Nedělní mše v kostele (ČR x USA)
19:03
Vánoce už jsou sice za námi, ale já se k nim ještě na malou chvíli vrátím. :)
Nejprve tedy jen v krátkosti něco o předvánočních adventních trzích a pak už povídání o kostele. :)
..........................................
V některém ze svých článků už jsem určitě zmiňovala, že je v Atlantě také víkendová Česká škola. A ta, krom toho, že podporuje vzdělávání českých dětí vyrůstajících v okolí Atlanty, vymýšlí pro ně také různé akce, výlety, divadla apod.
Začátkem prosince se konaly adventní trhy, pořádané našimi sousedy z Německa a Česká škola byla přizvána, aby se jich také účastnila.
S lidmi, kteří se motají okolo České školy v Atlantě, jsem se znala teprve chvíli, ale když mě požádali o pomoc s organizací a prodejem, neváhala jsem.
Do poslední chvíle jsem moc nevěděla, co od toho čekat, ale o to víc jsem se těšila.
Peťa napekla domácí laskonky, Tom nás v sobotu ráno odvezl na trhy a my už jen s napětím očekávaly, co se bude dít.
Za chvíli dorazila Lenka (ředitelka školy), která nám rozdala úkoly. Když pominu, že se nám hned u auta podařilo vylít celou termosku s kávou do věcí určených k prodeji (škody naštěstí nebyly veliké - jen pár krabic s českými vánočními ozdobami a moje zářivě bílé boty), zhostily jsme se toho dobře. Nazdobily jsme stánek, nacenily výrobky, nasáčkovaly cukroví do celofánů, nasadily santovské čepičky a pustily se s naší bídnou angličtinou a němčinou do prodeje. :)
Jak už jsem zmiňovala, trhy to byly především německé. Svařák tekl proudem, Bratwurst mit Kartoffelbrei und Sauerkraut voněl z každého druhého stánku.
Odpoledne dorazil i Tom, takže jsme si trh společně prošli, poslechli pěvecký sbor a ochutnali pár německých dobrot.
Byl to moc příjemně strávený den.
............................................................
Druhý den, v neděli ráno jsme vyrazili do kostela. Už týden předtím, když jsme tam byli poprvé, to mělo takový zvláštní náboj, ale to nebylo nic proti tomu, jaká byla právě tahle první adventní neděle.
Kdo byl někdy v České Republice v kostele a zdálo se mu to nudné, tak to naprosto chápu.
I když musím uznat, že historické budovy českých/evropských kostelů jsou ty nejkrásnější. Takové byste v USA hledali jen těžko.
Důležité ale je, že do kostela nechodíme kvůli jeho vzhledu, ale kvůli tomu, co se odehrává uvnitř.
Taková půlnoční mše.. kostel praská ve švech, koledy se rozléhají, až z toho člověka mrazí..
Má to něco do sebe! A kdo tvrdí, že ne, tak na půlnoční nikdy nebyl.
Ovšem, když mě jako malou brávala babička do kostela, bylo to jiné.
Nezáživné, nicneříkající. Nudila jsem se tam. Každý týden se opakovalo to samé.
Varhany hrály podobné melodie, zpěvačky zpívaly tak vysoko, že jsem jim stejně nic nerozumněla a pan farář četl z Bible věty, které mi nedávaly smysl.
Babička věděla jak na mě.
Junior s plnotučnou hořcicí a čerstvý rohlík! To byla slíbená odměna za to, že to tam kažou neděli odsedím, odstojím a odklečím. Když jsem nezlobila, tak jsme se stavily v sámošce i pro Pedro s nálepkou. :)
Když mi bylo asi 8, začal mě strejda brávat do Církve bratrské, kde bylo nedělní shromáždění jak pro dospělé, tak pro děti. Až tam mi začala spousta věcí docházet.
Věci, které jsem předtím v kostele nevnímala, nechápala, možná proto, že se ani v mém věku chápat nedaly, mi najednou začaly zapadat do souvislostí, protože mi je prostě někdo laicky vysvětlil.
Příběhy z Bible jsme hrály jako divadlo, písničky se zpívaly s kytarou, textům jsem rozumněla, hráli jsme hry, jezdili na letní tábory.. bavilo mě to tam, chodila jsem tam ráda a nikdo mi nemusel slibovat rohlík s Juniorem. :D
...........
Nebyl to kostel s velkým zvonem, neměl 10 mozaikových oken, mramorový oltář, ani 150 pozlacených andělíčků.
Byla to jen místnost plná židlí, s malým stupínkem vpředu.
A věřte, že je to ve finále úplně jedno, protože jde stejně jenom o to, co se vám ten dotyčný před vámi, ať už stojí na stupínku nebo za mramorovým oltářem, snaží říct.
........................
Věřím, že v našich kostelích už se za tu dobu také lecos změnilo.
Co se srozumitelnějšího výkladu, otevřenosti a přiblížení se lidem týče.
Tedy alespoň babička to říká. :)
Přemýšlím, jak bych popsala tu atmosféru tady v USA.
Prostě vejdete do dveří a už tam se cítíte, jako byste mezi ty lidi patřili odjazkživa.
Lidi kolem vás neprochází jen tak, seznamují se, ptají se, zajímáte je, zvou vás mezi sebe.
Místo varhan a ,,operních,, zpěvaček je tady kapela.
A to taková, že vám střídavě běhá mráz po zádech a střídavě se snažíte zavřít pusu oněmnělou úžasem.
Připadáte si jak na koncertě.
Tuhletu hudební skupinu vzápětí vystřídá kazatel, který začne vyprávět příběh s takovou vervou a tolika gesty a pohyby, že i když jeho rychlé angličtině skoro vůbec nerozumíte, přesně víte, co vám chce říct.
Uprostřed mše se vždy všichni zvednou a navzájem se vítají a zdraví, ovšem ne jako u nás v kostele, kde se řekne: ,,pozdravte se navzájem” a každý se v tichosti otočí na svého souseda, podá mu ruku jak leklou rybu a řekne mu dvě slova (jak mě to učila babička). Tady lidé vyjdou z lavic a třeba 5 minut chodí po celém kostele, se všemi se zdraví, ruku stisknout tak, že by vám upadla a na otázku: jak se máš, neodpovídají jen ustálenou frází: FAJN, ale dokonce několika souvětími, protože vám opravdu chtějí sdělit, jak se mají.
Ano, možná si říkáte: ,, No jo, Amerika.. všichni jsou happy, jak dva grepy, hází americké úsměvy a s každým se objímají, klasika."
Úplně to samé si říkám já při každém nákupu potravin, když se mě zjevně hodně unavená paní - po téměr 10ti hodninové směně - za pokadnou ptá, jak se mám, chválí mi oči, zuby, svetr, vlasy a usmívá se tak, že by si pusu roztrhla, přitom je ráda, že se drží na nohou.
Ano, to je Amerika.. ;)
..ale ty lidi, o kterých mluvím já, to myslí vážně upřímně.
(I když těch paní za pokladnou si jako dost vážím! Vím, že je moje oči, zuby, svetry a vlasy vůbec nezajímají, ale i tak mi to dokáže vykouzlit úsměv a zpříjemnit den.) :)
.......................................
V kostele pokaždé sedíme vzadu, v poslední lavici. Kazatel Gearl se s námi hned první neděli přišel seznámit, prý viděl z dálky dvě nové tváře.
Dvě nové tváře? Přes celý kostel? Mezi téměř 250 lidmi? To má v očích nějaký senzor?
Když jsme byli v kostele naposledy (což bylo třetí adventní neděli), opět nás zbystřil.
Tom, zaposlouchaný do jeho vyprávění o malé holčičce, já, rozumějící každé páté slovo, hledající jedno ze čtyř předchozích ve slovníku, šťouchám do Toma, ať mi zas kousek přetlumočí, abych se úplně neztratila v ději.
Tak jo, jsem ztracená, zaznamenávám, že děj už skončil. :)
Gearl pronáší modlitbu a všichni tak nějak očekáváme, že se půjdeme pozdravit s ostatními.
Ale on neschází z podia, aby dal prostor kapele, naopak.. zůstane stát a já z jeho úst slyším něco, něco, čemu tentokrát rozumím až moc dobře: ,,young couple from Czech Republic". Dívám se na Toma, on na mě a oběma nám pomalu dochází, co řekl. Znělo to v překladu asi nějak takhle: ,,Nevím, zda jste to postřehli, ale máme tady mezi sebou, už několikátý týden po sobě, dvě nové tváře, mladý pár z České Republiky. Příští týden odlétají na Vánoce domů, Vy, co je ještě neznáte, zkuste je najít, seznamte se s nimi, popřejte jim šťastný let a pozvěte je na naši dnešní večerní oslavu."
Stáli jsme tam jak opaření.
Pomalu začala hrát hudba, zpěváci zpívali, ostatní chodili po kostele a krom zdravení jeden druhého, tak trochu hledali nás. :) Ta radost v jejich očích, když nás někdo objevil. :)
Připadala jsem si jak na dětském hřišti, kde se všichni dospělí mění v děti a hrají společně nějakou zábavnou hru. :)
Bylo to milé.
Večer jsme nakonec dorazili i na slavnost. A stálo to za to. :)
Více na:
0 komentářů