Ale není.. Je to přesně 5 měsíců. A já tady teď stojím nad papírovou krabicí a balím do ní své svatební šaty. 

Je na čase se rozloučit. Píši adresu, převáži mašlí a s trochou nostalgie mířím na poštu. Věřím, že budou v dobrých rukách. Nevěsta Martina byla příjemná, milá a zamilovala se do nich na první pohled, stejně jako tenkrát já.

Často.. velmi často.. se mi v myšlenkách vrací ty nejkrásnější a nezapomenutelné momenty z našeho svatebního dne.
Které?
.............................

Budík zazvonil velmi časně, vyskočila jsem z postele a od samého rána jsem byla v jednom kole. Nafukovala jsem balónky, rozendavala světýlka, zdobila stoly, svatební bránu, tvořila květinovou výzdobu a na sebe samotnou mi nějak nezbýval čas. Když už byly všechny družičky učesané a namalované, začala mě kadeřnice nahánět po louce, jestli už bych se teda jako nechtěla jít také připravovat. Česat, malovat, oblékat do šatů. ,,Už  máš jen hodinu a půl do obřadu, pojď, nestihneme to!" křičela na mě. V mžiku jsem vběhla do sprchy, česání a líčení bylo skutečně bleskové a já se šla konečně soukat do šatů. 15 minut do obřadu a zip u šatů s námi náhle přestal spolupracovat. Zasekl se. Nikomu se nepodařilo ho znovu rozpohybovat a šaty zapnout. Usmívala jsem se, v hlavě jsem si opakovala svatební slib a pozorovala mamku se svědkyní, jak běhají celé nervózní kolem mě a vymýšlejí ty nejhorší scénáře. V tom vešla do pokoje má sestra a říká: ,, prosimvás uhněte, dyť to musí jít!"  a taky že jo! Jen se zipu dotkla, pohnul se a bez sebemenších problémů vyjel směrem vzhůru.
Ještě zašněrovat a je TO! SLÁVA!
V tu chvíli někdo z chodby zakřičel, že dorazili zbývající hosté, se kterými je třeba se patřičně přivítat a pokoj se vylidnil. 

• Místností zavládlo naprosté ticho. Čas se zastavil a já slyšela jen tlukot svého srdce. Stála jsem sama v prázdném pokoji. Jen já a obrovské zrcadlo. Byl to nádherný moment, konečně jsem se v tento hektický den na pár minut zastavila. Podívala jsem se dlouze do zrcadla a v tu chvíli jsem si uvědomila: ,,Ty jo, já se fakticky vdávám!" :)  

A přesně v ten moment jsem si udělala první a jediné svatební selfie :))

• Druhým opravdu silným momentem bylo, když se o pár minut později otevřeli dveře a v nich stál můj MUŽ. Stál tam, ani nedýchal, hleděl na mě, já na něj, nic neříkal, jenom se díval. Až, když se mu začala slza kutálet po tváři, přistoupil blíž, objal mě a do ucha mi zašeptal: ,,Bože, jsi nádherná!"

• Třetí z momentů se odehrál po boku mého otce. Když se po celé louce se rozléhaly tyto úžasné tóny houslí a kytary a my jsme společně kráčeli dlouhou uličkou mezi slaměnými balíky, před zraky rodiny a přátel. Všichni se usmívali a Tomův pohled na mne byl opět nezapomenutelný. 

•  První novomanželský tanec jsme také pojali jako překvapení. Pozvali jsme si kamarádku, která nám měla k našemu prvnímu tanci zazpívat. Bohužel dva dny před svatbou se nám omluvila, že nemůže dorazit. Mrzelo nás to, nechtěli jsme tančit na nějakou reprodukovanou hudbu. Avšak, nic jiného se takhle narychlo vymyslet nedalo. S DJ jsme si domluvili písničku a když přišel čas, vyrazili jsme na taneční parket. 

Byli jsme z počátku trochu zmateni. Na místě určenému k tanci visela na provázku obrovská bílá plachta. Proč? To jsme ani jeden netušili. Dívali jsme se na sebe nechápavým výrazem a čekali, co se bude dít. V tom vstoupili do tanečního prostoru naši dva kamarádi. Ahá, tady má asi někdo něco za lubem. 

Cvaknutí nůžek, plachta padající k zemi a jemné tóny vybrnkávané na kytaru. Stáli jsme tam v němém úžasu, kroutili hlavou, lapali po dechu a nemohli věřit vlastním očím a uším. Naproti nám stál ON: ON, zpěvák, kterého tolik milujeme, chodíme na jeho koncerty a často ho posloucháme i doma při sklence dobrého vína. Stál tam s kytarou, hrál a zpíval naši nejoblíbenější píseň.

NICELAND

Tak tenhle moment prožívám od 22.8. 2015 každý den. 

Ráno se totiž soustavně probouzím s pocitem, že jsem si vzala toho nejlepšího chlapa na světě. :)