SLÁVA!

Za necelé 4 měsíce, co jsme v USA, se nám úspěšně podařilo zařídit téměř vše nutné. 

Bydlení, vybavení domácnosti, elektřina, voda, internet, Tv, Tomovo auto, účty v bance, security credit card, SSN, zdravotní pojištění, doktor, zubař, 

Něco z toho šlo opravdu snadno - energie, internet a TV,

ale všechno ostatní byl docela oříšek.

Nad některými věcmi a hlavně !cenami! mi doteď zůstává rozum stát.

Ostatně všechno si to můžete přečíst v předešlých článcích TADY a TADY.

Všelijakých dokumentů, papírů, smluv a kartiček máme za 4 měsíce víc, než jsme stačili dát dohromady za 3 roky v ČR a Německu. :)

Od začátku jsme věděli, že budeme potřebovat dvě auta. Protože bez auta se tady člověk prostě nehne. V prosinci jsme se jen tak lehce rozhlíželi po internetu, zda na něco nenarazíme.
Po Novém roce už to začalo být docela akutní.

A tak jsme v lednu začali hledat trochu intenzivněji. 

Něco jsme obvolali, objeli několik automobilek, dealershipů a bazarů. 

Výsledek? 

Objížděli jsme automobilky, kterých je tu na každém rohu deset, každý den sledovali internet, zda se neobjevilo něco nového, až jsme konečně narazili na auto, které se zdálo být ,,podle našich představ,,. A tak jsme se na něj jeli podívat. Byla to skoro hodina cesty, což ani tak nevadilo, protože auto bylo hezké, v dobrém stavu a opravdu se zdálo být - přesně podle našich představ. :) Přiznávám, tak trochu naivně jsme doufali, že bychom s ním třeba už ten den mohli odjet. Když jsme kupovali Tomovo auto, nebylo to přece nic složitého. Jenže to nám nedošlo, že tenkrát dealer dojednával spoustu věcí přímo s firemní účetní a my jsme tak o některé důležité detaily byly ochuzeni. 

Např.

Uff.. takže, co teď?
Řidičák nemáme, pojištění nesjednáme..

Navíc.. jsme si opravdu jistí, že je auto úplně v pořádku? Vždyť jsme oba úplní lajci. Poznáme tak maximálně, že to hezky jede. 

Schůzku jsme tedy ukončili a s pusou plnou nadávek, jak je to zase všechno složité, jsme odjeli domů. 

Po cestě jsme se tedy ještě zastavili na úřadě, vzali si materiály ke studiu autoškoly a naplánovali si studijní víkend. Co nám taky zbylo.

Ale co, všichni říkají, že se stačí naučit ty testy na internetu a jízda je prý úplně jednoduchá. 

(Úsměvné je, že i když to všichni říkají, tak půlka Čechů, co tady známe to udělala až na podruhé.. Někteří dokonce na popáté a víme dokonce o jednom, který to dal až na 9. pokus. :D)
My to raději nepodceníme!!

... nóóó, takže sobotu jsme probendili někde na výletech a v neděli mi začalo postupně docházet, jak dlouho jsem pryč ze školy, jak se nedokážu soustředit, jak si nejsem schopna nic zapamatovat a jak to množství nových anglických slovíček prostě nedokážu takhle najednou pojmout. 

Některá pravidla silničního provozu jsou úplně jiná, než u nás. 

Doprava se může jet na červenou. 

Může se předjíždět zprava, ale ne vždy! A další podobné výmysly. :)

V pondělí bylo na úřadě zavřeno, skvěle! Další den k dobru. 

Večer už jsem měla hlavu, jak pátrací balón. 

Testy na internetu jsem stihla projet všechny pouze jednou a z knížky jsem tomu moc nerozumněla. 

V úterý už ale nebylo zbytí.. Jedem!

Vzali jsme si pořadové číslo a vyčkávali, až si nás někdo zavolá k okýnku. Tom šel první, já chvíli po něm, asi o 5 okýnek dál. Pán za přepážkou nebyl zrovna v dobrém rozmaru. A po tom, co mi řekl, tak ani já ne. Prý si sice mohu jít napsat test, ale pak musí ověřit všechny naše dokumenty, víza, pas atd. což trvá cca 2 týdny a pak teprve můžeme jít dělat jízdy a získat řidičský průkaz. 

Dohodli jsme se tedy s Tomem, že když už jsme tam, tak zkusíme alespoň ten test a pak hold budeme čekat, až nám zavolají ohledně toho ostatního. 

V testu, krom značek, nebyla jediná stejně položená otázka jako v testech na internetu. Paráda. 

Navíc, vše bylo elektronicky, takže po každé zodpovězené otázce vám počítač rovnou zahlásil, zda byla vaše odpověď správná nebo ne. A věřte, to vám na klidu nepřidá. Po 20 zodpovězených otázkách ohledně značek, kde můžete mít až 5 chyb, jsem se plácala po zádech. 0 chyb, jsem dobrá! Ovšem, pak přišla ta horší část - teorie. Některé věty byly na překlad tak složité a krkolomné, že jsem jim opravdu nerozuměla. Věty byly oproti testům, ze kterých jsme se učili, úplně jinak sestavené a slovíčka, která zde byla použita mi často nic neříkala. 

Bylo moc povzbuzující sedět u počítače mezi Japonkou, která měla celý test v čínských znacích a Němkou, která ho měla v němčině. Na Čechy bohužel asi někdo zapomněl. :D

!!!!Čtrnáctá otázka = 5 chyb!!!!
V následujících 6ti otázkách nesmím udělat jedinou chybu! 

Umíte si představit ten stres? Z toho, jaká otázka přijde, jestli na ní budete znát odpověď, protože už prostě nesmíte udělat žádnou chybu.
Navíc vidím, jak se u krajního počítače zvedá Tom, odchází a signalizuje na mě: ,,Mám TO!"
Cítím pak, jak stojí za prosklenou stěnou za mými zády a dívá se mi přes rameno. Určitě mi fandí, ale to mi teď moc nepomůže. Posledních 6 otázek mi zabralo asi stejně času jako těch předešlých 34 dohromady. Přemýšlela jsem nad každým slovem, představovala jsem si situace na silnici, pátrala v amerických legislativách a zákonech. Kolik STOP se musí stát od kolejí, od hydrantu, od přechodu? Ježiš, kdyby to bylo alespoň v metrech, ale STOPY?
Krve by se ve mě nedořezal, když jsem odklikla poslední čtyřicátou odpověď.

PASSED!
Neumíte si představit tu radost, když se to slovo objevilo na obrazovce.
Ano, já vím, že bych to mohla jít zkusit hned druhý den znovu, pak zase za týden, pak zas a pak zas a takhle klidně až do nekonečna :) Ale víte co... to by prostě nebylo ono. :)
Budovu jsme opustili s potvrzením o splněném testu a s tím, že nám nezbývá, než vyčkávat, až se někdo ozve, že jsou naše dokumenty v pořádku a my tak můžeme přijít na driving test.
..............................................................

A teď taková malá vsuvka.. O několik dní později..
 Páteční večer, ideální na oslavu absolvovaného testu. Ne, vážně, nešlo o oslavu.. jen jedni známí navrhli společnou večeři v krásné španělské restauraci kousek od centra Atlanty.
Klasicky jsme se kolem poledne podívali do google map, jak je to daleko. Hm.. skoro hodina cesty.
Klasicky nám nedošlo, že v 6 večer bude doprava do centra úplně jiná. Horší!
Klasicky jsme vyrazili pozdě.
Klasicky jsme přijeli pozdě.
Klasicky jsme neparkovali na placeném parkovišti u restaurace, kde platíte nejen za parkování, ale také ještě tomu chlapíkovi, co vám pak pro auto dojde a přiveze vám ho před vchod restaurace, parkovali jsme v boční uličce (těch 20 kroků a 5 minut navíc nás už nezabije).
Naštěstí, ani naši známí, si po 6 ti letech žití v Atlantě, neumí cesty dokonale plánovat, takže přijeli ještě o 10 minut déle, než my. :D
Večeře byla výborná, restaurace nádherná. Celá ulice byla kouzelná. Osvětlená. Lidé seděli na zahrádkách pod hořáky, prostě to všude tak příjemně žilo. Chvíli jsme si připadali, jak když jsme zase na jedné z našich cest po světě a procházíme se večerním centrem nějakého pěkného města.
Ten blažený pocit nás ale rychle přešel.


Kdo, že to dělal před třemi dny testy z autoškoly a učil se, jak daleko se má parkovat od hydrantu?
Kdo ušetřil 10 dolarů za parkování u restaurace a zaplatil za něj 25? :D
Mě alespoň ospravedlňuje, že jsem ten hydrant neviděla, ale Tom si prý ještě při vylézání z auta dával pozor, aby do něj nenarazil dveřmi. :D
Ale to jen tak na okraj.. :)

.............................................................

Auto nám sice stále leželo v hlavě, ale cena byla opravdu vysoká, o dost vyšší, než jsme původně plánovali. Na druhou stranu jsme oba dobře věděli, jak už se nám nechce trávit další hodiny na internetu, hledáním čehokoliv jiného.
 A tak jsme se rozhodli, že než investujeme takovou částku, necháme si ho nejdřív prověřit.
Navštívili jsme tedy znovu našeho oblíbeného prodejce Mickeyho a auto jsme si odvezli do nedalekého servisu, kde jsme si zaplatili kompletní prohlídku vozu.
Samozřejmě jsme nečekali, že bude vše bez chybičky. Je to téměř 5 let staré auto a má najeto skoro 60 000 mil. Ale k našemu překvapení to dopadlo nad očekávání. Auto je v dobrém stavu, jen je potřeba vyměnit přední pneumatiky a brzdové destičky + nějakých pár drobností.
Auto jsme tedy ovezli zpět k Mickeymu, posadili se ke stolečku a Tom nastoupil se svými skvělými obchodními schopnostmi.
Po necelé hodině dohadování jsme sice odcházeli chudší o 1000 dolarovou zálohu, avšak s papírem, kde bylo uvedeno, že výměna pneumatik, brzdových destiček, dokonce celých brzd, oleje a nějakých dalších věcí, kterým nerozumím, bude provedena v rámci celkové ceny, na které jsme se domluvili.
............................................................
Během několika dní se na internetu objevilo, že jsme prošli schvalovacím řízením a můžeme se tak dostavit na jízdy. Tom chtěl vyrazit hned ten den odpoledne, mě sice zrovna vůbec nebylo dobře, ale řekla jsem si, že se překonám a nějak to zvládnu. Po obědě pro jistotu volala ještě paní, aby nám sdělila, že jsme opravdu schváleni a můžeme se dostavit na jízdy. Tom se hned kasal, že už jsme si to dávno našli na internetu a že se odpoledne chystáme dorazit. Když se paní zeptala, na kolikátou jsme objednáni, stál jak opařený. Objednáni? My se musíme objednat?
Ano, na jízdy se musíte objednat.
Aha, tak můžeme se tedy objednat?
Nejbližší termín tady mám za 3 týdny, vyhovuje??
ZA 3 týdny????? WHAT?
Nebo pak za 10 dní na úřadě v Sandy Springs.
Ok.. to berem! Dejte nás hned ráno.


10 následujících dní jsme tedy strávili hledáním vhodného pojištění.
Po hodinách strávených na internetu a několika telefonátech, jsme zjistili, že povinné ručení s havarijním pojištěním je tak šíleně drahé, že si ho prostě nemůžeme, ani nechceme dovolit.
Cenu máme oproti američanům i s americkým řidičákem o dost vyšší, protože za prvé je to naše první pojištění a tak ještě nemáme nasbírané žádné bonusové body a také nemáme žádnou kreditní historii (ano, už zase ta credit history).

Od společností, u kterých jsme pojištění poptávali, nám po týdnu začali chodit emaily s oznámením, že - za prvé - nás vůbec neschválili nebo - za druhé - nabídky s tou šílenou cenou, kterou nám mohou nabídnout a do třetice nám od většiny z nich přišlo, že nám v rámci žádosti museli nahlídnout do credit history. Takže jestli už jsme si za těch pár týdnů používáním security credit card nějakou historii vybudovali, tak nám ji tyto společnosti zase hezky sundali na 0, možná dokonce do mínusu. Každé nahlídnutí do systému totiž credit history snižuje.
No.. a jsme zase tam, kde jsme byli.
.........................................................................
Úterní velký den se přiblížil.
Budík zazvonil v 6 ráno, ale mě už od 5 ti nenechali spát kapky deště bušící do okna.
Lilo a lilo a podle předpovědi to nevypadalo, že by do 8:45 pršet přestalo.
Na stránkách je uvedeno, že při nepřízni počasí a dešti mohou být jízdy zrušeny.
Vzhledem k tomu, že jsme to měli téměř hodinu cesty a rozhodně jsme neplánovali se na parkovišti otočit a jet zase hodinu domů, jsme se celou dobu modlili, ať přestane.
Přestalo.
Klasicky jsme se na aktuální délku cesty podívali na google mapách v 6 ráno v posteli.
Klasicky nám nedošlo, že mezi 7 - 8, když jedou všichni do práce, bude doprava úplně jiná.
Klasicky jsme nestíhali.
Klasicky jsme přijeli pozdě.
Naštěstí ne o moc, měli jsme tam být půl hodiny před začátkem jízdy.
Dorazili jsme 4 minuty před začátkem jízdy. :)
Obě slečny za přepážkou byly dost nepříjemné.
Ale vše jsme nakonec stihli.
Došli jsme na parkoviště, kde se z auta vypotácela pravá, nefalšovaná, dobře najedená, americká černoška. Když spustila svojí skvělou angličtinou, polilo mě horko, téměř nic jsem jí nerozuměla.
Po kontrole dokumentů přisedla k Tomovi do auta a vyrazili.
(Ano, v USA děláte autoškolu tak, že musíte přijet vlastním autem a jízdu děláte v něm.
Neptejte se mě, jak to dělají lidé, kteří nemají vlastní auto. :D Nevím!)
Já musela zůstat stát na parkovišti a čekat. Bedlivě jsem tedy sledovala, co se bude dít, aby mě pak nic nepřekvapilo.
Tom se projel po parkovišti, pak musel docela dlouhý kus hezky rovně couvat, pak paralelně zaparkovat, pak zaparkovat do úzkého místa, ale pozadu (couváním) a pak už mi zmizeli z dohledu. Po 15 minutách se zjevili zpět na parkovišti a já věděla, že přišla moje chvíle. Byla jsem tak strašně zmrzlá z toho půlhodinového čekání v balerínkách a slabém kabátku, že mi to celé ani nedocházelo. Na parkovišti se ale najednou objevil chlap, od pohledu nepříjemný černoch s hlavou plnou copánků. Něco zahuhlal a mě bylo jasné, že jestli ho dostanu do auta, tak nemám šanci.
Naštěstí se zajímal o nějakou jinou holčinu, která se zrovna řítila ve svém bílém obouchaném vraku na parkoviště.
Uff.. docela jsem si oddychla.
Černoška nakonec vyloudila i chvilkový úsměv, když Tomovi říkala, že jízdy splnil a tak jsem už s poměrně větším klidem nasedla do auta.
Prvních 5 vět, které mi ta dáma sdělila, byla asi nějaká rekapitulace toho, že děláme jízdy a nějaké bezpečnostní prohlášení, prostě nějaká naučená ustálená fráze - nerozuměla jsem jí nic. :D Ale Tom prý taky ne. Pak už na mě konečně začala mluvit srozumitelně a jasně.

Couvání a parkování jsem zvládla. :) Ve městě jsem si hlídala obě ruce na volantu, rychlost, zrcátka, přejíždění z pruhu do pruhu, zastavování na všech stopkách, blikání, semafory, vzdálenost mezi auty a tak všechno. Strhla mi jeden bod ze 100, prý aby se neřeklo. :)
Hurá, hurá, hurá! Dočasný řidičský průkaz nám byl vystaven na místě a do 2 týdnů prý budeme mít ve schránce ten opravdický. :)
Slečna za přepážkou byla opět tak vřelá a příjemná, že podle toho taky dopadla moje fotka na řidičáku, ale zas na druhou stranu si zapomněla říct o 20 dolarový poplatek za jízdy, který chudák Tom vedle u okýnka platil. :D
Dobře jí tak!
No a co teď? Jsme jen asi 10 mil od toho našeho autíčka, tak proč ho nevyzvednout, když už konečně můžeme!! Jenže, co to pojištění?
Po chvíli pátrání jsme na internetu našli pár metrů vzdálenou kancelář pojišťováka Felipeho, který měl na googlu ty nejlepší recenze.
Po hodině v jeho kanceláři jsme usoudili, že to byl asi zatím nejpříjemnější a nejochotnější člověk, se kterým jsme v USA jednali. Na povinné ručení s havarijním pojištěním nás sice neukecal, ale i tak nám u povinného ručení nabídl ty nejlepší podmínky (sice, zdaleka ne takové jako v ČR, ale alespoň něco. :)). Nabídl nám také podstatně lepší podmínky na pojištění našeho apartmánu, sám za nás vyřídil přepis a díky tomu, že u nich teď budeme mít dva produkty, nám dal ještě celkovou slevu.
Máme řidičák, máme pojištění, tak teď už jen to auto.
Další hodinku jsme tedy strávili čekáním v automobilce, protože nám auto chtěli znovu pořádně umýt a navonět a já si navíc ještě vyhádala výměnu baterie v dálkovém ovládání, kterou museli jet koupit někam do obchodu, ale čekání se vyplatilo :D
Vše funguje, vše je jak má být, můžeme jet!! :)


Po téměř dvou týdnech, co auto mám, musím konstatovat, že jede perfektně! A ač se to nezdá, má překvapivě velký kufr. :)


Doufám, že vás můj příběh o koupi auta moc nenudil a máte zase další představu o tom, jak je to tady všechno jednoduché. :))