Doufám, že vás začátek našeho výletu alespoň trochu pobavil a teď už se mrkneme o kousek dále, na krásné Bali.:)
Let probíhal poměrně klidně. Letadlo bylo sice trošku staršího a menšího typu, ale my byli hlavně rádi, že už konečně v něčem sedíme. Na letiště v Denpasaru jsme dorazili kolem 11 večer. Když jsme se pod tíhou krosen konečně vykolébali ze zavazadlové části letištní haly, ve vteřině se na nás místní taxikáři sesypali jak vosy na bonbon. Chvíli se mi zdálo, jak kdyby tam všichni čekali celý večer jenom na nás. Auto jsme měli půjčené až od druhého dne, takže nám bylo naprosto jasné, že pro transport do hotelu si prostě budeme muset jednoho z nich vybrat. Nejprve ale bylo nutné poprosit místní bankomat, zda by byl tak laskav a vydal nám nějakou místní měnu. Jinak se dostaneme tak leda do ….. Horko těžko jsme se tedy vymanili ze spár místních taxikářských bossů a následujících 10 minut jsme strávili prozkoumáváním, který ze čtyř vedle sebe stojících bankomatů bude ten NEJ! Nakonec vyhrál ten žíhaně zelený se stříbrnými písmenky, protože skvěle ladil k mé platební kartě. :D Vsunula jsem do něj tedy svou překrásnou kartu, asi 5 minut jsem mačkala nejrůznější tlačítka (připadalo mi to spíš jak výherní automat), no a dalších 10 vteřin jsem s úžasem ve tváři pozorovala, jak mi do rukou padají miliony. Uaaaa.. Chci hrát ještě!! :D Hlavou mi běžely ty auta, dovolené, boty a kabelky, které bych si mohla pořídit, načež mě Tom uzemnil větou: ,,Než to uklidíš, odendej z toho 50.000 na taxíka a pojď smlouvat, víc jim nedáme.“
Po několika minutách konečně nacházíme toho chudáka dobráka, který nás tam za těch 50.000 (90Kč) fakt odveze. Jdeme do letištních garáží, usedáme do černé nablýskané dodávky – bez jakéhokoliv označení TAXI. Potřetí opakujeme adresu hotelu a zdůrazňujeme, že je to opravdu za rohem, asi jen 1,4 km od letiště. Pán ještě chudák ze svého zacvakal parkování a jedem. Ovšem jedem už nějak dlouho. Tom se mu snaží naznačit, že to byla určitě ta první odbočka doleva, že to tak viděl včera v mapičce, ale pán se nedá a tak stále jedeme. Samozřejmě špatně. Za těch pár korun, co jsme mu dali, jsme si tedy ještě udělali 2x okružní jízdu kolem letiště a uhnali si angínu v překlimatizovaném "taxi" - jak výhodný obchod. No co, hlavně, že jsme nakonec v pořádku na místě.
Ráno na nás čekalo hned několik překvapení.
Přikvačili jsme si to celí hladoví na snídani. Tom vytáhl počítač, že se podívá, kam že to vlastně pojedeme a hlavně zjistí číslo na půjčovnu aut, abychom se ujistili, že na nás pán nezapomněl, už měl totiž být i s autem dávno před hotelem. Internet ale bohužel nefungoval, i když pán na recepci zarputile tvrdil, že jde. No nedalo se nic dělat, budeme holt vyčkávat. V tu chvíli jsme si také uvědomili, že na nás asi nějak opomněli se snídaní. Všichni u ostatních stolečků už jedli a my stále nic. Překvapivé zjištění bylo, že jsme jako jediní měli zaplacenou pouze noc - bez snídaně. :D
Venku jsme konečně uslyšeli zvuk motoru, a tak Tom vyběhl, jestli už to náhodou není náš vůz. Já jsem do sebe nasoukala zbylé sušenky z letadla a šla dobalit věci, ať můžeme vyrazit. Za chvíli dorazil Tom, popadli jsme krosny, vrátili klíče a šli ven. Jaké další překvapení na mě ale čekalo tam?? Venku stáli 3 auta. Takové hezké malé bílé, pak tmavá, docela nová dodávka a ještě jedno "auto". Tomu jsem ale nějak nepřikládala důležitost, nenapadlo mě totiž, že by mohlo hrát v našem příběhu nějakou roli, tedy až do doby, než se k němu Tom vítězoslavně rozešel. Spadla mi čelist, krosna z ramene a asi 20 vteřin jsem přemýšlela, zda je to další z Tomových žertíků nebo to ten můj kluk myslí opravdu vážně. Myslel. Vyndal z kapsy klíček (podobný klíčku od trezoru) a jal se jím odemykat to zelené monstrum. A ještě to okomentoval slovy: ,, Jsem chtěl, aby to bylo větší dobrodružství, abychom si to pořádně užili! Dobrý co?“
Dobrý no.. Nedala jsem na sobě nic znát, podala mu krosnu a šla na obhlídku vozu.
Viděli jste někdy M.A.S.H.? Takového toho zeleného JEEPA? Asi to tenkrát popletli a místo, aby putovalo do muzea, se nějakým obrovským omylem dostalo do balijské půjčovny aut.
Tmavě zelený Jeep, v papírech z půjčovny veden jako Jimmy.
Kostra automobilu byla spíše rezavá než zelená. Takže vlastně takový maskáč.. :D
Nárazníky naražené nebo uražené, semtam nějaká díra v plechu. Čtyři kola a střechu to díkybohu mělo.
Obešla jsem auto zleva, že teda zkusím nastoupit. Na Bali se totiž jezdí vlevo, takže logicky Tom – řidič musel nastupovat vpravo.
Opatrně jsem vzala za kliku. Dost jsem se totiž bála, že mi zůstane v ruce a my za tuhle kraksnu budeme muset snad ještě něco platit. :D Vlastně doteď nechápu, jak jsme za ní vůbec mohli něco platit. Za takovouhle životaohrožující věc by měli platit ještě oni nám.
Klika zůstala na svém místě a já jsem se mohla konečně usadit. Dveře se mi podařilo zavřít na třetí pokus, což bylo přesně ve chvíli, když už jsem se pomalu začínala bát, že buď upadnou, nebo je budu muset celou cestu přidržovat rukou.
,,Jedeeem..", zvolal Tom a otočil miniaturním klíčkem v zámku. Jimmy začal trošku kašlat a pomalu se rozpohyboval.. ,,A teď sleduj!!“ atakoval mě Tom.. ,,To, co teď uvidíš na těch silnicích, tos v životě neviděla! Připravena?“
Ne, nebojte, Tom neměl na mysli jeho jízdu. Ale než jsme přijeli na Bali, velmi dobře mě informoval o tom, jak to na místních silnicích chodí.
To znamená: Neplatí naprosto žádná pravidla! Jediné pravidlo je: Hlídej si toho, co je před tebou, ten za tebou si hlídá tebe! Skútry si hlídej před tebou, za tebou, zleva i zprava.. Ty jsou všude.Všichni řidiči troubí: Bacha jedu! Troubí se, když předjíždíš, když předjíždí někdo tebe, když jedeš do zatáčky, když na tebe někdo mává, prostě pořád. A tak to prostě za hlasitého doprovodu klaksonů všecko nějak samovolně plyne, červená, nečervená.. Občas je to teda pořádnej mazec..
,,Ok..ok.." odvětila jsem.. ,,myslím, že jsem připravena.. Můžeme jet..!"
Tom tedy přeřadil na dvojku.
Mírně jsem se propadla do sedačky. Vzhledem k bezpečnosti dveří jsem začala zběsile hledat pásy. Pásy? Na co..?
To je vlastně pravda, tady asi opravdu na nic.
Při pohledu na podlahu se mi udělalo mírně nevolno. Dírami v podlaze jsem viděla každý kamínek na silnici. Nohy jsem si tedy chtěla posunout dál, aby se náhodou nestalo, že by mi propadly podlahou a já musela zvolit taktiku Betty Flinstounové. Bohužel to ale nešlo, pod palubní deskou (jestli se tomu tak dá říkat) byl uvolněný nějaký plast, ze kterého trčelo mnoho drátů, takže mé nohy už se tam nevtěsnali a i kdyby, asi by to nebylo úplně bezpečné.
.Mimochodem.. Jeli jste někdy traktorem? Ano? Tak to vám dál už nemusím nic popisovat.. vnitřek byl totiž naprosto totožný. Velký kulatý tuhý černý volant, ze země trčela taková vyviklaná tyčka (řadička). Nic víc tam nebylo, jen po stranách dva ubohé větráčky.
A teď se podržte – RÁDIOO. Soustavný šum z reproduktorů dodával naší cestě uplně jiný rozměr!
Zpět k větráčkům. Bylo asi tisíc stupňů, takže Tom dostal nápad, že by ty větráčky mohly sloužit třeba jako klimatizace. :D Jal se tedy zavírání okénka a otočení plastového kolečka na maximum. Mě se okénko zavřít nepodařilo. :D Naštěstí!! Z "větráčků" se totiž začala linout vůně minimálně pěti zdechlých, rozkládajících se potkanů, které nejspíš vozí Jimmy pod kapotou. A jelikož větráčky před námi asi ještě nikdy nikdo nepoužil, vyvalila se také slušná mračna prachu. Ale pozor, teď to teprve přijde.. Štrádovali jsme si to zrovna do obrovského kopce, načež jsme začali dost prudce zpomalovat. To, že měl Jimmy obsah 0,8 l, to byla jedna věc, ale že veškerou zbylou energii do sebe natahovaly točící se větráčky, to byla věc druhá. Když už jsme skoro stáli a místní nás předjížděli zleva, zprava, rychle jsem "klimatizaci" vypnula v domnění, že se to třeba zlepší. Zlepšilo, jak jen trochu.. Jimmyho se nám nakonec podařilo dostat na kopec hlavně silou vůle, pomáhali jsme mu vlastními pohyby, asi jako když se snažíte rozhoupat na houpačce a hlasitě jsme ho povzbuzovali, že to určitě dá!! Zvládl to! Je to pašák! :D
Dost divoké bylo také tankování. Auto jsme dostali vesměs s prázdnou nádrží a potkat na Bali čerpací stanici, to je velká vzácnost. Benzín se tam kupuje formou lahviček u cesty (1,5 l lahev). Tom zakoupil vždy jen jednu v domnění, že už brzy musíme na nějakou pumpu natrefit. Po třech zastavení a třech lahvičkách v nádrži jsme na benzínku konečně narazili. Natankovali jsme plnou a pokračovali dále na jih. V autě bylo opravdu nesnesitelně a Tom se stále usmíval, šťouchal do mě a dožadoval se odpovědi, proč jsem už skoro hodinu nepromluvila, ale že prý to chápe, že musím být z té dopravy fakt vyřízená, že jsem určitě nečekala, že kličkovat mezi auty a soustavně troubit bude až tak drsný. A že musím být fakt překvapená z těch skútrů všude. Ale že se nemusím bát, že on je jako fakt dobrej řidič a že to bude v klidu..
Mlčela jsem dál.
Musím tedy říct, že doprava mě zas až tolik nepřekvapila, možná jsem to dle jeho popisu čekala ještě horší, i když je pravda, že nic podobného jsem vážně nikdy neviděla. :) Ovšem, co mě stále nepřestalo udivovat, bylo to vozidlo, ve kterém jsem se právě nacházela.
Na Bali ani jiných ostrovech neexistují značky.. Jedno město splývá v druhé, takže nikdy nevíte, kde přesně jste. A když si předem neuložíte mapu, stále se jen ptáte kolemjdoucích kudy kam. I my se ptali například, když jsme se nějakých záhadným způsobem ocitli v areálu s ozbrojenou ostrahou. :D
Když jsme konečně dorazili na místo určení - Uluwatu Beach, celá vytřesená jsem vylezla z auta, popadla osušku a krém a pádila jsem po schodech dolů až ke skalnatým útesům. Schodů bylo víc, než se zdálo.. Několik stovek, troufám si říct.. :D Vedro bylo opravdu nesnesitelné, takže převlečení do plavek a okamžitý skok do vody bylo nevyhnutelné. No jooo.. To bych si ale nesměla zapomenou spodek od plavek v autě. Respektive 5 minut jsem Toma i sama sebe přesvědčovala, že v tom batůžku prostě musí být, že snad nejsem tak blbá, abych si tam dala jen vršek. Ano, jsem tak blbá. V polovině schodů po cestě nahoru už mi docházel dech a z dosavadního průběhu dne jsem byla naprosto vyčerpaná. Když jsem se konečně dobelhala k autu, které bohužel k mému zklamání nikdo neukradl, snažila jsem se klíčkem od trezoru odemknout některé z předních dveří, což se mi bohužel nepodařilo, zadní to pro změnu ani nemělo, naštěstí u kufru se zadařilo. Po dlouhém hledání, kdy mě stihl 4x kousnout komár do nohy a má zloba se neustále stupňovala, jsem v krosně objevila onen záhadně ztracený spodek od plavek a pomalým krokem jsem se sunula zpět ze schodů. Tom na mě solidárně čekal v oblečení na osušce a když z dálky uviděl můj nasupený obličej, rychle mě posunky upozorňoval, ať hlavně nejsem moc sprostá, že z těch 10 lidí na celé pláži jsou ti dva nejbělejší vedle nás Češi. Zachovala jsem tedy dekórum, hodila na sebe plavky a šli jsme konečně do vody. Byla to ta nejkrásnější pláž s nejčistší, nejprůzračnější a nejnádhernější vodou, co jsem doposud viděla. Ležela mezi dvěma útesy a nebyli tam skoro žádní lidé, jen pár surfařů. Po návratu z vody jsem se konečně odhodlala svěřit se Tomovi s mými mírnými obavami ze zapůjčeného vozidla a zeptala jsem se ho, zda si opravdu myslí, že nás tento vůz ještě ten den doveze z jihu do středu Bali a následující den pak přes celý sever, přes ty vysoké hory, až na úplný západ ostrova, že si to teda jako neumím dost dobře představit a že pokud ano, tak ať mi teda urychleně sežene nějaký vějíř, protože čuchat tu vůni z větráčků už fakt nehodlám a ještě prosím provaz, ať se můžu připoutat. :D případně oběsit :D
Po několika hodinách koupání a odpočinku na Uluwatu Beach jsme vyšplhali po schodech zpět k autu. Tam to vygradovalo tím, že zrovna na mou polovinu vozu se přestěhovalo poměrně grandiózní mraveniště, takže jsem ještě chvíli špačkovala, načež Tom usoudil, že buď okamžitě něco udělá nebo to bude mít následujících několik dnů po mém boku opravdu těžké. :D
Po prohlídce nedalekého chrámu Uluwatu, odkud byly mimochodem krásné výhledy na zátoky, vzal mobilní telefon a zavolal do půjčovny aut, že teda my wife has very big problem with Jimmy car, she is little bit affraid and nervous and she wants better car NOW!
Miluju ho! Je to poklad! :)
Vrátil se do auta, že to teda jako vyřídil a můžeme si dojet pro jiné auto. Byla jsem opravdu šťastná! Tom ale moc rád nebyl, těšil se totiž, že mi ukáže večerní tance Kecak v Ubudu a hlavně tam chtěl přijet za světla, protože je to krásné město a chtěl mi to všecko ukázat, ale že to teda jako nestihneme, když se zdržíme ještě výměnou auta, že vím, jak je to v centru Kuty s dopravou a my si takhle děsně zajedeme.. Ano, byla jsem dojatá a děsně jsem ho chápala, ale nevim, co čekal..? Že mu řeknu, ať se na to teda vykašleme a jedem rovnou do Ubudu? Ani náhodou.. Jedem pěkně do půjčovny.
Musím říct, že cesta zpět byla o dost veselejší, jak jsem věděla, že se toho auta už brzy zbavíme, Také jsme se poměrně dost nasmáli. :) Začalo totiž pršet. A když na Bali prší, vypadá to asi tak, že prší cca jen 15 minut, ale o to silněji! No, lilo jak z konve.. Jaké překvapení, že nefungují stěrače, že? Vzhledem k tomu, že mi nešlo zavřít okénko, obětovala jsem se, vyndala ruku ven a stěrače jsem párkrát popostrčila. Ty se sice na chvíli rozpohybovaly, ale ne na moc dlouho. Musela jsem to tedy několikrát zopakovat, abychom jízdu v dešti přežili. Jaké další překvapení, že nám přestal fungovat klakson. :D A zrovna v dešti, kdy je nejvíc potřeba. Troubí se totiž i proto, že prší. :D No, tak to jsme uplně v háji. Nezbývalo, než se jenom smát a doufat, že dojedeme až do Kuty. Když jsme dorazili do půjčovny, bylo mi jasné, že za světla už do Ubudu nedorazíme a večerní tanečky možná taky nestihneme.
Pán obcházel Jimmyho a stále se dotazoval, co se mi na něm jako nelíbí? Že to jako fakt nechápe. Následně nám sdělil, kolik budeme muset za "lepší" auto doplatit, načež mu Tom oponoval, že jsme mu přivezli Jimmyho skoro s plnou nádrží, tak ať nedělá fóry, že nic doplácet nebudeme. Nakonec jsme tedy doplatili. Z posunků mezi bossem a jeho pomocníčky jsme také pochopili, že jim přikázal, ať veškerý benzín přečerpají do našeho nového vozu. Ajajaj… To bylo něco pro Toma.. Když uviděl chlapce s 1,5l petflaškou a malou hadičkou, málem ho trefilo. ,,No, to si snad dělaj legraci ne? Tak my nemáme čas, tolik pospícháme a on tady bude 2 hodiny běhat s timhle a lejt to tam po litrech? To asi ne, ne? Řekni mi, že se mi to zdá!!“ Trvalo to asi 10 minut, 3 různí lidé se pokoušeli nasát benzín do hadičky, 2 z nich dávící se benzínem to vzdali. Třetí to dokázal a čůrek benzínu začal téct do petky. Po čtyřech naplněných lahvích, 5ti Tomových zešedivělých vlasech, řekl i velký boss dost, vrazil nám do ruky to, co jsme mu doplatili za nové auto, ať si to dotankujem sami, hlavně ať už jedem do ……. :D
A tak jsme jeli.. ne do ……., ale do Ubudu. Jelikož nové auto jelo jako drak, klimatizace frčela na plné obrátky a vše fungovalo, dorazili jsme do Ubudu se setměním. Našli jsme perfektní, nádherné ubytování se snídaní přímo v centru. Eka´s Homestay byl naprosto kouzelný, jak když vejdete do nějaké pohádky. Strašně jsme se tam chtěli ubytovat a tak Tom nastoupil se svojí výbornou smlouvací taktikou. Byla jsem z jeho výkonu naprosto unešena (je v tom totiž fakt dobrej), ovšem pak mi došlo, že tu milou paní stáhl z nějakých 300 000,- na 120 000,- (cca 240 Kč) za noc – 2 osoby se snídaní. To bylo snad až ostudné.. Bylo mi jí najednou tak líto, že hned jak Tom odběhl do auta pro věci, štrachala jsem v peněžence, jestli tam nenajdu ještě nějakou drobnou, kterou bych jí druhý den ráno nenápadně podstrčila. Bohužel jsem byla švorc. Zbytek peněz měl u sebe Tom. :/ Paní byla ještě tak laskava, že nám sdělila, že Kecak dance začínají cca za 15 minut, hned v chrámu vedle jejich domu a aby toho nebylo málo, dala nám navrch ještě 2 vstupenky se slevou. Tance byly úplně vyprodány, takže jsme jí byli dost vděčni a navíc jsme donutili dva Francouzáky smrsknout půlky a vetřeli jsme se k nim na lavičku, takže jsme měli nejlepší místa a výhled. :D
Po shlédnutí tohoto zajímavého vystoupení, na které prý místňáci trénují dlouhé roky, jsme se šli projít do centra. Teda, my jsme vlastně v centru bydleli, takže jsme to spíš prozkoumali v okolí domu a zapadli do příjemně vypadající restaurace.
Jídlo i pití, které jsme tam ochutnali, bylo asi nejlepší ze všech. Každá porce byla zabalena v jednom listě a mrkvový cake na závěr to dotáhl k dokonalosti.
Prošli jsme se usínajícím městem, vrátili se domů, zahnali gekony z koupelny a šli spát. Ráno nás čekala výborná snídaně, ještě jedna procházka městem, abychom si ho prohlédli také za světla a pak už hurá za dalším dobrodružstvím.
Ještě pár fotek na závěr :)
Uluwatu Beach
Uluwatu Beach
Uluwatu Beach - na obědě
Uluwatu Beach
Pohled na dvě zátoky z chrámu Uluwatu, který leží na vrcholcích útesů
Ubytování v Ubudu - Eka´s Homestay (majitelka byla učitelka hudby - viz. kámen vedle vchodu)
Pod schody leží tzv. obětinky - to jsou malé misky z palmových listů s rýží, květinami, vonnými tyčinkami. Balijci věří, že se jejich předkové nepozorovaně vracejí zpět do domů, kde žili a své bývalé rodiny ochraňují. Misky se obměňují i několikrát za den.
Chrám v Ubudu
Jedinečná večeře :)
Více na:
