JARO v USA

6:47


......................................
Tak jo.. 
Vždycky jsem si své těhotenství představovala jako krásný dlouhý čas s hromadou odpočinku, flákání se, čtení knížek o mateřství a psychickou přípravou na prcka. 
A to jsem s tím vším počítala i v případě, že bych chodila třeba do 7. měsíce do práce.

Tak co myslíte? 
6 týdnů do porodu - o Amálce vím akorát to, že je to naše milovaná holčička a že budeme určitě ti nejlepší rodiče na světě, a to i bez čtení diskuzí na emimino.cz a pravidelného přispívání na modrého koníka. :)
Pokojíček hotov, kočárek máme, ten tisíc nepostradatelných věcí taky a hadrů má ta naše holka víc než my dva dohromady. 
Já myslím, že jsme připraveni. ;)

...................................................................................................
A k tomu krásnému dlouhému času.

Před pár lety v ČR jsem měla energie na rozdávání, zvládala jsem i tři práce najednou, do toho koníčky, víkendy s rodinou a přáteli, moje aktivita téměř neznala mezí. Do všeho jsem se hrnula po hlavě, neustále zkoušela něco nového a pořád jsem neměla dost.  
Na úkor toho jsem ale také málo spala, špatně jedla, no prostě životospráva na štýru.
Ale jak já ten styl života tenkrát milovala. 
Až pak mi jednou došel dech. 
A tak jsem se zastavila.. 
Nadechla..
Potkala prince na bílém koni a svůj život tak nějak přehodnotila. 
Práce mi zůstala jen jedna, ta, která mě opravdu bavila, snažila jsem se mít trochu více volného času pro sebe, pro nás, a následně jsem totálně propadla cestování. 
Za což jsem tomu mému princi nesmírně vděčná, protože on je ten, kdo mě k téhle úžasné vášni přivedl.
........................................
Po přestěhování do USA jsem věděla, že první půl rok bude těžký, hromada zařizování, spousta jobovek, učení se jazyka, zvykání si na nové prostředí, kulturu, náturu lidí, ale i na počasí, jídlo atd..
Troufám si říct, že ten půl rok byl ve finále ještě o moc těžší, než jsme oba předpokládali.
Spoustu trablí, které nás potkaly, už jsem vám na blogu popsala, některé zůstaly utajené.  

Navíc to, že se mi podařilo hned první týden v USA otěhotnět, tomu všemu moc nepřidalo. 
Samozřejmě jsem za to vděčná a nesmírně šťastná!!! :)
Jen občas nebylo snadné vyhnout se stresovým situacím a zůstat v pohodě, aby to neodnášel ten prďola v břiše. A taky bylo docela těžké odpočívat, když jsem měla hlavu plnou starostí. 
Když se zrovna neřešila pokuta, pojištění, ztracený balík a podobné hlouposti tady, přeskakovaly na nás povinnosti z ČR (problémy s nájemníky, nedoplatky energií, nefungující elektřina, rozbité okno v bytě apod.).  
.................................................
Před listopadovým stěhováním jsem si navíc myslela, že si hned po příjezdu najdu práci a přispěju tak alespoň trochu do rodinného rozpočtu. 
S pracovním povolením to ale bylo na dlouhé lokte, zadarmo to také nebylo, takže jsme usoudili, že začínat pracovat v nějakém pátém, šestém měsíci těhotenství a dát za povolení tolik, kolik jsem si schopna vydělat, asi postrádá smysl. 
A tak jsem se snažila věnovat škole, učila jsem se novým a novým věcem, sbírala zkušenosti, snažila se naučit nějak samostatně fungovat, abych se při Tomovo služebních cestách mohla spolehnout jenom sama na sebe, a i když jsem se občas vnitřně necítila nejlépe, snažila jsem se být navenek stále optimistická, usměvavá a pokoušela jsem doma neustále vytvářet rodinnou pohodu, protože jsem věděla, že Tom má v práci svých starostí dost. A cítit se dobře doma je přece to nejdůležitější. :)
.............................................
Všechny trable jsou snad za námi a jediné, co mě teď tak trochu trápí, je, že si za 8 měsíců tady pořád nějak neumím zorganizovat čas. 
Chtěla bych být mnohem aktivnější na blogu, chtěla bych trávit víc času v kuchyni, chtěla bych se víc věnovat angličtině, chtěla bych si konečně přečíst knížku, ať už předporodní, poporodní nebo nějakej pitomej slaďák. 
Dřív jsem za jeden den v pohodě zvládla práci, někdy i dvě, kafe s kamarádkou, nákup, fitko, film a tady je to všechno nějak na dýl. Kamarádky jsou desítky kilometrů daleko, škola je daleko, parky jsou daleko, nákup je taky na půl dne, všude se musí autem a díky těhotenství už taky není na všechno tolik sil, kolik bych si představovala, takže bohužel tak nějak pořád nic nestíhám. 

Na druhou stranu se ani nedivím, veškerý volný čas, který zbývá do porodu, se snažíme využít na maximum.
Jezdíme po výletech, objevujeme nová místa a ani jeden víkend, když tedy Tom zrovna nelítá někde po světě, neproválíme doma. :)
..........................................
Dnes jsme měli ve škole poslední den tohoto semestru. 
Tak jsem si tak o víkendu říkala: ,,Skončí škola, žádné velké povinnosti před sebou nemám, takže konec června a celý červenec už budu opravdu jen odpočívat. Možná pár malých výletů, ale nic velkého. Vždyť už se taky sotva vleču s tím obřím pupkem. :)"
A aby mi ty plány hezky vycházely, napíší mi v pondělí ráno z jedné firmy, jestli bych jim nechtěla chodit pár týdnů, možná měsíců, pomáhat do kanceláře, že je doba dovolených a nějak se nestíhá.
,,Teď? Na konci 8. měsíce? Těžko!"
A co myslíte? 
Včera i dnes jsem tam byla. 
A ten pocit je k nezaplacení. :) 
Zase mohu být chvíli někde užitečná. 
Mám svůj stůl, židli, počítač a hrneček na kafe..
Když mi někdo píše nebo volá, řeknu jen: ,,promiň teď nemůžu, pracuju, ozvu se později. "

Jsou to maličkosti.. Pro někoho hlouposti.. 
Ale já z toho mám vážně radost. 

A ano, jezdím tam sice třičtvrtě hodiny, z dlouhého sezení u stolu mě bolí záda, v břiše mě kope ta malá divoška, ale jak říkám, pocit je to k nezaplacení. 

Tom mi navíc odletěl na jednání do Evropy a dokonce se mu to podařilo spojit to s návštěvou našich rodin v ČR, tak jsem i ráda, že na to tolik nemyslím, když jsem tu teď 10 dní sama a nemohu tam být s ním. 
..................................
Koukám, že jsem se zase nějak rozepsala. 
Tak teď už snad k tématu. :)
...................................
Protože je dnes první letní den a další roční období je za námi, tak by se slušelo, povědět vám o tom, jak jsme tady ty hezké jarní dny prožili. :)
Poslední článek plný fotek, kde jsem v březnu psala o našem novoročním volném čase je pro připomenutí TADY.
.....................................
A jestli si pamatujete, tak v březnu jsme tu měli na návštěvě mou sestru. 
Takže bych asi začala rovnou atlantským akváriem, návštěvou budovy CNN a nočním posezením v jedné z nejvyšších budov v Atlantě, kde byla společně s námi.  











CNN



WESTIN -  SUN DIAL RESTAURANT http://www.sundialrestaurant.com/



A než nám odletěla zpět domů, zašli jsme si společně ještě na pořádnou večeři. 


............................................................
Hned začátkem dubna se uskutečnily naše cesty po západu USA.  (Na článcích stále pracuji).
Na blogu zatím najdete tyhle dva: 

No a pak byly Velikonoce.
Tom dostal zajíčka, aby ho beránek nepokakal, a já se pokusila o svůj první mazanec. 
S místní moukou sice stále kamarádky nejsme, ale chutnal jako od maminky, takže se asi povedl. :)


Několikrát jsme se také sešli s místními Čechy a Slováky. :) Je to docela fajn pocit, když kolem sebe zase chvíli slyšíte svůj rodný jazyk. :)



Food festival, který se konal nedaleko, byl také moc fajn. Ochutnali jsme spoustu zajímavých chutí.





A protože jídla není nikdy dost a to české nám občas trochu chybí, rozhodl se Tom jednou v neděli udělat ptáčky. Mně zrovna ten den nebylo úplně dobře, takže jsem ho zvládla tak akorát povzbuzovat z gauče. 
Každopádně nezbývá než konstatovat, že se mu to stejně jako rajská a svíčková, opět povedlo. :)



 Začátkem května jsme také byly s kamarádkou požádány, zda bychom se nemohly v centru Atlanty zúčastnit Evropského dne. Jednalo se o výuku češtiny pro cizince. V ostatních třídách paralelně probíhala výuka např. němčiny, holandštiny, polštiny, slovenštiny, italštiny, francouzštiny apod. 
Byla to docela zábava. Tedy alespoň v naší třídě. :) Vystřídala se nám tam hromada lidí snad ze všech koutů světa. Český jazyk sice všechny moc zajímal, ale ch, ž, š, č, ř, ď, ť, ň byla opravdu dřina. :)
Každopádně pro mne to byla velice zajímavá zkušenost. Nevěřila bych, jak těžké je v angličtině vysvětlovat češtinu cizincům, ještě k tomu úplným začátečníkům.


Jednou takhle při sobotě jsme se rozhodli navštívit městečko Helen, všichni o něm básní jako o malebném alpském městečku, tak jsme na to byli docela zvědaví. 






Květen s sebou přinesl také dvě rozlučky se svobodou (jedné se účastnil Tom a druhé já), dále samozřejmě svatbu, ale nesmím zapomenout ani na 6. výroční konferenci českých učitelů v USA. Všem těmto tématům bych ráda věnovala vlastní články. Takže zatím jen taková malá svatební koláž. ;)  

........................................................................

Také tu mám jednu fotku ze super narozeninové oslavy.
Na fotky od fotografky, kde jsme společně s Tomem stále čekáme. (Vlastně, možná je to tak lepší.) :D

...............................................................
Nedaleko od domu máme krásné jezero, bohužel je po celém obvodu zpřístupněno pouze rezidentům, kteří kolem mají své domy. Nám se podařilo najít jedno místo s lavičkou, kam si občas jezdíme vypít ledovou kávu, relaxovat a užívat si jeden druhého. 


Od začátku května se v centru našeho městečka Duluth každý víkend pořádají nějaké akce. 
V pátek večer jsou to zajímavé hudební koncerty doplněny o food trucky s různým druhem světových kuchyní. (A to my mooc rádi.) 
Vždyť víte, jak jde o jídlo, nesmíme chybět. ;)




Občas se také promítá nějaký film. :)


Ale abyste neřekli, že se všechny naše výlety točí kolem jídla, byli jsme v Duluth třeba také na Art festivalu. 





Některé víkendy tam bývá opravdu nabito. 





Ještě v souvislosti s Duluth tady mám takovou jednu zajímavost. 

Vlajky kolem celého Duluth byly vyvěšeny asi týden před Memorial day (29. května) a
mají vyjadřovat poctu všem vojákům z městečka, kteří ve válkách padli.




Kromě různých festivalů se také snažíme objevovat stále nové a nové parky.


Nebo třeba evropské kavárny, kde jsou schopni udělat normální malé espresso. 
Dvě francouzské už jsme našli, jinak je to bída. ;)


Já jsem vždy vděčná za cokoli studeného, bez kofeinu a s mandlovým mlékem. 


Tom zase ocení právě to malé espresso.


Už od listopadu také pátráme po italské restauraci, kde umí opravdovou italskou pizzu. 
Restaurace s italskou vlajkou nade dveřmi je sice na každém rohu, avšak nazvala bych to spíše americkou restaurací, která se za italskou vydává. Uvnitř to vypadá jako v americkém fast foodu, v kuchyni stojí Ind nebo Číňan, těsto válí válečkem, výška pizzy se dá měřit na centimetry a to, že jí dává do normální trouby místo do pece, ani komentovat nebudu. 

Tom ví jak pizzu miluju, takže vždy hledá podle recenzí a fotek, abychom šli na jistotu. 
A tentokrát se mu to vážně povedlo!!! 

Obrovský prostor, otevřená kuchyně, spousta pecí, čerstvé ingredience, opravdoví Italové celí od mouky a u všech stolů plno. 
Sice to nebyla restaurace s obsluhou, fronta byla dlouhá až ven a vcelku dost vysoká cena nás také trochu překvapila, ale po chvíli už jsme se tomu všemu ani nedivili. Pizza byla obrovská, z kvalitních čerstvých surovin, prostě excelentní. A to množství lidí také zjevně o něčem vypovídalo. 


Co se týká dalších výletů, vzala jsem Amálku do atlantské ZOO. 
ZOO hezká, ale zvířátek mi bylo trochu líto. Oproti naší ZOO, ať už v Praze nebo jinde, tady mají zvířata dost malé výběhy.  




Poslední z našich výletů se uskutečnil minulý víkend. Dostala jsem doporučení projet se alespoň kus po silnici, která vede přes vrcholky v Apalačském pohoří. Tom v mapě narazil na městečko Asheville, které je vyhlášeno místními malými pivovary, a bylo jasno. 
Spojili jsme to dohromady, strávili jsme 8 hodin v autě, ale stálo to za to. 







Dobrá čajovna s pražskou tradicí nás mile překvapila. :)


A abych nezapomněla na tu naší malou holku, museli jsme také vyrazit na obhlídku porodnic. 
Tak posuďte sami, jak taková porodnice vypadá. :D 
Přiznám se, že nám to trochu vyrazilo dech. 


Za pár dnů nám také volali z pojišťovny, jestli nemáme zájem o jeden z předporodních kurzů.  
Tak jsme to teda riskli. :D


Jednalo se však pouze o kurz kojící, takže po tom, co tam Tom za ty 2 hodiny viděl, jsme se museli jet odměnit alespoň dobrou večeří.  :))


Zakončila bych to asi fotkou z dnešního předávání certifikátů ve škole. 
Mimochodem i Amálka dostala svůj certifikát. Celý semestr totiž chodila poctivě se mnou. :)



Dívám se na hodinky a první letní den už se přehoupl do druhého, nejvyšší čas jít spát. 

Mějte se moc krásně
Vaše KK


Více na:

You Might Also Like

3 komentářů

  1. Moc zajímavý článek ;) mohu se zeptat, jak je to myšleno s tou moukou? Mají jiné typy než tady?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji.. Ano.. U nás je hladká, hrubá, polohrubá. Tady pouze All Propouse - tedy mouka pro všechny účely. :D A třeba knedlík se z toho fakt neudělá. Na knedlíky se kupuje taková menší plechovka speciální mouky Wondra (380g), která ale stojí 75,- a jedna opravdu nestačí. Takže jsou to ve finále pěkně drahé knedlíky, obzvlášť, když se mi většinou nepovedou. :D Jinak já byla zvyklá v ČR hodně používat špaldovou mouku, takže domácí pizzu, různé dezerty, koláče atd. peču i tady ze špaldové. Ta se ale pohybuje také v jiné cenové relaci než obyčejná. Ale tak nepeču každý den, tak se to dá. ;) Když peču něco pro Američany, používám All Propouse a cukr, hodně cukru, oni by to jinak nejedli. :))

      Vymazat
  2. Omlouvám se, je to samozřejmě - All Purpose :) Nějak se mi to zkomolilo. :)

    OdpovědětVymazat

Like us on Facebook

Flickr Images

Subscribe