Z vášnivého cyklisty se kvůli nedostatku času stal spíše vášnivý běžec, který má nyní za sebou již svůj třetí maraton. Ano, řeč je o mém všestranně nadaném muži. A jelikož na jaře nějak nebyl čas trénovat na maraton v Praze, napadla Toma taková bláhová myšlenka, přihlásit se na podzimní maraton v Budapešti.  Nápad to byl hezký, ale přece tam nepojede sám, že? A tak velmi chytře věnoval startovné na budapeštský maraton k narozeninám svým dvěma kamarádům (myslím, že ho za tento veledar budou proklínat až do smrti). :D





Vybrali si 6,14 a 29 kilometr. Naštěstí pro nás to bylo vše dost blízko u sebe. Akorát do cíle jsme museli přejet metrem, abychom svým fotoaparátem stihli zachytit výrazy ve tváři po zdolaných 42 kilometrech. :) Vzhledem k trénovanosti jedinců, bylo jasné, že kluci nepoběží závod společně, ale Tom někde více vpředu, z čehož vyplývá, že já budu muset být na všech stanovištích o něco dříve. Na šestý km jsme vyrazili společně. Náš mírně podnapilý kamarád, který se vrátil z párty teprve před pár hodinami, se nám urputně snažil vnutit, že zná skvělou zkratku, kterou tam dojdeme určitě dříve. Vypadal dost sebejistě, takže jsme ho následovali. Po 15 minutách křižování uliček z něj vypadlo, že vlastně ani neví, kam jdeme, že si myslel, že šestý km je někde u řeky, tak nás vede tam. Ale, že vlastně ani neví, proč si to myslel. Přiznávám, následovat ho, nebylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě, dost mě totiž tlačil čas. Když jsme se konečně doplahočili s deštníky a pláštěnkami na km č. 6, právě kolem nás probíhali běžci s praporkem, na němž byl nápis 3:30. Tom měl ale jasný cíl, zaběhnout maraton pod 3:15. A proč? Částečně určitě kvůli svému osobáčku, ale i z jiného důvodu. Vidět totiž běžet našeho neoblečeného kamaráda z domova na náměstí pouze v teniskách Nike, to si myslím bude slušná podívaná. Ach ty sázky po pár drincích aneb pod 3:15 to v životě nedáš!

Ale vraťme se na šestý kilometr..  Po tom, co se kolem mě mihl praporek s časem 3:30 ve mně zatrnulo, zastavil se mi dech a v hlavě mi běžely černé myšlenky, co jsem to za hroznou manželku, když jsem nebyla na svém místě, když tudy probíhal a potřeboval mě můj muž. :( Co si teď počne? Vyndala jsem tedy mapu a přemýšlela, jak jinak bych mu mohla nadběhnout, abych mu trošku toho cukru, pití a magnezia předala. Jenže trasa pokračovala za řeku, takže už jsem neměla šanci ho někde zastihnout. Kamarád uznal, že teda jako sorry a že je to teda dost v pr.. :D což mi opravdu velmi výrazně pomohlo. :D
Najednou jsme v dálce spatřili běžce ve žlutočerném, že by to byl Tom? Rychle jsem vběhla do trasy, předala to nejnutnější a stihla říct jen: ,, já už myslela, že jsi mi utekl, vždyť běžíš až jakou dobu za 3:30, dělééj!" Následujících 8km jsem byla opět v depresích, jaká jsem to strašná manželka, že místo, abych ho povzbudila, tak jsem mu vlastně jen řekla, jak špatně běží. :D
Na 14km už nás míjel dávno před praporky 3:30, takže bylo jasné, že do toho dost šlápnul. Počasí už se naštěstí také umoudřilo. Tom běžel s úsměvem a vypadal, že je pln energie. Dokonce obětoval i pár vteřin a ztrátu plynulé rychlosti, aby přibrzdil a dal mi pusu. :) Tak asi nejsem zase tak špatná manželka. :)