Vzpomínám, jaké to kdysi bývalo. Už od odpoledne jsme sedávali v obýváku na gauči a s napětím jsme očekávali, až uslyšíme za okny řinčení řetězu a hluboké hlasy. A i když jsme se tvářili jako hrdinové, byla v nás ta nejmenší dušička... A pak to přišlo. Do pokoje vtrhlo 5, někdy i 10 děsivě vypadajících čertů v šílených, ovšem dost přesvědčivých maskách, běhali sem a tam, do všeho mlátili řetězem a dělali pěkný rámus.. Přiznávám, že jsem se bála. Schovávala jsem se za mámu, za tátu, za babičku a jen tak tak jsem ze sebe vykoktala básničku. Druhý den jsem do školy hrdě nesla čokoládičky, mandarinky a arašídy, aby všichni viděli, že i já jsem to zvládla a byla náležitě odměněna. I když to bylo skoro s pláčem a spoustou strachu, stejně jsem se na čerty každý rok těšila. 

Když jsem byla o něco starší, běhali jsme s kamarády v zasněžených ulicích, házeli na čerty petardy a následně se na útěku schovávali do křoví. Ano, věděli jsme, že jsou to převlečení lidé, ale když se za námi občas některý z nich rozběhl, měli jsme pořádně nahnáno.

Byly to nádherné časy a strašně ráda na ně vzpomínám. Stejně jako na ostatní zimní dny, které jsme trávili po příchodu ze školy na ledě nebo na kopci za domem a užívali si zimních radovánek. Zima ale tehdy vypadala úplně jinak. Mrzlo až praštilo, sněžilo, v závějích jsme stavěli obrovská iglů, hradby ze sněhu a koulovali se. Dnes - 5.prosince - sluníčko a 8 stupňů. Jako dospělákovi mi to samozřejmě nevadí, dnešní den jsem si užila o to víc, ale dětí je mi trochu líto. Učím na ZŠ v Praze a zimní a vánoční prožitky některých tamějších dětí jsou opravdu k pláči. :(

Co jsem také vždycky zbožňovala, byly adventní kalendáře - ne ty čokoládové, ale ty vytvořené (dělané s vlastním nápadem). Mívali jsme se sestrou takový velký látkový vánoční strom a na něm bylo 24 našitých okýnek. Dostaly jsme ho 1. prosince a každý den jsme se neskutečně těšily na ten další (na žvýkačku, bonbon, novou gumičku do vlasů, sponky, atd.. )

Ráda jsem také mamince pomáhala s  vánoční výzdobou. Světýlka do oken bych nejraději zavěsila už na začátku listopadu. :) S cukrovím to bylo podobné, čím dřív a hlavně čím víc, tím líp. Také jsem pořád všude zapalovala vonné svíčky, pouštěla koledy, no hlavně, aby už byl ten Štědrý den. Těšila jsem se na pohádky, cukroví, stromeček, dárky, na půlnoční mši.

Také si vzpomínám na rok, kdy jsem zjistila, že dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče. Bylo mi to tenkrát hrozně líto a hlavně hloupé, že jsem si napsala o tolik dárku Ježíškovi a vlastně mi je musí stejně obstarat rodiče. Takže jsem se vypravila do místního vesnického krámku a nakoupila jsem za všechny své kapesné, každému z rodiny (včetně babiček, dědů, strejdů atd.) cca 10 tácků. Naprosto šílených, děsivě barevných, plastových tácků, teda spíš táců. :D Ale tenkrát? Strašně se mi líbily! Jeden stál ve výprodeji 10,-, takže jsem měla všechny dárky vyřešené za 100,- a hlavně, jakou radost to udělalo celé rodině. No byl to pocit k nezaplacení. :)

S odstupem času se člověk na spoustu věcí dívá jinak. Osvětlené obchodní domy na začátku listopadu jsou bláznovství. Vždyť je ještě dost času. Cukroví je zbytečné, stejně to nikdo nejí. Nakupování dárků je buď celoroční zdlouhavý běh na dlouhou trať nebo maraton 2 dny před Štědrým dnem. Načež každý člověk běhající po obchodním domě den před Vánoci jen nadává na ostatní, strkající se jedince: proč je tady tolik lidí, proč předbíhají ve frontách, proč nejsou radši zalezlí doma a nekoukají na pohádky. Proč? Protože nechali nakupování na poslední chvíli, stejně jako Vy a tak se tady teď s Vámi musí strkat. Proto!

Z Vánoc se stalo něco, co se nikdy stát nemělo. Vánoce se slaví z nějakého důvodu, důvodu, který bychom si všichni měli každý rok důkladně připomenout. K Vánocům se také váží různé tradice, které bychom se měli pokusit dodržovat a zachovat je tak po další generace. 

Ale hlavně, strávit je spolu v kruhu rodinném, se svými nejbližšími a to klidně i bez dárků. Užít si klidu a pokoje. Povídat si, usmívat se, myslet pozitivně.

Vánoce nejsou honba za vánočními půjčkami a následném shánění toho nejlepšího dárku z nejlepších, abyste udělali dojem. Dojem se dá udělat i jinak. Laskavým a milým chováním a trávením času s těmi nejbližšími, ano, třeba právě toho času, který ztratíte v nákupních centrech při honbě za dárky. 

Všechny mé dosavadní Vánoce byly krásné, strávila jsem je se svou rodinou. A jsem za to vděčna.

První adventní neděli jsme s Tomem oslavili zapálením svíčky pěkně v poklidu, doma u sklenky vína. Tento víkend jsme měli více času jeden pro druhého, takže jsme v pátek večer vyrazili na procházku vánoční, noční Prahou. Dočetla jsem se, že na Pražském hradě probíhají ve Stájovém dvoře historicky první Vánoční trhy. Vyšli jsme tedy z Hradčanské, vzali jsme to přes Pražský hrad, kde jsme ochutnali první tradiční svařák a pokračovali jsme dolů přes Malostranskou na Karlův most. (+ samozřejmě proběhly další 2 svařáky;) Potom jsme to vzali přes Staroměstské náměstí, kde jsme si konečně prohlédli ten všude opěvovaný stromeček a naši cestu jsme zakončili na Václavském náměstí. Tam jsme se zasekli u pouličního klavíristy, který nás uchvátil, jelikož při našem příchodu hrál píseň z naší svatby.

Nesměla chybět ani Václavská klobása, která se letos obzvláště vydařila. :) Domů se nám ještě nechtělo a tak jsme zašli na jeden svařák do Lucerny. Nějak jsme se zapovídali, z jednoho svařáku byly dva, možná tři, takže jsme se dokodrcali domů až kolem půlnoci. :) 

Byl to opravdu fajn večer. 

Dokud jsme si neuvědomili, že ráno vstáváme v 5. :) Čekali nás totiž nějaké povinnosti a Tom stíhal jít samozřejmě ještě běhat - před 6 ráno v černočerné tmě - blázen. :) Kolem půl 9 jsme vyrazili do Drážďan. Bylo krásné slunečné počasí, takže bylo jasné, že tam nebudeme sami. A fakt nebyli. :)

Po cestě mi bylo řečeno, že si prostě musím koupit něco na sebe, když pořád tvrdím, že u nás na mě prostě nic nemají, tak, že tam to určitě bude lepší. Lepší? Obchody vesměs stejné jako v každém ,,nákupáku,, v ČR, no možná o trochu víc přecpané lidmi a slavný Primark? Ne, děkuju. Má první a poslední návštěva.. Stačilo! Vlastně mi stačilo jenom tam vejít. Nenávidím obchody, kde jsou na jednom stojanu více, než dva kusy oblečení, kde není vše přehledné. Prostě typická ,,hrabárna,,. Chtěla jsem se otočit už mezi dveřmi, ale Tom stále trval na tom, že si určitě něco vyberu. Ano, po hodině a půl procházení třech pater slavného Primarku, jsme si každý odnesli ponožky, dárek pro kamarádovu narozenou holčičku a podložku na zem do koupelny. Bylo nám až trapné jít si s takovým nákupem stoupnout do fronty u pokladen, kde za sebou každý vláčel obří tašku s minimálně 30 věcmi. Řeknu Vám, byla jsem z toho celkem znechucena. Extrémně lidí, nepříjemných lidí, povětšinou česky mluvících, kteří vypadali, že snad ani nenakupují, ale jsou na nějakých závodech. Běhali uličkami, strkali do ostatních a svršky bezmyšlenkovitě házeli do košíků, chvílemi mi to připadalo, jak taková ta akce (tady máš 10 000,- a za časový limit 15 minut si můžeš koupit, co chceš!) Bláznovství!

Já bohužel na takovéhle nákupy moc nejsem a ještě k tomu před Vánoci.

Byla jsem ráda, když jsme prošli pokladnou a zamířili na adventní trhy. Chvíli jsem se z toho vzpamatovávala a troufám si říci, že jsme snad po cestě na trhy nepotkali člověka, který by hnědou tašku Primark nedržel v ruce. Nám na celý nákup stačila má kabelka. :)

Pevně doufám, že tímto článkem teď neztratím čtenáře, právě proto, že Primark je pro ně TOP obchod. Bohužel, každý máme jiný vkus a mě se ty věci prostě nelíbily, ani mi neslušely. 

Samozřejmě musím uznat, že je tam vše extrémně levné a dětské oblečení, veškeré doplňky a !ponožky! tam mají hezké. :) A myslím si, že třeba má sestra by si tam vybrala hromadu věcí, ale já prostě ne, jak říkám, každý máme jiný vkus. :)

Na adventních trzích bylo také dost rušno, ale to už mi nevadilo. Nasála jsem tu správnou atmosféru a procházky po městě, ochutnávání místních specialit, jsem si pak užila, až do pozdních odpoledních hodin. A teď konečně padám do postele.

Více na: