San Francisco
4:18
Ráda bych navázala na předchozí články :
Po výborné narozeninové večeři v Sacramentu jsme se hned druhý den ráno přesunuli do San Francisca.
Bohužel ne rovnou do města, ale na Tomovo dopolední jednání.
Pršelo, takže mi to vlastně ani nevadilo.
Po cestě do průmyslové zóny za městem jsem zahlédla kancelářskou budovu s malou kavárnou.
Vzala jsem si tedy auto, Toma jsem nechala na jednání a vrátila se tam.
Kavárna byla liduprázdná, pěknou chvíli jsem přešlapávala u pultu a čekala, až přijde někdo z personálu. Přišel. Oznámil mi, že kávu bez kofeinu nemají, ani čaj nemají.. nemají vlastně vůbec nic, protože je ještě zavřeno a zapomněli akorát zamknout dveře.
Sedla jsem si tedy venku do auta, pozorovala kapky deště dopadající na přední sklo, prohlížela si v mobilu fotky z předchozích dnů a čekala, až mi Tom napíše smsku nebo mě prozvoní. Hodina a půl uběhla. Dvě hodiny.. Nic.. Už se mi to zdálo divné.
V tu chvíli přišly 2 stejné SMS najednou: ,,Jedeš? Prozvoň. Nejedeš? Prozvoň 2x, někdo mě tam za tebou hodí.."
Hned, jak jsem to přečetla, vyrazila jsem, ale zpráva mi vzápětí zapípala potřetí. Říkám si: ,,Ty jo, co dělá, vždyť už jsem za rohem, je to minuta co mi tu zprávu poslal, tak co blázní.. ?" Raději jsem ale přibrzdila a prozvonila ho, ať má klid.
Za pár vteřin už přijíždím před vchod firmy a vidím, jak společně s jeho obchodními partnery, kteří s námi byli předešlý den na té super večeři, stojí tak trošku na dešti a koulí očima.
,,Co je?", ptám se.
,,Prozváněl jsem tě a psal ti před 35 minutama. Čekáme tu pod tou malou stříškou jen v košilích a trochu mrznem. Kde jsi byla prosimtě?"
,,No tady za rohem, ale mě nikdo neprozváněl ani nepsal, až teď! Vždyť to celou dobu držím v ruce."
Takže opět záhada našich telefonů. Tomovi vyzvání, když mi volá, mně se to na telefonu nezobrazuje a zprávy mi nechodí buď vůbec, nebo s obrovským zpožděním.
Bohužel se to nestalo poprvé, ani naposledy.
Raději jsem si tedy přesedla na místo spolujezdce a konečně jsme vyrazili do centra města.
Najít parkování za méně než 1000,- na 24 hodin byl nadlidský úkol. Ceny byly téměř na všech veřejných i soukromých parkovištích stejné a nechávat auto na takovou dobu někde za městem a jet MHD se nám moc nechtělo. Už tak jsme měli na San Francisco jen dva dny + tohle pozdní upršené odpoledne a zdržovat se ještě nějakou složitou dopravou a táhnout ty těžké kufry byl prostě nesmysl. Motali jsme se v jednosměrkách, hledali nějaký solidní nepředražený parking, až jsme se úplně ztratili. Vzdali jsme to! Tom zatočil na velké parkoviště, které jsme zrovna míjeli, a řekl, že dál už prostě nejede.
A světe div se, měli jsme vážně štěstí, jak na parkoviště, tak na pána, co tam pracoval. Anglicky sice moc neuměl, ale že pochází z městečka Ararat nám nějakým způsobem sdělil. Tom hned navázal, že před několika lety na horu Ararat vylezl a městečko pod ním také navštívil, a sleva byla na světě. :)
A světe div se, měli jsme vážně štěstí, jak na parkoviště, tak na pána, co tam pracoval. Anglicky sice moc neuměl, ale že pochází z městečka Ararat nám nějakým způsobem sdělil. Tom hned navázal, že před několika lety na horu Ararat vylezl a městečko pod ním také navštívil, a sleva byla na světě. :)
Následně nás trochu rozesmálo, že po té půl hodině, co jsme se motali centrem města, jsme se domotali až k našemu hotelu. Jak jsme totiž vzápětí zjistili, parkoviště bylo asi 50 kroků od hotelu. Pouze schované za rohem. :)
Ubytování přes Airbnb jsme v centru města nenašli a když, tak bylo poměrně drahé. Našli jsme ale jeden hodně starý hotel se super polohou. A když říkám starý, myslím tím hodně starý. :)
Už na recepci jsem si připadala jak kdybych se vrátila o desítky let zpět do nějakého retro filmu.
Za okýnkem recepce seděl stařeček, neuměl moc anglicky, chvíli ťukal něco do staré zlaté pokladnice a pak na velkém černém telefonu s dlouhou vlnitou šňůrou ke sluchátku točil tím velkým kolečkem.
Dal nám klíče s obrovským tlustým dřevěným kůlem, řekl nám, jak se máme chovat a poslal nás nahoru do 6. patra.
Výtah, tedy jeho vzhled, radději ani zmiňovat nebudu.. A pokoj? Ten byl.. no nevím jak to popsat.. Docela podobný jako ten v New Yorku, jen měl navíc okno, které však i přes veškerou naší snahu nešlo úplně zavřít.
Opravdu nezapomenutelné vzpomínky ve mně zanechalo společné wc na chodbě a hlavně společná sprcha o velikosti necelého metru čtverečního (a tím nemyslím velikost sprchového koutu, ale celou místnost za dveřmi, kde trčela sprcha ze zdi).
Chtěla jsem vám to vyfotit, ale bohužel na dělání fotek tam nebyl prostor, navíc tam po každém návštěvníkovi zůstala slušná potopa.
Pokaždé, když jsem na chodbě potkala někoho z hostů (třeba 100 kg chlapa), přemýšlela jsem, kolik dnů už se asi nemyl. Páč takovejhle chlápek prostě neměl šanci projít těma úzkýma futrama, zavřít za sebou ty mini dveře a ještě se svlíct a umýt.
......................................
Vybalili jsme si pár věcí (moc nebylo kam, takže vlastně jenom pyžama) a Tom otevřel počítač, že bude muset ještě chvíli pracovat. Nevadilo mi to, venku pršelo a tak jsem si říkala, že alespoň zpracuju fotky, zavolám si s našima a tak.
To by ovšem signál WiFi sítě musel dosáhnout až do 6. patra.
To by ovšem signál WiFi sítě musel dosáhnout až do 6. patra.
A tak jsem jen seděla, odpočívala a poslouchala kručení ve svém břiše.
Kolem 6 večerní Tom zavelel, že se jdeme někam najíst. Konečněě!
Vyšli jsme ven, dali se po chodníku doprava a po několika krocích jsme zůstali stát jako opaření. Tolik divných lidí na jedné ulici, to snad ani nemůže být možné.
Zatočili jsme tedy za dalším rohem opět doprava a tam už jsme měli jeden o druhého vážně strach. Vše nám došlo až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se zde nachází obrovská jídelna a noclehárna pro bezdomovce.
Rychle jsme se tedy vrátili zpět k hotelu, vedle vstupních dveří jsme si u výdejního okýnka koupili nějakou mexickou placku s humusem a zeleninou a šli jsme si to sníst raději do pokoje (do bezpečí). :D
Usnuli jsme brzy, i když pod nedovřeným oknem bylo docela rušno.
......................................
......................................
Ráno vysvitlo sluníčko, a tak jsme sešli dolů na snídani s tím, že pak rovnou vyrazíme do města. Ano, noclech byl dokonce se snídaní, překvapivé, že? Ona byla taky dost překvapivá ta snídaně. :D
Na stole vedle recepce ležela krabice kupovaných donutů ze supermarketu a ve várnici pomalu stydla černá káva.
Posnídali jsme tedy velmi střídmě a konečně se šli podívat na to slavné San Francisco. :)
Když jsme si na internetu a v průvodcích četli, že na konečných zastávkách historických tramvají bývají až několikahodinové fronty, moc jsme tomu nevěřili. Ale jelikož jsme na jedné z konečných zastávek bydleli, mohli jsme se přesvědčit, že to tak opravdu je. Už kolem 9 ráno se fronta linula kolem celé točny tramvaje a ještě mnohem dál. My jsme zas tak moc o projížďku nestáli, a tak jsme se jen vyfotili s tramvají, která právě přijela, a šli jsme dál.
Přes Union Square, China Town a Italskou čtvrť jsme se dostali až k přístavnímu molu Pier 39, které je vyhlášené povalujícími se tuleni, skvělými restauracemi a výhledem na věznici Alcatraz, která byla tou dobou bohužel v rekonstrukci.
My zavítali jen k Bubbovi. :)
Pak jsme šli dál a dál podél vody. Chtěli jsme dojít až k mostu (Golden Gate Bridge). Na druhý den totiž hlásili déšť, a tak jsme chtěli mít alespoň jednu hezkou fotku. Jenže moje nohy to už nějak nezvládaly a obloha se pomalu ale jistě zatahovala.
Usedla jsem unavená na lavičku a z mobilní aplikace, která mi hlásila 12 km, jsem pochopila, že dál už to opravdu nepůjde. Tom tedy vyrazil sám.
Domluvili jsme se, že se vrátím do jednoho malého Starbucks, který jsme míjeli, a počkám tam na něj, než pro fotku doběhne.
Ve Starbucks jsem se zeptala na bezkofeinové kafe.
Bohužel jsem si opět nedala pozor na slova coffee a espresso, což je tady v USA obrovský rozdíl.
Zeptala jsem se na decaf coffee. Venku začalo poprchávat, takže jsem měla chuť na něco teplého. Když mi paní oznámila, že bezkofeinovou kávu nemají, objednala jsem si tedy alespoň normální s mandlovým mlékem. Prostě jsem si řekla, že jedno kafe s kofeinem během celého těhotenství zvládnu. Svět se nezboří a Amálka to jistě taky přežije. Ovšem až když jsem si sedla ke stolu, došlo mi, že jsem vyslovila coffe místo espresso, takže jsem dostala normální překapávané kafe, které chutná jako břečka a ani mandlové mléko, které ho mimochodem ochladilo tak, že bylo téměř studené, ani čokoláda, muškátový oříšek ani vanilka, vážně nic tomu nepomohlo. Byla to pořád jen hnusná obarvená voda.
Přitom už si na to všude dávám takový pozor!
Američané si vždy objednávají velký kýbl černé překapávané kávy, maximálně si to naředí mlékem a zasypou tunou cukru. Espresso je opravdu vzácnost, ale zrovna v tom Starbucks ho mají, tak proč jsem si na to sakra nedala pozor.?
Možná proto, že když jdete do Starbucks, tak vás prostě nějak nenapadne, že dostanete tuhle obarvenou vodu.
Bohužel, stalo se. A tak tam tak sedím za prosklenými dveřmi, pozoruju malé kapky deště, myslím na Toma, který si davá 10 km běhu v džínách a dešti kvůli jedné fotce..
Mobil mám vybitý, takže mi nezbývá než hypnotizovat chodník a čekat, kdy se můj zachránce objeví.
Přišlo mi to jako věčnost. Z kafe jsem si lokla asi 3x a pak se mi začaly pomalu zavírat oči. Sem tam mě probrali nově příchozí hosté, ale párkrát jsem měla pocit, že opravdu usnu.
Hurá... Dočkala jsem se.
Tom uznal, že jeho dlouhý výlet byl vcelku zbytečný. Lokl si mého kafe, uznal, že bude lepší ho vylít a raději co nejdříve vyrazit na cestu zpět.
Nejbližší tramvaj, kterou jsme se mohli dopravit do hotelu, jela až z Pier 39, a tak nás čekala ještě poměrně dlouhá cesta.
Po cestě na tramvaj jsme si alespoň spravili chuť v jedné moc hezké pekárně.
Názvy polévek v chlebu byly tak zajímavé, že jsme prostě jednu s nejhezčím názvem vybrali.
Bohužel byla plná mořských plodů, které já nejím, vlastně je nemůžu ani cítit, a tak jsem si pochutnala alespoň na víčku od chleba. :D A na té topince se sýrem samozřejmě. ;)
Cesta domů se ještě malinko zkomplikovala porouchanou tramvají, která nás vysadila v půli cesty, ale zanedlouho jela další, a ta nás konečně dopravila do našeho oldschoolového hotelu. :)
Druhý den jsme si užili na maximum. Déšť se vypršel přes noc a nás čekalo celý den slunečné počasí. Vyrazili jsme tedy k Lombard Street (nejklikatější ulici na světě). :)
Cesta k ní byla poměrně náročná.
Docela prudké stoupání a to neuvěřitelné horko mě úplně odrovnalo. Sotva jsem popadala dech.
(Nechci to na ní svádět, ale možná za to taky mohla ta holka u mě v břiše. Už tenkrát se totiž dost pronesla.) ;)
Nahoře jsem tedy spíše odpočívala a funěla než fotila.
Google prezentuje Lombard Street takto:
Tom se ji se svými kaskadérskými kousky pokoušel zachytit shora, ale bohužel se mu to tak hezky nepodařilo.
V Italské čtvrti, kam jsme hned potom zamířili, bychom nejraději zůstali celý den.
Troufám si říct, že to bylo snad nejlepší jídlo, co jsme zatím v Americe měli!
(Možná proto, že nebylo americké.) :D
(Možná proto, že nebylo americké.) :D
A ta káva!! Mmmmmm.... Dokonce bez kofeinu. :)
Přes Chinatown jsme se vraceli pomalu na Union Square.
 |
Zřejmě místní PPL :) |
A z Union Square jsme si to namířili rovnou k autu.
Věci už jsme měli uvnitř, a tak jsme jen nasedli a jeli se podívat na místo, kde byl Tom předešlý den fotit Golden Gate Bridge.
Potom jsme popojeli o kousek výš na další vyhlídku.
A pak jsme se rozhodli, že most ještě zkusíme přejet autem a vyfotíme ho i z druhé strany se San Franciscem a Alcatrazem.
To by asi stačilo, ne? :) Taková hromada fotek kvůli jednomu červenému mostu.
Vlastně ještě jednu povedenou tady mám. Né most, nebojte.
Je to jen prodejna Applu na Union Square, ale ta fotka má prostě něco do sebe. :)
Ze San Francisca nás čekala ještě dvou a půl hodinová cesta do Oakdale, kde jsme přespali a ráno vyrazili dál. Yosemite National Park a Sequoia National Park byly cíle na následující slunečné dny.
A vy se na tyto dva parky můžete těšit v příštím článku. :)
Více na:
1 komentářů
Když jsem byla v San Franciscu, tak mi přišlo jako hodně přeceňované město. Ale jako hodně se mi líbily služby tam. To bylo super. Třeba to, že vám dají v obchodě automaticky nákup do papírové tašky, když vidí, že při nakupování telefonuji a nemám volné ruce. :) Prostě taková ta ochota lidí, to mě na Americe obecně hodně baví. Lidi jsou zvyklí se starat jeden o druhého.
OdpovědětVymazat