Bali - den druhý
11:36
Po ranní procházce centrem Ubudu jsme vyrazili vnitrozemím dál na severní pobřeží Bali.
Cesta novým vozem byla o dost příjemnější, než předešlý den :) Podlaha automobilu se zdála býti pevná, dveře i okénka šla bez problémů otevřít i zavřít, stěrače stíraly, rádio hrálo, klakson troubil, pásy byly na svém místě. Co víc si přát. :)
Zbývalo jediné.. snažit se Toma správně navigovat, bohužel žádná ze silnic, měst ani vesnic nebyla značená a mapa v mých rukou byla spíše orientační. Zároveň bylo nutné v navigačních mezerách zvládnout manipulovat se třemi telefony najednou, což znamenalo na jeden z nich natáčet, když se na vozovce událo něco naprosto nevídaného a dalšími dvěma pořizovat fotky, ať už přes lesknoucí se přední sklo auta, nataženou rukou z okýnka s mírnými obavami, zda telefon upustím nebo mi ho někdo z místních odcizí, případně bleskové mačkání spouště při rychlém výskoku z auta na okraji vozovky. Sice s mírnými obtížemi, ale zvládla jsem vše. :)
Jako první se nám podařilo dorazit k chrámu: Taman Ayun Temple, který se pyšní krásným vnitřním nádvořím, jenž je obehnané vlastním malým vodním příkopem a zdí. Ta byla naštěstí natolik nízká, že jsme si přes ní mohli dvacet svatyní bez problémů prohlédnout i vyfotit.
Naším dalším cílem byla rýžová pole Jatiluwih, kam jsem se už od začátku strašně těšila.
Název Jatiluwih se skládá ze dvou slov: "jati" a "luwih", která znamenají "obzvlášť" a "zvláštní/krásný". Musím uznat, že název je trefný!
I když se nebe trošku kabonilo, byla to opravdu nádhera.
Po procházce mezi rýžovými terasami nebe ještě více ztmavlo a začalo kapat. Raději jsme se odebrali zpět k autu, abychom nezmokli a pokračovali jsme dál.
Šplháme se pomalu do táhlého kopce, libujeme si nad tím, jak jsme to všechno krásně stihli, než začalo pršet a jak nádherná je ta sytě zelená barva všude kolem nás. Z našeho rozjímání nás ale rychle vytrhl místní mladík, který se vyřítil ze zatáčky, vběhl nám přímo před auto a začal nám všemi možnými způsoby naznačovat, že by bylo vhodné se uhnout někam na stranu. Silnice byla široká sotva pro naše auto, takže to nebylo vůbec jednoduché, navíc jsme vůbec nechápali, proč bychom se jako měli někam uhýbat. Tom tedy alespoň solidárně zastavil u okraje vozovky (nikde jinde to totiž nebylo možné) a vyčkávali jsme, co se bude dít. Nejprve se spustil takový liják, jak kdyby nad námi někdo otáčel kýble s vodou. Že by nás chtěl pán upozornit na přicházející déšť? To je hodný, ale my už dnes funkční stěrače máme. :)
V tu chvíli se ale ze zatáčky před námi vyrojila delegace obyvatel z několika místních vesnic.
Zdálo se nám divné, že po cestě k rýžovým polím byly vesnice úplně vylidněné a nyní už nám bylo víceméně jasné proč. Všichni asi byli na společné modlitbě někde v nedalekém chrámu a teď se vraceli zpět do vesnic. Skoro to vypadalo, že se modlili za vodu a déšť, vzhledem k tomu, že byli promočeni na kost a stále se usmívali. :) Průvod byl neskutečně dlouhý, veselý a usměvavý. Byli jsme opět ohromeni místní kulturou, stylem oblékání, obrovskými těžkými nádherně nazdobenými dary, které nesly ženy na svých hlavách.
Takto nazdobené byly všechny vesnice po cestě. Před každým domem byly tyto vysoké stožáry a opět dary pro Bohy.
Za slábnoucího deště jsme se vydali dál na sever k proslulému chrámu Ulun Danu nazývaném také "Pura Ulun Danu Beratan", který je znám jako vodní plovoucí chrám. Byl zasvěcen bohyni jezera a opravdu působí dojmem, jako by plaval na vodě beratanského jezera. Ve všech průvodcích je uváděno, že určitě stojí za návštěvu a tak jsme si říkali, že bychom ho v rámci našeho "chrámtripu" také neměli vynechat. Ovšem už jen ta cesta k němu byla poněkud zvláštní. Stále jsme stoupali do dlouhého táhlého kopce někam do hor. Okolo úzké silnice se tyčilo několik poměrně velkých restaurací, na jejichž parkovištích zastavoval jeden autobus za druhým, už to mi nějak nezapadalo do tamějšího rázu celé oblasti. Autobusy jsme zatím žádné nepotkávali, vlastně ani moc restaurací (spíš menší Warungy) a hlavně ani moc turistů.
Hurá, jsme na místě.. Logicky máme v úmyslu zaparkovat, ostatně jako všichni ostatní. Ovšem na parkovišti před vstupem do chrámu to vypadá spíš jak v Praze na Letné před začátkem derby Sparta vs Slávie. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaparkovat v postranní uličce a doufat, že uvnitř už bude po zápase a chrámoví fanoušci budou spíše odcházet, než přicházet.
Doposud jsme byli zvyklí, že jsme byli všude skoro sami, na plážích, na rýžových polích, v malých vesničkách.. Zato tady to bylo jak na Matějské. Prošli jsme si tedy okolí chrámu, které bylo moc hezky (místy až kýčovitě) upravené, udělali jsme pár fotek chrámu s jezerem a s obavami z přeraženého nosu některou ze selfie tyčí, jsme se raději z této turistické atrakce vzdálili.
Doposud jsme byli zvyklí, že jsme byli všude skoro sami, na plážích, na rýžových polích, v malých vesničkách.. Zato tady to bylo jak na Matějské. Prošli jsme si tedy okolí chrámu, které bylo moc hezky (místy až kýčovitě) upravené, udělali jsme pár fotek chrámu s jezerem a s obavami z přeraženého nosu některou ze selfie tyčí, jsme se raději z této turistické atrakce vzdálili.
Bylo to první a poslední místo našich cest, kde bylo takto přelidněno. Naštěstí!
Projeli jsme hory doly (nic pro kinedriláky), objeli velké jezero a naše cesta se pomalu začínala stáčet na západní stranu ostrova. Jeli jsme podél severního pobřeží a kde se nám to líbilo, tam jsme zastavili.
Zajímavé úlovky jsou třeba fotografie opiček u silnice (jedna si čte časák a druhá vyndavá té třetí blešky). Úžasný dojem na nás také udělal jeden Warung (restaurace) u silnice, který se na první pohled jevil jako dost děsivý. Úzký vjezd v betonové zdi vypadal jako vstup do vězeňského objektu, ale hlad byl silnější a donutil nás zastavit. Za zdí na nás ale čekalo velké překvapení. Parkoviště, upravená zahrada, milá obsluha, výtečné jídlo a příjemné posezení přímo na pláži s černým pískem. :)
Slunce začínalo pomalu zacházet za obzor a tak jsme posilněni naskákali zpět do vozu, abychom zdolali pár posledních kilometrů, které nám do přístavu Gilimanuk zbývaly.
Nutně jsme potřebovali najít nějaké bezpečné místo na parkování. Čekal nás totiž přesun trajektem na Jávu a v autě v Gilimanuku jsme nechávali jednu krosnu, ve které se nacházela spousta důležitých věcí včetně Tomova počítače.
Přístav byl obestoupen vojáky v uniformách a na nejbližším parkovišti k trajektům byla závora. Netušili jsme, zda se tam vůbec může, ale času moc nezbývalo a tak jsme využili momentu, kdy byla závora nahoře a prostě jsme tam na férovku vjeli. Uniformovaný pán se v mžiku objevil vedle našich dveří a i když to asi veřejné parkoviště úplně nebylo, za malý úplatek nás tam nechal a ještě slíbil, že nám auto do druhého dne ohlídá. Respektive, smál se a přikyvoval, což nás v ten moment dostatečně uspokojilo a tak jsme se vydali na trajekt vstříc novému dobrodružství, na které jsme se těšili snad úplně nejvíc.
O našem výstupu na Jávu se dočtete v dalším článku. :)
PS: Pán sice přikyvoval, usmíval se a vzal si tučnou odměnu za hlídání, ale očividně nám nerozuměl ani slovo. Druhý den totiž už na parkovišti nebyl a o našem domluveném a zaplaceném hlídání nikdo z uniformovaných pánů nevěděl. :)
Více na:
1 komentářů
Krásné fotky na Bali bych se taky jednou chtěla podívat.
OdpovědětVymazatBeauty by K.