Pokračování článku San Diego, Las Vegas

Páteční den jsme strávili téměř celý v autě. Na pozdní odpoledne byl totiž v plánu Grand Canyon a cesta byla poměrně dlouhá. Když jsme se konečně dokodrcali k vjezdu do parku, nápis CLOSED nás trochu rozesmál.

V zimní sezoně je totiž North Rim (severní vjezd do parku) uzavřen. A zima tady bohužel trvá minimálně do konce dubna, spíš půlky května.
Příště by to chtělo ty průvodce a aktuality na webu číst malinko pozorněji.

Kažodpádně množství sněhu nás pobavilo, ale tak prostě zima je zima. :)

Přejezd k jižnímu vjezdu do parku byl na další 3 hodiny, a tak jsme trochu poupravili náš program a Grand Canyon odložili až na druhý den odpoledne.
Ubytování v malém městečku jsme ponechali beze změny, protože pár mil od něj jsme měli na ráno zamluvenou prohlídku Antelope Canyonu.

A protože jsme měli do večera ještě poměrně dost času, zastavili jsme se ještě na pár místech, která nás ze silnice zaujala.

Jedním z nich byl třeba malý NP Marble Canyon.
Na příjezdové cestě jsme míjeli automat, kde jsme si měli zakoupit vstupenku.
Měli tam i tzv. annual pass, který jsme si stejně chtěli koupit druhý den pro vstupy do dalších parků, a tak jsme zvolili ten.
Annual pass je malá plastová kartička, na jejíž druhou stranu se jedna osoba (většinou řidič) podepíše a následující rok pak slouží jako vstupenka do všech NP USA pro celé osazenstvo vozu.
Do zastaralého automatu jsme tedy strčili platební kartu, ze které se rázem odečetlo $80.
Kartičky jsme se ale nedočkali, místo toho vyjel z automatu bílý papírek, který vypadal jak taková ta úzká bílá účtenka z pokladny starší české sámošky. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem chodila jako malá u babičky na vesnici do krámu pro limonádu a přesně takovou účtenku jsem dostávala. :D
No nic.. Oficiální vjezd do parku ani další osoby jsme stejně nepotkali, takže to bylo jedno, nikdo nic nekontroloval.
Park jsme projeli jen v rychlosti autem, udělali pár snímků protékající řeky a pokračovali dál.




Další zastávka byla u silnice, kde nás zaujaly stavby z ulámaných a popadaných kamenů. :)

Nakonec jsme byli docela rádi, že byl ten severní vjezd do parku zavřený, protože bychom si Grand Canyon nestihli užít tak, jak bychom chtěli. Pozdní odpoledne by nám na to totiž opravdu nestačilo.

...........................................................................................

Druhý den ráno jsme vyrazili akorát na čas. Jaké překvapení, když Tom zadal v autě do navigace Antelope Canyon a čas příjezdu nebyl 10:00, ale 11:00. Že by zase další změna času?

Čas se nám během našich cest měnil několikrát, ale tentokrát jsme s tím prostě nepočítali.

Tom chvíli nadával, chvíli přemýšlel, chvíli jel jak o život, ale jedno bylo jasné: naši domluvenou a zaplacenou prohlídku prostě nestihneme.

A tak jsme ujeli v menším stresu ještě několik dalších mil, načež se parkoviště Antelope Canyonu objevilo přímo před námi. Navigace na mobilu stále ukazovala dalších x mil a hromadu času do cíle, ale to už jsme si v davu turistů v poklidu hledali svého průvodce. 

Doteď nevíme, co to celé znamenalo, každopádně nám to hezky zpestřilo ráno.

Antelope Canyon byl pro mne jedním z nejhezčích zážitků.

Naskočili jsme do auta, zastavili se v obchoďáku pro dva zeleninové saláty v plastových miskách a pokračovali směr Grand Canyon.

Při vjezdu do Grand Canyonu jsme měli nejprve menší problém s naším Annual Passem, přeci jen se paní Rangerce ten cárek papíru z automatu moc nezdál. Po chvíli dumání a za hlasitého troubení aut ve frontě za námi nám vystavila opravdovou plastovou kartičku, dala nám mapu parku a my mohli konečně pokračovat.

Huráá.. Hurááá..
Aby té radosti nebylo zase moc, hned u první vyhlídky začalo pršet. Pojali jsme to tedy jako obědovou pauzu, snědli si v autě saláty, vyštrachali alespoň vesty s kapucou, a když se déšť trochu umírnil, šli jsme se podívat, co že to vlastně ten Grand Canyon je.
Oba jsme zůstali stát v němém úžasu. 

 A u téhle fotky bych se ráda zastavila. Vidíte ho, jo? Drsňáka.
Na předešlé fotce jsem na tom kameni já. Normálně jsem přeskočila na něj a z něj zase zpět. Dokonce jsme se tam vyfotili i spolu.
Teda, nějaký pán nás vyfotil, což je patrné, protože na každé fotce, kde nás fotí někdo jiný, nemáme nohy! My přece nepotřebujeme nohy!
Tom vždy při předávání telefonu s prosbou o fotku dodává: ,,Fotku celého těla, prosím!".
Dotyčný pokaždé s úsměvem zopakuje: ,,Whole body? OK..".
A z 90 % to pak vypadá takhle. :D


Ale vraťme se k předešlé fotce. Když se Tom po odfocení vracel zpět za mnou, uklouzla mu noha a po tom druhém kameni, který je na dané fotce blíž k nám, jel poměrně rychle dolů. Neumíte si představit, co se ve mně v tu chvíli odehrávalo. Každopádně, když jsem ho viděla, jak se chytil za nějakou větev toho mini stromečku na levé straně, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Krom špinavých kalhot, naraženého boku a sedřeného loktu to dopadlo "dobře".
Od té doby jsme už raději žádné extra kuriózní fotografie nepořizovali.
Tohle bylo maximum, co jsem mu dovolila. :)


Přiznávám, že po 20. fotozastávce v Grand Canyon parku jsem pána z autopůjčovny vynášela do nebes. Protože po dopolední túře v Antelope Canyonu a několika hodinách v autě ještě vylézat s tím pupkem 20x po sobě z nějakého nízkého auta, to bych asi vážně nezvládla.

Z Grand Canyonu nás čekala ještě jedna téměř čtyřhodinová cesta. Na druhý den bylo totiž v plánu Údolí smrti (Death Valley) a poměrně hodně dlouhá cesta do Fresna, kde měl Tom následující den jednání. Jelikož jsme vše nechávali na poslední chvíli, nebylo snadné najít v blízkosti Death Valley ubytování. Zatím jsme upřednostňovali rezervace levných hotelů přes booking.com a to z důvodu poměrně vysokého cashbacku na Plné Peněžence. (Levných myslím cca 1700,- - 2200,- za noc pro dva. Kalifornie a okolí opravdu nepatří mezi levné kraje.) Ale vždy jsme si také nejprve obhlídli, jaká ubytování nabízí Airbnb. V Evropě patří Airbnb k těm levnějším variantám ubytování, v USA (konkrétně v Kalifornii) je to buď na stejné úrovni jako hotely, nebo kolikrát ještě dražší.
Nám je Airbnb po zkušenostech z Evropy bližší než hotely, takže když se nám podařilo najít ubytování, které dle recenzí a fotek vypadalo víc než slibně, volili jsme to.
Jako tomu bylo i v případě tohoto večera. Hotely vyprodané nebo s hroznými recenzemi a tenhle domeček s výhledem na Death Valley vypadal naprosto fantasticky.
Byl se samostatným vchodem, ložnicí, koupelnou a obývákem + se dalo projít do druhé části domu, kde žila majitelka a kde jsme mohli využít kuchyni, jídelnu, větší obývák, případně terasu.
Bohužel jsme dorazili až kolem 10 večer, takže ve tmě jsme si tu nádheru moc neužili.
Ovšem ráno to stálo za to. Ani se nám odtud nechtělo. :)

(Jelikož mám s Airbnb zkušenost nejen jako host, ale i jako hostitel, ráda bych tomu věnovala samostatný článek. Snad se na něj vrhnu už brzy. :) A snad některým z vás na vašich cestách pomůže.)


Ale zpět k Death Valley. Neměla jsem moc ponětí, co od tohoto údolí očekávat. V průvodci jsem se dočetla, že je to nejsušší, nejteplejší a nejnižší položené místo v celé Severní Americe.
Že jsou tam hory, písečné duny a solná pánev, která leží 86 m pod hladinou moře.
Že v roce 1913 tam byla naměřena nejvyšší teplota na světě, a to 56,7 stupňů ve stínu.
A že v červenci se ani nemáte pokoušet tam jezdit, protože se prostě uvaříte.

Tom se na Death Valley strašně těšil a musím říct, že z celého našeho putování ho toto místo nadchlo asi nejvíc. I mě se moc líbilo, i když mi to horko dávalo zabrat.


Po ránu bylo docela větrno, takže svetřík zpočátku nebyl k zahození, ovšem ten černý outfit s dlouhým rukávem pod ním nebyl úplně dobrý nápad.
Nejprve jsme vystoupali do kopce na vyhlídku na celé Death Valley.





A pak už jsme si to namířili dolů k solné pánvy.






 A tam bylo teda vedro neskutečné. Nejdřív jsem v kufru vyštrachala tílko, později i sukni a žabky. :)
Tom se totiž vydal pro fotku té nejbělejší soli někam do tramtárie a já se v obavách, že asi brzy omdlím, raději vrátila k autu.
Pozdní oběd (tentokrát "spařený" salát v plastové misce) jsme si dali na piknikové lavičce v Death Valley Village a pokračovali jsme dál dlouhých 5,5 hodin do Fresna.

Druhý den jsem zůstala v hotelu a čekala, až Tom skončí se svými jednáními někde ve městě. Žila jsem v domnění, že po jeho návratu nás čeká už jen dlouhá odpolední cesta do San Francisca.
,,Všechno je jinak! Musíme do Sacramenta na večeři s obchodními partnery." oznámil mi už ve dveřích hotelového pokoje.
,,Do Sacramenta? Na večeři?" reagovala jsem s nevelkým nadšením ve tváři.
(To jsem samozřejmě ještě netušila, že se jedná především o mou narozeninovou večeři.)

Se dvěma moc milými chlápky jsme se sešli před italskou restaurací, což bylo něco pro mě - milovnici italské kuchyně, a pak už se jen povídalo, jedlo a pilo.
Měla jsem snad tu nejlepší pizzu v životě!


Tom zmizel na toaletu a mně vzápětí přinesli narozeninový "dort" se svíčkou..
Samozřejmě nechybělo ani Heppy bérzdej tůů jůů :)
Byla jsem poměrně dost překvapená a udělalo mi to ohromnou radost.
Jen toho jídla bylo na devátou večerní nějak moc. :D


A teď už hurá do San Francisca!