Provence

Ač se zdálo, že tento den bude poněkud poklidný, protože jediný plán byl navštívit Grand Canyon du Verdon a jezero Lac de Sainte - Croix, nebylo tomu tak. My si to prostě vždy umíme udělat o něco zábavnější. :) Kolem 12:00 jsme chtěli opouštět naše pohádkové ubytování. Vše bylo sbaleno, kufry připraveny, článek na blog publikován, Tom mi uklízí počítač a má poslední činnost, kterou mám udělat, je vyndat víno z lednice a přibalit ho do tašky. Ano, hádáte správně, lahev mi vyklouzla a při dopadu na dlažbu se roztříštila na tisíc malých kousků. Víno všude, střepy všude. Nevím, zda to má být nějaký trest za to, že jsem na svatbě odmítla rozbíjení talířku pro štěstí a od té doby to odneslo skleněná poklice od drahé teflonové pánve - minulý týden, lahev vína - dnes.. Jsem zvědavá, co to bude příště. :) Střepy už jsme zametali od svatby dvakrát, tak už by to snad mohlo stačit. :D

Vše uklizeno, majitelům poděkováno a my ve 12:48 konečně vyrážíme.. Po pár kilometrech, objížďka. Bezva.. Vracíme se tedy cca 10 km zpět a jedeme jinudy. Začínají mě trochu pálit oči a v tu chvíli ve mě hrkne..

,,Bral si mi od bazénu ty sluneční brýle?"

,,Ne, tam už nic nebylo. Bral jsem Ti mobil a ručník."

,,Hm, tak jsem je tam nechala. Nééé. :("

,,Tak se mám vrátit? Je to cca 17 km."

,,Ne, nevracej. Už takhle jsme se dost zdrželi."

Po tom, co jsem si vyslechla, jakej jsem jouda, že jednou někde nechám hlavu a všechny ty další řeči, jsem samozřejmě zjistila, že si na brýlích sedím. :D

Takže jsem si znovu vyslechla, jakej jsem jouda a že na mě musí dávat ještě větší pozor, když jsem teď ta jeho žena, načež se obdivně podíval na svou ruku, jako pokaždé, když zmiňuje, že jsem jeho ženou a sleduje přitom blištící se prsten na prsteníčku levé ruky. Ale? V tu chvíli, brzda, nadávky, otočka do protisměru a cca 20 km zpět pro snubní prsten, který ten ,, jouda,, nechal ležet na nočním stolku v naší pohádkové vilce. :D :D Takže asi tak :D

Zdržení bylo už poměrně velké.. A serpentýny v objížďce ještě větší. Mému žaludku se kombinace rychlé jízdy a zatáček vůbec nelíbila. A tak jsem ani cca v půl 3 odpoledne na Tomovi otázky, co budeme obědvat, moc nereagovala. :D Zastávka na čerstvém vzduchu mi udělala trochu lépe a tak jsem si chtěla, jen tak na chuť, dát pár cherry rajčátek. Po tom, co se mi je podařilo umyté vysypat z krabičky dolů ze stráně, jsem začala zvažovat, jestli by nebylo vhodnější jet rovnou do hotelu, položit mě do postele a všechny předměty dát pryč z mého dosahu. Protože při mém štěstí se mi dnes podaří minimálně šlápnout vedle, uvolnit tak nějaký velký kámen a zasypat celý Grand Canyon. :D

Naštěstí se tak nestalo. :) Grand Canyon byl krásný. Nebezpečné zastávky na okrajích skalisek, kvůli té zaručeně nejbáječnější fotografii, mě sice dost děsily, ale snažila jsem dívat na druhou stranu a hlavně !! už to nijak nekomentovat. :D Protože mi pak bylo stejně vždy řečeno: ,, mělas pravdu, tahle fotka stála za prd, tady jsme ani stavět nemuseli,, Ale tak máme dalších 6 395 504 fotek :D :D A zaručeně všechny stojí za to!!

Asi v polovině Grand Canyonu nás uchvátila malá lehce ušmudlaná pizzerie na okraji cesty a po zkušenostech víme, že v takových dělají vždy tu nejlepší pizzu. :) A taky že ano. :) Byla neskutečná!

Konečně jsme dorazili do malého městečka, které leželo na velkém kopci. Když jsme se tam od parkoviště vyšplhali, uviděli jsme vysoko ve skalách krásný kamenný kostel a tak jsme se k němu vypravili, i když pro mé koleno to nebylo úplně to pravé. Uvnitř kostela to bylo krásné. Doteď se snažím si představit v kolik musí babičky vyrážet na nedělní mši, vzhledem k tomu, že nahoru vedou stovky kamenitých schodů a cesta je dost krkolomná a náročná. Celkově vlastně vůbec nechápu, jak to tam mohl někdy někdo vystavět. Každopádně je to velmi zajímavé. :)

 Dole ve městě jsme si pak dali francouzskou palačinku s nutellou a pokračovali jsme k jezeru , kam jsme původně chtěli přijet už kolem 16:00, půjčit si šlapadla nebo loďku a jet se podívat přímo do zátočiny v Canyonu. Bohužel k jezeru jsme se dostali až kolem 19:00 a ještě nám zbývali 2 hodiny na hotel. Pokochali jsme se tedy barvou vody, smočili pouze nohy, udělali pár fotek a vyrazili dál.

Jakmile jsme vyjeli z hor, rozprostřeli se všude před námi levandulová pole, avšak bohužel už sklizená. I tak se nám ale podařilo po chvíli běhání po poli vytvořit  krásnou kytičku levandulí. :)

S hledáním ubytování to bylo podobné jako včera. Městečko jsme projeli až na konec, pak nezpevněnou cestou nahoru do kopce, stále stále, zase až na konec světa. Silnice končila přímo v zahradě velké vily, kde nás uvítali svým hlasitým štěkotem a vrčením dva psi. S mým panickým strachem jsem samozřejmě skočila zpět do auta, zabouchla dveře a čekala, zda Toma roztrhají na cucky nebo skočí do auta za mnou. Nevím, jestli má nějaké zvláštní schopnosti, ale oba dva za ním šli jak poslušní pejsci, kteří by neublížili mouše. Nechápu.

Ubytování je milé, vilku vlastní starší manželé a vypadá to, že jsme tady asi jediní hosté, takže ráno je zase celý bazén náš. :)

Více na: