážně děje.
A hlavně jsem už vybalila všechny ty precizně zabalené kufryyy. 😲

Přišla jsem domů a ptám se rovnou.
,,Tak jaký to má háček? Jak to, že to najednou jde a předtím to nešlo?"

T:,,Rozhodlo se, že na dokládání informací k první žádosti se kašle, protože by to teď zabralo celý týden a stejně by nám to tady prodloužilo dobu, po kterou tu můžeme být legálně, pouze o pár dní.
Takže bude nejlepší jet domů, já budu 2 týdny pracovat na vízech, další dva týdny to bude dávat dohromady právnička, pak se to podá, pak to bude zas někdo patnáct nebo i víc dní studovat a pak se třeba dozvíme konečný verdikt."

,,Hlavně se mě prosím neptej, proč to najednou jde a předtím to nešlo."

 ,,A víš, co mi taky došlo? Že ten verdikt může mít dvě různé podoby, což jsem si do dnešního dne vlastně ani nepřipouštěl."

Najednou jsme totiž byli v situaci, kdy možná můžeme odjet domů, za pár týdnů přijde "schváleno", doběhnem na ambasádu pro razítko a letíme zpět do USA, kde můžeme další dva nebo dokonce tři roky legálně žít. Jenže takhle to taky vůbec dopadnout nemusí.
Takže jsme také v situaci, kdy možná můžeme odetět domů, za pár týdnů nám přijde neschváleno a my budeme řešit co dál.
Pustí nás do USA alespoň na pár dní na Esty, abychom tam mohli vše nějak ukončit? Sbalit?
Co když nás tam ale nepustí? Kdo za nás prodá všechny ty věci? Vybavení bytu? Auto? Kdo zaplatí ty šílené pokuty za předčasné ukončení nájmu? Kdo nám zabalí a pošle domů osobní věci?
Asi poprvé jsme si připustili i tuto možnost a bylo nám z toho dost ouzko. :(
Oproti tomuhle jsou ty naše "prkotiny" opravdu prkotiny.
Protože kdyby tohle nevyšlo, mrzelo by nás to o moc víc.

Neříkám, že USA miluju.
Nikdy mi to tady nepřiroste k srdci tak jako Čechy, tím jsem si jistá. Od začátku si tu ale za něčím jdeme, snažíme se, bojujeme, ještě pár let bychom tu rádi žili, takže bychom se neradi z ničeho nic ocitli jako poražení, ne proto, že jsme to vzdali, ale proto, že si nějaký úředník v Kalifornii usmyslel, že zrovna na naši žádost vytlačí razítkem nápis "neschváleno".
..............................................................................
Kdo sleduje můj blog od začátku, ví, jak jsme dva roky čekali na první víza, že jsme se kvůli tomu několikrát stěhovali a nakonec ani po přestěhování do USA jsme neměli na růžích ustláno.
Takže si troufám říct, že si to po tom všem prostě nezasloužíme.
Kontaktovali jsme tedy v pátek ještě jinou právničku, aby nám potvrdila, že můžeme odjet, ba že by bylo dokonce v našem případě lepší odjet, jak (najednou) tvrdí ta naše právnička.
E-mail ale zůstal bez odpovědi.
Chtěli jsme se hlavně ujistit, že si naším odjezdem (v případě následného neschválení víz), nezavřeme dveře do USA nadobro.
Tom se tedy ještě odpoledne vypravil přímo na USCIS, ale když tam dojel, zjistil, že si nejprve musí sjednat schůzku. A nejbližší termín za 14 dní je nám už celkem k ničemu.
V pátek večer jsme se tedy usnesli, že to necháme osudu a případně sbalíme a koupíme letenky na poslední chvíli.

.................................................................................................................................

Ti, co sledují můj instagram, už ví, jak to s naším odjezdem dopadlo.
Vy ostatní se to dozvíte během pár dní v dalším článku. :)
Obrázek vám možná napoví.


A jak to dopadne s našimi vízy? To je stále ve hvězdách. :)

Dostalo se k nám, že na pana Trumpa je posledních pár týdnů vyvíjen poměrně velký tlak od amerických firem, které najednou nemají schopné lidi. Tak věřme, že vezme rozum do hrsti a uvědomí si, že lidé, co jezdí do USA na L pracovní víza nejsou žádní přeběhlíci, kteří přišli, aby žili z amerických sociálních dávek, ale že platí daně, utrácí tam vydělané peníze a mnoho dalšího. A tak se zase začne schvalovat 75 % pracovních víz (jako tomu bylo dříve) a ne pouze 25 %, jako je tomu nyní po jeho zvolení. :/

Tak nám držte palce. ;)