Pamatuji, jak jsem odcházela na vysokou školu do Českých Budějovic a mamka mi s úsměvem říkala, neboj prosimtě, vždyť Budějice nejsou kraj světa, kdykoliv se ti zachce, sedneš na vlak a za hodinku jsi doma.

Také si pamatuji, jak jsem se po VŠ stěhovala do Prahy. To zase říkala, neboj prosimtě, Praha přece není kraj světa, kdykoliv se ti zachce, sedneš do auta a za hodinku a půl jsi doma.

Vzpomínám si také, jak jsem se stěhovala za Tomem do Německa.

Německo je sice dál, ale není to kraj světa, říkala. Když nás budete chtít navštívit, sednete do auta a za 5 hodin jste doma.

Včera neřekla nic. Ani nemohla. Věděla totiž, že tentokrát je to jiné.

Že nebude tak snadné pozvat nás na nedělní oběd, na oslavu narozenin nebo jen tak večer na víno.

Věděla, že tentokrát to kraj světa je.

--------------------------------------------------------

Sluneční paprsky procházející skrz malé okýnko, mě pálí do zad už pěkných pár hodin, popíjím jablečný džus, pozoruji Toma, usínajícího na vedlejším sedadle a dojídám svůj nedělní oběd z miniaturních bílých plastových mističek. Sedím na palubě airbusu 340 mířícího daleko za oceán.

Tentokrát ale ne na dovolenou.

--------------------------------------------------------

Když před dvěma lety nastupoval Tom do nové firmy, věděli jsme, že nás už brzy čeká přesun do USA, strašně jsme se těšili. To, že se to nakonec kvůli pracovním vízům a nesmyslným americkým zákonům, prodloužilo na 2 roky, nám nakonec ale vůbec nevadilo.

Nabrali jsme mnoho zkušeností. Vyzkoušeli jsme si jaké je to žít společně v Německu, v Praze, chvíli dokonce u rodičů, po svatbě jsme téměř 8 měsíců zvládali i vztah na dálku.

Poznali jsme také hromadu úžasných lidí a procestovali kus světa.

Konec září ale najednou vše změnil - schválení žádosti o víza, náš obrovský údiv a překvapení, že to vážně vyšlo, následný pohovor na ambasádě, druhý den víza v pase, letenky, balení kufrů, hodiny a hodiny u internetu, jak že to vlastně v USA všechno chodí, obíhání úřadů a doktorů v ČR, objíždění přátel a rodiny, loučení.

Bylo toho hodně, hodně moc. Ale zvládli jsme to.

Teď je mi fajn, připadám si jako v takovém meziprostoru. Mezi starostmi zanechanými v ČR a těmi, co na nás čekají v USA.

Hledání bydlení, koupě auta, zdravotní pojištění, účty, kreditky, telefon… atd..

Nechci na to myslet.

Jdu si dát kostičku čokolády, kterou mi právě přinesla ta hezká milá letuška a nechám se dál unášet meziprostorem.

Mějte se krásně!

 Vaše KK