KK - Life is a dream

Doufám, že vás začátek našeho výletu alespoň trochu pobavil a teď už se mrkneme o kousek dále, na krásné Bali.:)

 Let probíhal poměrně klidně. Letadlo bylo sice trošku staršího a menšího typu, ale my byli hlavně rádi, že už konečně v něčem sedíme. Na letiště v Denpasaru jsme dorazili kolem 11 večer. Když jsme se pod tíhou krosen konečně vykolébali ze zavazadlové části letištní haly, ve vteřině se na nás místní taxikáři sesypali jak vosy na bonbon. Chvíli se mi zdálo, jak kdyby tam všichni čekali celý večer jenom na nás. Auto jsme měli půjčené až od druhého dne, takže nám bylo naprosto jasné, že pro transport do hotelu si prostě budeme muset jednoho z nich vybrat. Nejprve ale bylo nutné poprosit místní bankomat, zda by byl tak laskav a vydal nám nějakou místní měnu. Jinak se dostaneme tak leda do …..   Horko těžko jsme se tedy vymanili ze spár místních taxikářských bossů a následujících 10 minut jsme strávili prozkoumáváním, který ze čtyř vedle sebe stojících bankomatů bude ten NEJ! Nakonec vyhrál ten žíhaně zelený se stříbrnými písmenky, protože skvěle ladil k mé platební kartě. :D Vsunula jsem do něj tedy svou překrásnou kartu, asi 5 minut jsem mačkala nejrůznější tlačítka (připadalo mi to spíš jak výherní automat), no a dalších 10 vteřin jsem s úžasem ve tváři pozorovala, jak mi do rukou padají miliony. Uaaaa.. Chci hrát ještě!! :D Hlavou mi běžely ty auta, dovolené, boty a kabelky, které bych si mohla pořídit, načež mě Tom uzemnil větou: ,,Než to uklidíš, odendej z toho 50.000 na taxíka a pojď smlouvat, víc jim nedáme.“
Po několika minutách konečně nacházíme toho chudáka dobráka, který nás tam za těch 50.000 (90Kč) fakt odveze. Jdeme do letištních garáží, usedáme do černé nablýskané dodávky – bez jakéhokoliv označení TAXI. Potřetí opakujeme adresu hotelu a zdůrazňujeme, že je to opravdu za rohem, asi jen 1,4 km od letiště. Pán ještě chudák ze svého zacvakal parkování a jedem. Ovšem jedem už nějak dlouho. Tom se mu snaží naznačit, že to byla určitě ta první odbočka doleva, že to tak viděl včera v mapičce, ale pán se nedá a tak stále jedeme. Samozřejmě špatně. Za těch  pár korun, co jsme mu dali, jsme si tedy ještě udělali 2x okružní jízdu kolem letiště a uhnali si angínu v překlimatizovaném "taxi" - jak výhodný obchod. No co, hlavně, že jsme nakonec v pořádku na místě.

Ráno na nás čekalo hned několik překvapení.
Přikvačili jsme si to celí hladoví na snídani. Tom vytáhl počítač, že se podívá, kam že to vlastně pojedeme a hlavně zjistí číslo na půjčovnu aut, abychom se ujistili, že na nás pán nezapomněl, už měl totiž být i s autem dávno před hotelem. Internet ale bohužel nefungoval, i když pán na recepci zarputile tvrdil, že jde. No nedalo se nic dělat, budeme holt vyčkávat. V tu chvíli jsme si také uvědomili, že na nás asi nějak opomněli se snídaní. Všichni u ostatních stolečků už jedli a my stále nic. Překvapivé zjištění bylo, že jsme jako jediní měli zaplacenou pouze noc - bez snídaně. :D
Venku jsme konečně uslyšeli zvuk motoru, a tak Tom vyběhl, jestli už to náhodou není náš vůz. Já jsem do sebe nasoukala zbylé sušenky z letadla a šla dobalit věci, ať můžeme vyrazit. Za chvíli dorazil Tom, popadli jsme krosny, vrátili klíče a šli ven. Jaké další překvapení na mě ale čekalo tam?? Venku stáli 3 auta. Takové hezké malé bílé, pak tmavá, docela nová dodávka a ještě jedno "auto". Tomu jsem ale nějak nepřikládala důležitost, nenapadlo mě totiž, že by mohlo hrát v našem příběhu nějakou roli, tedy až do doby, než se k němu Tom vítězoslavně rozešel. Spadla mi čelist, krosna z ramene a asi 20 vteřin jsem přemýšlela, zda je to další z Tomových žertíků nebo to ten můj kluk myslí opravdu vážně. Myslel. Vyndal z kapsy klíček (podobný klíčku od trezoru) a jal se jím odemykat to zelené monstrum. A ještě to okomentoval slovy: ,, Jsem chtěl, aby to bylo větší dobrodružství, abychom si to pořádně užili! Dobrý co?“
Dobrý no.. Nedala jsem na sobě nic znát, podala mu krosnu a šla na obhlídku vozu.
Viděli jste někdy M.A.S.H.? Takového toho zeleného JEEPA? Asi to tenkrát popletli a místo, aby putovalo do muzea, se nějakým obrovským omylem dostalo do balijské půjčovny aut.
Tmavě zelený Jeep, v papírech z půjčovny veden jako Jimmy.
Kostra automobilu byla spíše rezavá než zelená. Takže vlastně takový maskáč.. :D
Nárazníky naražené nebo uražené, semtam nějaká díra v plechu. Čtyři kola a střechu to díkybohu mělo.
Obešla jsem auto zleva, že teda zkusím nastoupit. Na Bali se totiž jezdí vlevo, takže logicky Tom – řidič musel nastupovat vpravo.
Opatrně jsem vzala za kliku. Dost jsem se totiž bála, že mi zůstane v ruce a my za tuhle kraksnu budeme muset snad ještě něco platit. :D Vlastně doteď nechápu, jak jsme za ní vůbec mohli něco platit. Za takovouhle životaohrožující věc by měli platit ještě oni nám.
Klika zůstala na svém místě a já jsem se mohla konečně usadit. Dveře se mi podařilo zavřít na třetí pokus, což bylo přesně ve chvíli, když už jsem se pomalu začínala bát, že buď upadnou, nebo je budu muset celou cestu přidržovat rukou.
,,Jedeeem..", zvolal Tom a otočil miniaturním klíčkem v zámku. Jimmy začal trošku kašlat a pomalu se rozpohyboval.. ,,A teď sleduj!!“ atakoval mě Tom.. ,,To, co teď uvidíš na těch silnicích, tos v životě neviděla! Připravena?“
Ne, nebojte, Tom neměl na mysli jeho jízdu. Ale než jsme přijeli na Bali, velmi dobře mě informoval o tom, jak to na místních silnicích chodí.
To znamená: Neplatí naprosto žádná pravidla! Jediné pravidlo je: Hlídej si toho, co je před tebou, ten za tebou si hlídá tebe! Skútry si hlídej před tebou, za tebou, zleva i zprava.. Ty jsou všude.Všichni řidiči troubí: Bacha jedu! Troubí se, když předjíždíš, když předjíždí někdo tebe, když jedeš do zatáčky, když na tebe někdo mává, prostě pořád. A tak to prostě za hlasitého doprovodu klaksonů všecko nějak samovolně plyne, červená, nečervená..  Občas je to teda pořádnej mazec..
,,Ok..ok.." odvětila jsem.. ,,myslím, že jsem připravena.. Můžeme jet..!"
Tom tedy přeřadil na dvojku.
Mírně jsem se propadla do sedačky. Vzhledem k bezpečnosti dveří jsem začala zběsile hledat pásy. Pásy? Na co..?
To je vlastně pravda, tady asi opravdu na nic.
Při pohledu na podlahu se mi udělalo mírně nevolno. Dírami v podlaze jsem viděla každý kamínek na silnici. Nohy jsem si tedy chtěla posunout dál, aby se náhodou nestalo, že by mi propadly podlahou a já musela zvolit taktiku Betty Flinstounové. Bohužel to ale nešlo, pod palubní deskou (jestli se tomu tak dá říkat) byl uvolněný nějaký plast, ze kterého trčelo mnoho drátů, takže mé nohy už se tam nevtěsnali a i kdyby, asi by to nebylo úplně bezpečné.
.Mimochodem.. Jeli jste někdy traktorem? Ano? Tak to vám dál už nemusím nic popisovat.. vnitřek byl totiž naprosto totožný. Velký kulatý tuhý černý volant, ze země trčela taková vyviklaná tyčka (řadička). Nic víc tam nebylo, jen po stranách dva ubohé větráčky.
A teď se podržte – RÁDIOO. Soustavný šum z reproduktorů dodával naší cestě uplně jiný rozměr!
Zpět k větráčkům. Bylo asi tisíc stupňů, takže Tom dostal nápad, že by ty větráčky mohly sloužit třeba jako klimatizace. :D Jal se tedy zavírání okénka a otočení plastového kolečka na maximum. Mě se okénko zavřít nepodařilo. :D Naštěstí!! Z "větráčků" se totiž začala linout vůně minimálně pěti zdechlých, rozkládajících se potkanů, které nejspíš vozí Jimmy pod kapotou. A jelikož větráčky před námi asi ještě nikdy nikdo nepoužil, vyvalila se také slušná mračna prachu. Ale pozor, teď to teprve přijde.. Štrádovali jsme si to zrovna do obrovského kopce, načež jsme začali dost prudce zpomalovat. To, že měl Jimmy obsah 0,8 l, to byla jedna věc, ale že veškerou zbylou energii do sebe natahovaly točící se větráčky, to byla věc druhá. Když už jsme skoro stáli a místní nás předjížděli zleva, zprava, rychle jsem "klimatizaci" vypnula v domnění, že se to třeba zlepší. Zlepšilo, jak jen trochu.. Jimmyho se nám nakonec podařilo dostat na kopec hlavně silou vůle, pomáhali jsme mu vlastními pohyby, asi jako když se snažíte rozhoupat na houpačce a hlasitě jsme ho povzbuzovali, že to určitě dá!! Zvládl to! Je to pašák! :D
Dost divoké bylo také tankování. Auto jsme dostali vesměs s prázdnou nádrží a potkat na Bali čerpací stanici, to je velká vzácnost. Benzín se tam kupuje formou lahviček u cesty (1,5 l lahev). Tom zakoupil vždy jen jednu v domnění, že už brzy musíme na nějakou pumpu natrefit. Po třech zastavení a třech lahvičkách v nádrži jsme na benzínku konečně narazili. Natankovali jsme plnou a pokračovali dále na jih. V autě bylo opravdu nesnesitelně a Tom se stále usmíval, šťouchal do mě a dožadoval se odpovědi, proč jsem už skoro hodinu nepromluvila, ale že prý to chápe, že musím být z té dopravy fakt vyřízená, že jsem určitě nečekala, že kličkovat mezi auty a soustavně troubit bude až tak drsný. A že musím být fakt překvapená z těch skútrů všude. Ale že se nemusím bát, že on je jako fakt dobrej řidič a že to bude v klidu..
Mlčela jsem dál.
Musím tedy říct, že doprava mě zas až tolik nepřekvapila, možná jsem to dle jeho popisu čekala ještě horší, i když je pravda, že nic podobného jsem vážně nikdy neviděla. :) Ovšem, co mě stále nepřestalo udivovat, bylo to vozidlo, ve kterém jsem se právě nacházela.
Na Bali ani jiných ostrovech neexistují značky.. Jedno město splývá v druhé, takže nikdy nevíte, kde přesně jste. A když si předem neuložíte mapu, stále se jen ptáte kolemjdoucích kudy kam. I my se ptali například, když jsme se nějakých záhadným způsobem ocitli v areálu s ozbrojenou ostrahou. :D
Když jsme konečně dorazili na místo určení - Uluwatu Beach, celá vytřesená jsem vylezla z auta, popadla osušku a krém a pádila jsem po schodech dolů až ke skalnatým útesům. Schodů bylo víc, než se zdálo.. Několik stovek, troufám si říct.. :D Vedro bylo opravdu nesnesitelné, takže převlečení do plavek a okamžitý skok do vody bylo nevyhnutelné. No jooo.. To bych si ale nesměla zapomenou spodek od plavek v autě. Respektive 5 minut jsem Toma i sama sebe přesvědčovala, že v tom batůžku prostě musí být, že snad nejsem tak blbá, abych si tam dala jen vršek. Ano, jsem tak blbá. V polovině schodů po cestě nahoru už mi docházel dech a z dosavadního průběhu dne jsem byla naprosto vyčerpaná. Když jsem se konečně dobelhala k autu, které bohužel k mému zklamání nikdo neukradl, snažila jsem se klíčkem od trezoru odemknout některé z předních dveří, což se mi bohužel nepodařilo, zadní to pro změnu ani nemělo, naštěstí u kufru se zadařilo. Po dlouhém hledání, kdy mě stihl 4x kousnout komár do nohy a má zloba se neustále stupňovala, jsem v krosně objevila onen záhadně ztracený spodek od plavek a pomalým krokem jsem se sunula zpět ze schodů. Tom na mě solidárně čekal v oblečení na osušce a když z dálky uviděl můj nasupený obličej, rychle mě posunky upozorňoval, ať hlavně nejsem moc sprostá, že z těch 10 lidí na celé pláži jsou ti dva nejbělejší vedle nás Češi. Zachovala jsem tedy dekórum, hodila na sebe plavky a šli jsme konečně do vody. Byla to ta nejkrásnější pláž s nejčistší, nejprůzračnější a nejnádhernější vodou, co jsem doposud viděla. Ležela mezi dvěma útesy a nebyli tam skoro žádní lidé, jen pár surfařů. Po návratu z vody jsem se konečně odhodlala svěřit se Tomovi s mými mírnými obavami ze zapůjčeného vozidla a zeptala jsem se ho, zda si opravdu myslí, že nás tento vůz ještě ten den doveze z jihu do středu Bali a následující den pak  přes celý sever, přes ty vysoké hory, až na úplný západ ostrova, že si to teda jako neumím dost dobře představit a že pokud ano, tak ať mi teda urychleně sežene nějaký vějíř, protože čuchat tu vůni z větráčků už fakt nehodlám a ještě prosím provaz, ať se můžu připoutat. :D  případně oběsit :D
Po několika hodinách koupání a odpočinku na Uluwatu Beach jsme vyšplhali po schodech zpět k autu. Tam to vygradovalo tím, že zrovna na mou polovinu vozu se přestěhovalo poměrně grandiózní mraveniště, takže jsem ještě chvíli špačkovala, načež Tom usoudil, že buď okamžitě něco udělá nebo to bude mít následujících několik dnů po mém boku opravdu těžké. :D
Po prohlídce nedalekého chrámu Uluwatu, odkud byly mimochodem krásné výhledy na zátoky, vzal mobilní telefon a zavolal do půjčovny aut, že teda my wife has very big problem with Jimmy car, she is little bit affraid and nervous and she wants better car NOW!
Miluju ho! Je to poklad! :)
Vrátil se do auta, že to teda jako vyřídil a můžeme si dojet pro jiné auto. Byla jsem opravdu šťastná! Tom ale moc rád nebyl, těšil se totiž, že mi ukáže večerní tance Kecak v Ubudu a hlavně tam chtěl přijet za světla, protože je to krásné město a chtěl mi to všecko ukázat, ale že to teda jako nestihneme, když se zdržíme ještě výměnou auta, že vím, jak je to v centru Kuty s dopravou a my si takhle děsně zajedeme..  Ano, byla jsem dojatá a děsně jsem ho chápala, ale nevim, co čekal..? Že mu řeknu, ať se na to teda vykašleme a jedem rovnou do Ubudu? Ani náhodou.. Jedem pěkně do půjčovny.
Musím říct, že cesta zpět byla o dost veselejší, jak jsem věděla, že se toho auta už brzy zbavíme,  Také jsme se poměrně dost nasmáli. :)  Začalo totiž pršet. A když na Bali prší, vypadá to asi tak, že prší cca jen 15 minut, ale o to silněji! No, lilo jak z konve.. Jaké překvapení, že nefungují stěrače, že? Vzhledem k tomu, že mi nešlo zavřít okénko, obětovala jsem se, vyndala ruku ven a stěrače jsem párkrát popostrčila. Ty se sice na chvíli rozpohybovaly, ale ne na moc dlouho. Musela jsem to tedy několikrát zopakovat, abychom jízdu v dešti přežili. Jaké další překvapení, že nám přestal fungovat klakson. :D  A zrovna v dešti, kdy je nejvíc potřeba. Troubí se totiž i proto, že prší. :D  No, tak to jsme uplně v háji. Nezbývalo, než se jenom smát a doufat, že dojedeme až do Kuty. Když jsme dorazili do půjčovny, bylo mi jasné, že za světla už do Ubudu nedorazíme a večerní tanečky možná taky nestihneme.
Pán obcházel Jimmyho a stále se dotazoval, co se mi na něm jako nelíbí? Že to jako fakt nechápe. Následně nám sdělil, kolik budeme muset za "lepší" auto doplatit, načež mu Tom oponoval, že jsme mu přivezli Jimmyho skoro s plnou nádrží, tak ať nedělá fóry, že nic doplácet nebudeme. Nakonec jsme tedy doplatili. Z posunků mezi bossem a jeho pomocníčky jsme také pochopili, že jim přikázal, ať veškerý benzín přečerpají do našeho nového vozu. Ajajaj… To bylo něco pro Toma.. Když uviděl chlapce s 1,5l petflaškou a malou hadičkou, málem ho trefilo. ,,No, to si snad dělaj legraci ne? Tak my nemáme čas, tolik pospícháme a on tady bude 2 hodiny běhat s timhle a lejt to tam po litrech? To asi ne, ne? Řekni mi, že se mi to zdá!!“  Trvalo to asi 10 minut, 3 různí lidé se pokoušeli nasát benzín do hadičky, 2 z nich dávící se benzínem to vzdali. Třetí to dokázal a čůrek benzínu začal téct do petky.  Po čtyřech naplněných lahvích, 5ti Tomových zešedivělých vlasech, řekl i velký boss dost, vrazil nám do ruky to, co jsme mu doplatili za nové auto, ať si to dotankujem sami, hlavně ať už jedem do ……. :D
A tak jsme jeli.. ne do ……., ale do Ubudu. Jelikož nové auto jelo jako drak, klimatizace frčela na plné obrátky a vše fungovalo, dorazili jsme do Ubudu se setměním. Našli jsme perfektní, nádherné ubytování se snídaní přímo v centru. Eka´s Homestay byl naprosto kouzelný, jak když vejdete do nějaké pohádky. Strašně jsme se tam chtěli ubytovat a tak Tom nastoupil se svojí výbornou smlouvací taktikou. Byla jsem z jeho výkonu naprosto unešena (je v tom totiž fakt dobrej), ovšem pak mi došlo, že tu milou paní stáhl z nějakých 300 000,- na 120 000,- (cca 240 Kč) za noc – 2 osoby se snídaní. To bylo snad až ostudné.. Bylo mi jí najednou tak líto, že hned jak Tom odběhl do auta pro věci, štrachala jsem v peněžence, jestli tam nenajdu ještě nějakou drobnou, kterou bych jí druhý den ráno nenápadně podstrčila. Bohužel jsem byla švorc. Zbytek peněz měl u sebe Tom. :/ Paní byla ještě tak laskava, že nám sdělila, že Kecak dance začínají cca za 15 minut, hned v chrámu vedle jejich domu a aby toho nebylo málo, dala nám navrch ještě 2 vstupenky se slevou. Tance byly úplně vyprodány, takže jsme jí byli dost vděčni a navíc jsme donutili dva Francouzáky smrsknout půlky a vetřeli jsme se k nim na lavičku, takže jsme měli nejlepší místa a výhled. :D
Po shlédnutí tohoto zajímavého vystoupení, na které prý místňáci trénují dlouhé roky, jsme se šli projít do centra. Teda, my jsme vlastně v centru bydleli, takže jsme to spíš prozkoumali v okolí domu a zapadli do příjemně vypadající restaurace.
Jídlo i pití, které jsme tam ochutnali, bylo asi nejlepší ze všech. Každá porce byla zabalena v jednom listě a mrkvový cake na závěr to dotáhl k dokonalosti.
Prošli jsme se usínajícím městem, vrátili se domů, zahnali gekony z koupelny a šli spát. Ráno nás čekala výborná snídaně, ještě jedna procházka městem, abychom si ho prohlédli také za světla a pak už hurá za dalším dobrodružstvím.

 Ještě pár fotek na závěr :)

Uluwatu Beach



Pohled na dvě zátoky z chrámu Uluwatu, který leží na vrcholcích útesů

Večerní představení tradičního tance Kecak, v němž vystupuje stovka mužů a nepoužívá se žádný hudební nástroj. Motivem tance je únos princezny Síty zlým Rávanou, králem z Lanky, kdy je nakonec Síta osvobozena svým manželem princem Rámou za přispění opičího vojevůdce. Pak následovalo představení ohňového tance, při kterém muž uvedený do transu tančí na rozžhavených resp. hořících slupkách z kokosových ořechů.

Po dlouhém úvodu konečně zpět k naší cestě.

Konečně nastal den D. Balení proběhlo samozřejmě na poslední chvíli, přiběhla jsem z práce, naházela pár věcí do krosny, samozřejmě jsem na půlku věcí zapomněla a už jsme frčeli na letiště. Najednou jsem seděla v letištní hale a cítila, jak to ze mě konečně všechno padá. Poslední dny to v práci z důvodu probíhající inspekce bylo opravdu dost vypjaté. Do toho spousta jiných starostí, takže na tuhle chvíli jsem se vážně těšila. Vypnu a všechno hodím za hlavu....

Povedlo se. :) Nasedli jsme do letadla a nechali se unášet bílými mraky. Do Istanbulu jsme dorazili kolem 10 večer, letištní hala byla dost hlučná a přeplněná, takže jsme se na chvíli vtěsnali na tvrdé, kovové sedačky mezi ty prazvláštní zahalené mračící se osoby a těšili se až se v 1 ráno unaveni doploužíme do letadla směr Kuala Lumpur. Ale to bychom přece nebyli my, kdyby šlo všechno tak hladce. Na světelné tabuli se kolem půlnoci objevilo zpoždění našeho letu o 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že na přestup na další navazující let v Kuale jsme měli pouze 3 hodiny a 20 min, nám bylo naprosto jasné, že to nemáme šanci stihnout. A taky, že ne. V letištní hale v Kuale jsme sice podali výkon hodný Usana Bolta, ovšem vzhledem k tomu, že náš další let byl od jiné společnosti, zahrnoval náš přestup i vyzvednutí zavazadel a následné znovuodbavení + ještě cestu vláčkem na jiný terminál. Po běžeckém výkonu s krosnami na zádech, dohadování se s celníky, aby nám dovolili předběhnout dlouhou frontu u celní kontroly, se zdálo, že bychom to i mohli stihnout. Přiběhli jsme na přepážku K7, vystáli jsme další dlouhou frontu, načež jsme byli vysláni na G16, odtud na H15, následně zpět na G16 a odtud pro změnu na J16, když už jsme si začínali připadat jako hopíci, stáli jsme konečně na správném místě, kde nám bylo sděleno, že jsme odbavení nestihli o krásné 4 minuty. 

Chvíli jsem se držela, abych té usměvavé slečně za přepážkou na J16 nevpálila jednu mezi její krásné nalepovací řasy, ale pak jsem to vstřebala a odebrali jsme se k vedlejší přepážce, zakoupit nové letenky do Denpasaru. Tam nám oznámili, že náš let byl úplně poslední a další letadlo letí až druhý den ráno. Rozhodli jsme se tedy, že když už musíme někde hledat ubytování a jet minimálně hodinu do města, prodloužíme si to ještě o celý den, abychom toho z Kualy viděli, co nejvíce. Koupili jsme si tedy letenky až na druhý den večer a odebrali jsme se hledat autobusovou dopravu do města.

Našli! Zakoupili jsme si lístky a hrnuli jsme se k přistavenému autobusu, pán kontrolující lístky byl však dost rázný a hrdě nám oznámil, že už se do autobusu nevejdeme, ať si počkáme na další. Vzhledem k tomu, že vzduch byl jako v prádelně, džíny se mi pomalu začínali lepit k nohám a mé oči vypadali po dnu v práci a 24h na cestách dost děsivě, Tom pochopil, že bez ledového kafe prostě dál nejedu. :D Vyběhl tedy po jezdících schodech zpět do klimatizované letištní haly s tím, že za pár minut je zpět s ledovou kávou a vodou. Po 25 minutách čekání, dalších 3 odjetých autobusech, do kterých jsem vždy narvala obě krosny a následně je zase vyndala, jelikož autobusy potřeboval odjet a ne čekat, až se Tom vrátí z kávových plantáží, kam se nejspíše vydal, jsem začínala mít strach. Ještě mnohem větší strach jsem začala mít ve chvíli, kdy slečnu přede mnou nepustili do autobusu právě z důvodu, že držela v ruce ledovou kávu. A tak ji na čtyři dlouhé nádechy musela venku vysosat brčkem, kelímek vyhodit a pak teprve nastoupit. V hlavě už se mi samozřejmě začínala vytvářet taktika, jak si kelímek s brčkem zabalím do bundy a nenápadně kávu pronesu do autobusu, posadím se a budu sosat celou cestu ten lahodný ledový nápoj,  načež veškerou mou taktiku naboural Tom, který už shora na jezdících schodech vítězoslavně mával kelímkem se světle hnědou tekutinou a vůbec nechápal mé posunky o skrytí kelímku za záda. Několik vteřin jeho jízdy po schodech jsem se modlila, ať se pán u autobusu neotočí a nevidí Tomovo rozzářené oči upřené na kelímek s ledovou kávou. Vyšlo to, káva se bezpečně dostala do autobusu, stejně jako my dva. Ovšem autobus byl takovým způsobem překlimatizován, že i kdyby to byla obyčejná káva v kelímku z automatu, tak je z ní do dvou minut ledová. :) 

Cesta z letiště trvala opravdu přes hodinu.
Ubytování jsme si naštěstí zamluvili přes Booking.com už z letiště.
Náš pokojík vypadal spíše jako vězeňská cela, ale brali jsme to s humorem. Pocákanou zeď krví jsme přisoudili velkému zabitému komárovi a víc jsme se tím raději nezaobírali.
Vzhledem k tomu, že už bylo skoro 23:00, vyrazili jsme raději do města.

Prohlédli jsme si poklidný China town a večerní trhy. Bohužel prodejci už většinu stánků balili.
Vydali jsme se tedy na trhy znovu ještě druhý den ráno a to byl teda jiný mumraj. 

 Večer jsme ještě zvládli poměrně dlouhou procházku k proslulým Petronas Twin Towers. (Dvojčata, jejichž výška je 452m. Sídlí zde významné firmy a dolní část zaplňují butiky a restaurace. Výtahem se dá dojet až do 41 patra.)  Oba mrakodrapy v dálce poměrně dost silně zářily, takže jsme šli tak nějak jako Jeníček a Mařenka - za světlem. :)  Přišlo mi, že už jdeme docela dlouho a silná světla se v posledních pár minutách někam ztratila. Moment překvapení přišel brzy. Stojíme na širém prostranství a přímo před námi - dva obrovské mrakodrapy. Proč jsme je ale neviděli? To nám došlo velmi rychle, bylo totiž 0:12 a město osvětlení o půlnoci zhasíná. I tak to ale byla slušná podívaná. :)

Po návratu do China Town jsme si ještě dali v mexickém Coctail baru každý jeden drink a odebrali jsme se ke spánku do vězeňské cely. :)

 Druhý den jsme vyrazili vlakem na Batu Caves (Nejznámější ze souboru těchto jeskyní je Chrámová jeskyně, ke které vede 272 schodů. V prostorách jeskyní se nacházejí malé obřadní prostory.) My jsme tedy bohužel napoprvé netrefili ten správný vchod a až po zaplacení vstupného jsme zjistili, že jsme se ocitli v malé jeskynní zoo. :D Krom několika pávů, slepic a holubů tam nebylo moc k vidění. :D 

Je to přesně rok, co jsme procestovali Floridu a více jak půl roku od našeho cestování po Francii, takže logicky nastal nejvyšší čas zase někam vyrazit. :) K Vánocům jsem dostala letenky do Malajsie. Proč zrovna tam? Protože Tom mi chtěl ještě před stěhováním do USA mermomocí ukázat alespoň kousek Asie. A Malajsie je jedno z mála míst, které ještě nenavštívil.
Avšak, když jsme si asi dva týdny před odletem konečně našli čas, abychom alespoň zhruba naplánovali naši trasu, zjistili jsme, že Malajsie vlastně asi není úplně přesně to, co chceme vidět. A tak jsme tápali, kam by se z letiště v Kuale dalo cestovat dál. Nakonec jsme se rozhodli, pro malé ostrůvky kolem Bali, jeden poměrně větší ostrov Lombok a výstup na sopku Kawahijen na Jávě, s tím, že na Bali strávíme spíše méně času, protože Tom už velkou část ostrova procestoval.
A věřte mi, stálo to za to!!

....................

Nyní už jsme zpět, vzpamatováváme se z časového posunu  a z teplotních rozdílů a já se konečně chystám popsat první část naší cesty.

Než se ale rozepíši detailněji, ráda bych řekla ještě pár slov na úvod.

Jsem nesmírně šťastná a děkuji mému muži za příležitost podívat se do Asie, konkrétně do Indonésie.
Je to něco naprosto diametrálně odlišného od míst, měst a států, které jsem zatím měla možnost vidět a procestovat.

Ve středu, den po příletu, jsem se vrátila do práce s úsměvem na tváři a během dne jsem byla asi 10x atakována větou: ,, No joo, po dovolené, odpočatá, opálená, to se někdo má."
To se někdo má? Jarní prázdniny jste měli všichni! stejně jako já! A jak je kdo využil?  To je přece na každém z nás.
Opálená? Řekla bych spíš spálená, ale budiž. :)
Odpočatá? Naopak.. Unavená jak nikdy.
A dovolená? Jako nevím úplně, co si kdo představuje pod pojmem dovolená, ale myslím, že většině z mých kolegyň se asi vybaví válení na pláži s drinkem v ruce a pobyt v luxusním hotelu s all inclusive. Pod pojmem ,,dovolená na Bali,, (ostatní ostrovy a navštívená místa totiž nějak nezaregistrovaly) a po shlédnutí pár mých fotek na fb, se jim možná vybaví nejen pláže, ale pohádkově bílé osamocené pláže, bez lidí, naprosto průzračné moře, luxusní drinky z ovoce, skvělé jídlo, sopka na kterou nás nejspíš vyvezla lanovka, několik památek a rýžová pole, které s námi asi objel výletní autobus.:D

No, tak ale pojďme si říct, jak to bylo doopravdy. :) 

 Jak dlouhý (občas smutný, občas veselý) příběh se skrývá za každou fotkou? 

Jaké to je, když Vám dvakrát uletí letadlo? Jaké je chodit s krosnou na zádech a hledat, kde Vás nechají hlavu složit? Vstávat v půl 1 v noci a s čelovkou se hodiny belhat až na vrchol sopky.
Když už ne jim, tak alespoň vám se pokusím přiblížit za jakých okolností jednotlivé fotky vznikaly a jak vlastně probíhala celá ta naše ,,dovolená,,. :) 

My si totiž přesně takhle dovolenou představujeme. :)

Indonésie je nádherná. Opravdu moc. Pokud Vám ale někdo tvrdí, že BYL např. na Bali a byl na 2 týdny surfovat na Kuta beach nebo byl jako má kamarádka 3 týdny zavřený v předraženém evropském resortu u rýžových polí, nezlobte se na mě, ale takoví lidé prostě nemohou říct, že BYLI na Bali. 

Ano, pak teprve můžete říct, že jste tam opravdu BYLI a jak je Indonésie nádherná!!


1. fotka je focena na Uluwatu beach na Bali
2. fotka je focena na Kuta beach na Lomboku

• 125 g hořké čokolády

• 125 g másla

• 2 vejce

• 2,5 dl krupicového cukru

• 1 lžička vanilkového cukru nebo vanilkového extraktu

1. Předehřejeme troubu na 175°C. Na plotně rozehřejeme máslo a čokoládu a necháme vystydnout. Ušleháme vejce, vanilkový cukr a cukr (aby byly nadýchané a světlé).

2. Smícháme mouku, prášek do pečiva a ořechy.

3. Do rozšlehaných vajec přidáme rozehřátou čokoládu, moukovou směs a nasekanou bílou čokoládu.

4. Těsto nalijeme do čtvercové formy (20 cm) a pečeme asi 30 minut.

Mrkvový dort s kokosem byl pečen na naši svatbu do Candy baru. Svatební hosté se o něj málem poprali. :) Tak, ať chutná i Vám!! :)

Co si připravíme? 

Dort

150 g másla

3 vejce

150 g krupicového cukru

120 g hnědého cukru

1 lžička vanilkového extraktu

180 g hladké mouky

2 lžičky prášku do pečiva

1 1/2 lžičky sody

1 lžička skořice

250 g najemno nastrouhané mrkve

100 g nasekaných vlašských ořechů (já použila najemno namleté lískové ořechy)

150 ml jablkové omáčky (svařená a rozmixovaná jablka)

Krém

100 g změklého másla

300 g mascarpone

1 1/2 hrnku moučkového cukru

1 lžička vanilkového cukru nebo 1/2 lžičky vanilkového extraktu

Dekorace

Kokosové chipsy (lze koupit v DM nebo zdravé výživě), můžeme použít také strouhaný kokos

Jak na to?

Korpus

1. Předehřejeme troubu na 175°C.

2. Dvě formy o průměru 15 cm vymažeme máslem a vysypeme moukou.

3. Rozehřejeme máslo a necháme ho vystydnout.

4. Ušleháme vejce s cukrem. Přidáme máslo a vanilku a šleháme, dokud se nespojí.

5. Smícháme mouku, prášek do pečiva, sodu a skořici a směs prosejeme do těsta.

6. Přidáme nastrouhanou mrkev, ořechy a jablka. Těsto rovnoměrně rozdělíme do dvou forem.

7. Pečeme asi 40-45 minut.

8. Necháme vystydnout.

Krém

1. Šleháme máslo, dokud není nadýchané a světlé. Přidáme mascarpone, moučkový cukr a vanilku a šleháme dokud se nespojí. 

Dort

1. Oba dorty přepůlíme tak, aby nám vznikly 4 části.

2. Postupně klademe na sebe a promazáváme (ne moc velkou vrstou). 

3. Zbytkem krému potřeme celý dort, i po stranách. Nakonec posypeme kokosem (na strany dortu ho musíme spíš házet, aby se přichytil).

Další variantou, jak těsto a krém využít jsou také skvělé mrkvové muffiny. :) Záleží jenom na Vás, co preferujete.

Dobrou chuť! :)

Jaro už klepe na dveře. Slyšíte to? :)

Já jaro i léto přímo zbožňuju -  je teplo, svítí sluníčko, všechno okolo kvete, člověk má hned lepší náladu, když se probouzí do tak krásného dne. A aby se mi lépe vstávalo, i když venku prší, mám trochu toho ,,jara,,  doma stále na očích.

I pro Vás ho tady kousek mám!!  Můžete si totiž zasoutěžit o tuto překrásnou kytici 25 tulipánů. 

Asi před rokem jsem totiž na FB narazila na skupinku Dekorace, styl a bydlení. Nejprve jsem se chvíli kochala dekoracemi a květinami a pak jsem si samozřejmě hned objednala - kytici bílých tulipánů, kytici růží, no a pak už to šlo ráz na ráz, barevné tulipány, tmavě fialové pivoňky, bílé pivoňky atd.. Někdy se prostě nedá odolat, obzvlášť, když je v nabídce nějaká novinka. Jen já už to opravdu nemám kam dávat. :) No, nebudu se sáhodlouze rozepisovat, podívejte se sami, co obchůdek nabízí. Fotky jsem si s dovolením vypůjčila od holek z jejich stránek. Tímto jim za ně i za věnované tulipány do soutěže MOC děkuji! 

Kamená prodejna se (pro případné zájemce) nachází v Lovosicích.

- být fanouškem FB stránky KK life is a dream: ZDE

- napsat do komentáře pod tento článek: Jaké období v roce máte nejraději a proč? 

- nezapomenout uvést jméno (nick), pod kterým mě na FB sledujete a  Váš email

Soutěž bude ukončena 24.března

Vyhlášení proběhne 25.března. 

Těším se na výherce. :)

Krásný den!

Výherce soutěže  -  Klára Eiblová
Moc gratuluji! :)

Více na:

Už je to dávno, co jsem Vám slíbila, že se jednou rozepíši o svém kvadrilionu neúspěšných pokusů v hubnutí. A před pár dny jsem také slíbila (recenzi) na právě dočtenou knihu. Jelikož spolu tyto dvě věci docela úzce souvisí, rozhodla jsem se je sepsat do jednoho (poněkud delšího) článku.

______________________________________________

To, že se během života mění osobnost člověka je celkem běžná věc. Nabíráme zkušenosti, poučujeme se z chyb, učíme se jít si za svými cíli. Avšak nejen osobnost, ale také naše tělo prochází jistými změnami. 

Po úspěšném zakončení docházky v Mateřské škole jsem nastoupila na Základní školu, jakožto roztomilá holčička s blonďatým mikádem, v kostkované sukni, bílých punčocháčích, černých lakovkách, blůze s límečkem a pleteném svetru s ježkem, nad jehož výrobou mamka proseděla mnoho dlouhých nocí (to byl také nejspíš jeden z důvodů, proč jsem ho nosila téměř denně).

Z této roztomilé holčičky se samými jedničkami se s příchodem puberty stala rudovlasá ,,punkerka,, která železným pyramidovým páskem ničila židličky školních lavic, na nohou měla červenočerné KMM s modrýma tkaničkama a na krku se jí blyštil řetízek se zátkami od plechovek. No, kráska! (Mít takové dítě já, tak mu dám rovnou pěstí!) :D

Po přechodu na střední ekonomickou školu jsem navštěvovala třídu s dvaadvaceti cílevědomými děvčaty a čtyřmi chlapci, takže si asi umíte představit, že v takové společnosti to nebylo úplně jednoduché. Ale co, školu jsem zvládala docela v pohodě, brigádu jsem taky měla a tak jsem o víkendech dál objížděla punkové koncerty a pila colu s tuzemákem.

S příchodem dospělosti (18tin) mě tento styl zábavy a hudby poněkud omrzel. Avšak můj dosavadní styl života a ustálený denní režim: pizza, kofola, rohlík s vlašákem zakončeno větrníkem, vzal za své. A tak se mě jednou, když jsem omylem procházela kolem zrcadla na chodbě, zmocnila panika. Chodící koule s buclatýma tvářičkama, rudou září na hlavě a postavou děsivých rozměrů na maturitním plese asi moc nezazáří. Takže co teď?!

Obarvila jsem si vlasy na tmavě hnědou, vyndala naušnice z ucha i z obočí.

Překonala jsem svůj odpor ke cvičení a zakoupila si nějaký naprosto šílený stroj z Teleshoppingu a dřela a dřela. Navíc jsem totálně překopala své dosavadní stravování.

Během pár měsíců jsem zhubla asi 8 kg a byl ze mě rázem jiný člověk. A to nejen vzhledově, ale i uvnitř. Na maturitním plese jsem se promenádovala v dlouhých, zářivě bílých šatech a dokonce jsem se rozhodla jít i na Vysokou školu, o které jsem do té doby nechtěla ani slyšet.

Se svou postavou jsem ale stále spokojená nebyla. Ještě pár kilo by to chtělo.

Myslela jsem si, že na VŠ to bude všecko o dost snazší, ale nebylo. Tam totiž nastal zase úplně jiný režim. Škola, práce, škola, práce, nepravidelná strava, málo spánku, stres, málo času na sebe, rapidní tloustnutí, rapidní hubnutí, dieta č.1,2,3,4 ...... fitko č. 1,2,3,4... nicnedělání č. 1,2,3,4... :))

Jééžiš, kolik já toho za ty roky vyzkoušela.. týdny bez pečiva, bez laktózy, koktejly, krabičková dieta, výživoví poradci, věci na hubnutí snad z každé reklamy a mnoho dalšího..

Vše s jediným výsledkem - jojo-efekt, velké obtíže s trávením, bolesti břicha, hlavy, rozhozený metabolismus, prázdná peněženka a ještě větší nespokojenost s tím, jak vypadám..

Přitom stačilo tak málo.. POCHOPIT!

Srovnat si to v hlavě, být spokojená s tím jaká jsem, žít a jíst zdravě, nenutit se do cvičení - tedy do toho, co mě nebaví, ale najít si takový pohyb, co mě bude bavit. :) Prostě a jednoduše být v pohodě.

Asi před dvěma lety jsem byla na poměrně náročné operaci. Dlouhá rekonvalescence - doplněná přejídáním a dvoutýdenní dovolená tomu všemu moc nepřidaly a já zase hezky nabrala pár kilo zpět. Následoval samozřejmě stres, výčitky, hledání dalších, ještě dostatečně neprobádaných diet. Prostě to samé jako vždycky..

A pak? Pak jsem to konečně POCHOPILA..

Vždyť mám vedle sebe toho nejlepšího chlapa na světě, jsem zdravá a šťastná a to by pro mne měla být priorita.

Hubnutí jsem přestala řešit.

Ráda chodím.. A tak prostě chodím.. na dlouhé procházky.. Občas zajdu do fitka, občas si zacvičím podle youtube, občas jen tak na zemi u TV.. prostě, jak mám náladu a chuť. :)

Ráda jím.. A tak jím - a to hodně.. Ale zdravě :)

Také už více jak dva roky piji (díky distribuci mé maminky) kvalitní zelený ječmen, který občas doplňuji řasou chlorellou..

Nemoci se snažím léčit vždy nejprve přírodní medicínou a až v nejhorším případě navštěvuji lékaře.

Prostě jsem úplně změnila životní styl, ujasnila si své priority, můj uchvátaný život se najednou zpomalil a uklidnil a stres vymizel. Hubnutí šlo najednou prostě nějak samo.

Můj metabolismus začal fungovat nějakým úplně jiným záhadným způsobem, trávení se zlepšilo, imunita také (nemocná skoro nebývám). Ale hlavně.. můj úsměv na tváři se o dost zvětšil. :)

Hubnutí už bylo dost a tak se pomalu přesunu ke knize.

Asi před měsícem jsem dostala od kamarádky doporučení na jednu fb stránku, prý jsou tam skvělé recepty a rady ohledně zdravého životního stylu. Nerada se na fb přidávám do nějakých skupin, ale tak zkusit to můžu. Za to nic nedám. Recepty dochází a je potřeba se občas nechat inspirovat a motivovat někým jiným.

Ale název: Fitness motivation? To né, že ne.. vždyt já do fitka skoro nechodím. Takže nějaké rady pro ,,kulturisty,, pro mne asi nebudou moc užitečné. Chvíli jsem se zdráhala, ale pak jsem se na stránku stejně přidala, odejít přece můžu vždycky. No ty blááho 32 000 členů. Svitla mi naděje, že to asi nebudou jenom kulturisté, ale možná taky normální lidi jako jsem já. :)

Chvíli jsem si prohlížela nějaké zdravé recepty, také jsem pročetla pár rad a postřehů ke změně životního stylu a pak mi to nedalo. Snad v každém třetím příspěvku na mě soustavně vyskakovala doporučení na všemi opěvovanou knihu Co vám výživoví poradci neříkají! (Protože to nevědí!), kterou napsal sám zakladatel skupiny Michal. Název knihy mne zaujal, ale spíše v opačném slova smyslu, říkala jsem si, ,,hm.. silná slova.. tady si asi někdo dost věří", ale tak vzhledem k těm doporučením na tom názvu asi opravdu něco bude. :) Začala jsem se tedy pídit dál, přečetla jsem si nějaké recenze a hlavně: Michalovo poselství, které bylo napsáno ještě před vydáním knihy. Knížku jsem si samozřejmě vzápětí zakoupila. Byla jsem prostě zvědavá. Sice toho už o zdravém stravování spoustu vím, ale třeba se tam dozvím ještě něco nového.

Spoustu toho vím?? Omyl, očividně nevím vůbec nic.. :))

Teda.. pár věcí, jako třeba to, že je mléko sajrajt a vajíčka nemají vliv na cholesterol, to vím dávno, ale že cvičení na lačno není úplně vhodné? Že sacharidy k večeři nevadí? Že detox je k ničemu?  A dalších x věcí, o kterých jsem neměla ani ponětí?! 

Od knihy jsem měla poměrně velká očekávání. 

Je napsána moc hezkou, čtivou a často i zábavnou formou. Všechny uváděné informace jsou podloženy více než 250 klinickými studiemi, na které autoři v textu odkazují, takže nemůžete namítnou prostě vůbec nic. V závěru je také 30 chutných a jednoduchých receptů. 

V popisu u knihy se psalo, že po jejím přečtení budete schopni posoudit, který pohyb je pro Vás prospěšný a který je jen ztrátou času. Dozvíte se také, jak upravit jídelníček s ohledem na Vaše zaměstnání a případnou sportovní činnost. Myslím, že jsem se dozvěděla vše. Kniha mi pomohla rozšířit si obzory, pozměnit některé mé návyky, za což jsem oběma autorům nesmírně vděčna!

Cíl knihy: Očekávejte, že po přečtení této knihy budete mít o hubnutí a celkovém zdraví větší znalosti než průměrný český výživový poradce. 

Já si jdu knihu raději přečíst ještě jednou, ať mohu s jistotou říct, že cíl byl splněn. :) 

Více na:

Další z receptů mé drahé sestry :)

Dobrou chuť! :)

Co si připravíme?

50 g lískových ořechů

75 g změklého másla

125 g hnědého cukru

1 lžička skořice

1/4 lžičky vanilkového extraktu

300 ml hladké mouky

1 lžíce rumu (může se nahradit mlékem)

1. Předehřejeme troubu na 175°C. Lískové ořechy dáme na pečící papír na plech do trouby asi na 10 minut. Poté je zabalíme do utěrky nebo do ubrousku a třeme je, dokud neodstraníme slupku. Nakonec je nasekáme na kousky.

3. Smícháme mouku a prášek do pečiva. Tu následně přidáme do těsta, spolu s mlékem, rumem a většinou oříšků.

4. Těsto nalijeme do formy (18-20 cm) a navrch klademe oloupaná a nakrájená jablka. Posypeme zbylými ořechy a pečeme 35-45 minut. Necháme asi 10 minut vychladnout a potřeme javorovým sirupem.

Vzpomínáte, jak jsem vám v jednom z prvních článků psala, že má sestra našla před lety zálibu v pečení a cukrářském tvoření?

Přicházím tedy s prvním receptem - naprosto fantastických kokosových cupcakes. 

Věřím, že vám budou chutnat tolik, jako mě. :)  Miluju kokos!!

A teď už pojďme na to!

Co si připravíme? 

1 lžička prášku do pečiva

85 g změklého másla

125 ml svařeného kokosového mléka (asi 400 ml kokosového mléka necháme přibližně 20 minut mírně vařit, dokud se jeho objem nesníží na polovinu)

2 lžičky kokosového sirupu nebo likéru (např. Malibu)

Jak budeme postupovat?

1. předehřejeme troubu na 175C. Připravíme si košíčky na muffiny. 

3. Ušleháme máslo a cukr. Přidáme vejce (po jednom a vždy dobře promícháme).

4. Přidáme polovinu mouky a kokosového mléka a dobře promícháme. Následně přidáme zbytek mouky a mléka a kokosový likér. 

5. Košíčky plníme těstem asi do 3/4 a pečeme 15-18 minut.

Krém z mascarpone

250 g mascarpone

60 g moučkového cukru

100 ml smetany ke šlehání

1 1/2 lžíce svařeného kokosového mléka

2 lžičky kokosového likéru (Malibu)

Ušleháme mascarpone a moučkový cukr. Přidáme zbylé suroviny a prošleháme.

Růžový kokos

Několik hrstí strouhaného kokosu dáme do igelitového sáčku. Smícháme růžové potravinářské barvivo (případně pár kapek šťávy z červené řepy) s několika kapkami vody, nalijeme na kokos a třeme, dokud se kokos neobarví.

(: !DOBROU CHUŤ! :)

Stejně jako každoročně, na nás, na poslední pracovní poradě před koncem kalendářního roku, čekala malá pozornost od paní ředitelky. A to -  kalendář na rok následující. Hned na poradě si do něj totiž všichni zapisujeme, co nás v novém roce čeká. Letos byl ale kalendář něčím výjimečný. Všimla jsem si, že každý list obsahuje nějaký zajímavý text (citát). Logicky jsem samozřejmě polovinu porady strávila listováním v kalendáři a zamýšlením se nad různými výroky a tvrzeními. :) Ty, které mne zaujaly jsem si poznamenala, ale proč je psát jen tak na papír? Proč je nenapsat rovnou sem? Třeba vás také nějakým způsobem osloví.

Slunce nás příjemně hřálo do zad, naproti nám stál mladý muž s milým úsměvem ve tváři, v rukou držel knihu jménem Bible a vyprávěl nám podobenství o vzájemné toleranci, lásce a souznění muže a ženy ve společném životě. Tom ještě více zmáčkl mou ruku, aby se ujistil, že ty nahromaděné emoce, štěstí a lásku, cítíme oba stejně. Vzpomínám si na tu chvíli jako by to bylo včera.

,,Od ledna začínám s dietou, chci shodit alespoň 10 kg!"

,,Koupila jsem si k Vánocům permici do fitka, musím už fakt začít cvičit, vloni jsem se ani nehla a podívej, jak vypadám. "

,,Taky začnu žít a jíst mnohem zdravěji! A přestanu kouřit! "

,,Plánuji se s ním po Novém roce konečně rozejít, už víc jak půl roku nám to nefunguje, ale tak ještě přes ty Vánoce to nechám a v lednu už to rozseknu, fakt. "

,,Příští rok už tu školu opravdu dodělám, slibuju, že se budu učit, budu tam chodit a nebudu na to kašlat jako vloni. "

,,V příštím roce bych chtěla změnit práci, možná začít podnikat. Mám už několik let představu, co bych chtěla dělat, ale nějak se nemůžu dokopat, hledat něco jiného nebo začít něco budovat od začátku. Vlastně jsem se ještě ani po ničem nedívala. Přeci jen, tady mi není tak špatně, jsem tady už zvyklá. No, možná jsem trochu pohodlná.  Ale příští rok už to určitě vyjde!"

,,Určitě bych chtěla v příštím roce zlepšit svojí angličtinu a více cestovat, ale stejnak na to nebudu mít peníze, takže je to vlastně jedno."

,,Příští rok bych chtěla trochu omezit práci a věnovat se víc dětem, tak snad se to podaří, i když v práci toho je pořád tolik. "

,,Taky bych chtěla častěji navštěvovat rodiče, nemám na ně nějak vůbec čas v tom shonu."

,,Strašně bych si přála začít víc kulturně žít, chodit do divadel, do kina a tak.. Ale stejně ani není s kým. Nemám hlídání atd.."

,,Tenhle rok byl vážně jedna katastrofa za druhou, ten příští bude určitě lepší! Musí být! "

Tak takovéhle věci slýcháme před koncem roku dost často.

ONO se to podaří? V tom SHONU? MOC práce?  NEBUDU mít peníze? NENÍ s kým?

Zamysleme se nad tím, kdo tohle všechno dokáže ovlivnit?

Osud? NE.. NOVÝ ROK? NE.. Jenom VY sami!

Nepřijde totiž žádný PAN NOVÝ ROK. Nesundá z Vás kila, které jste za loňský rok samy nabraly (vyžraly). Nenapíše Vašemu příteli, že se s ním rozcházíte, nenajde Vám novou práci, nedokope Vás do fitka, ani tam nebude cvičit za Vás, nekoupí Vám letenky na druhý konec světa, ani lístky do divadla, ani neomezí Vaše množství práce.

Nikdo, ani PAN NOVÝ ROK to za Vás neudělá. :) Jen Vy samy!!!

Ano, příští rok bude lepší, pokud si ho takový uděláte!

Tak zvedněte zadeček, dojděte do nějaké hezké příjemné kavárny, sedněte si, dejte si kávu nebo se zachumlejte doma pod deku s hrnkem čaje, vezměte si papír a tužku a napište si, všechno, čeho byste letos chtěli dosáhnout.

Nedávejte si to jako novoroční předsevzetí.

Jsou to Vaše přání, Vaše cíle a pokud si to opravdu tak moc přejete, tak si za tím jděte Stůj co Stůj! Já už mám pro letošek napsáno. :) Některá přání jsou možná nereálná, ale budu dělat všechno pro to, abych si je splnila. :)

Před pár lety bych řekla: ,,Nestavte si vzdušné zámky, nestanovujte si nereálné cíle a nesplnitelné sny." Ale teď říkám: ,,Přejte si cokoliv - prince na bílém koni, lepší práci za více peněz, prostě cokoliv a jděte si za tím!!"

Mám za sebou nejkrásnější 2 roky života a úplně mi k tomu stačilo, jít si za svým snem a do všeho skočit po hlavě, bez dlouhého rozmýšlení. :)

Přeji Vám mnoho úspěchů a splněných snů! 

Více na:

Už je sice nějaký ten týden po Vánocích, ale proč si ještě trochu nezavzpomínat. :)

Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jsou to dny, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista, dny, které trávíme se svou rodinou, s přáteli, s lidmi, které máme rádi. Trable a starosti házíme za hlavu, relaxujeme, bez výčitek se přejídáme a užíváme si volných dnů. A někde v pozadí za tím vším (pro někoho na 1. místě před tím vším), jsou také dárky.

Takže ještě jednou: Vánoce nejsou jen o dárcích, ano, říkám to znovu a stále dokola. Ale je mi úplně jasné, že kdo viděl na fotce tu hromadu zabalených dárků, kterou jsem měla letos pod stromeček připravenou já, ťuká si na čelo a podivuje se, jak něco takového vůbec mohu napsat. :))  Jen, abyste rozuměli - dávání dárků je taková moje nemoc, záliba, koníček -  a je úplně jedno, jestli jsou zrovna Vánoce, červen, říjen, úterý, pátek, ráno nebo 5 odpoledne. Kupuji, někdy i vyrábím, svým blízkým dárky, když se mi zrovna chce, když si na ně vzpomenu, když vidím věc, která mi k nim sedí - prostě dávám občas dárky JEN TAK, protože chci, protože si to ten dotyčný zaslouží, protože pro potěšení, protože miluji tu upřímnou radost, rozzářené oči a široký úsměv, no prostě protože proto. :)

Samozřejmě, že se většinou jedná jen o maličkosti! Ale přiznejte si to i Vy: Vám neudělá radost, když si na vás někdo vzpomene? Jen tak? :) Určitě ano a to nemusí ani kupovat dárek, úplně stačí, když Vám zavolá, napíše, někdy i úplně stačí, když se na Vás cizí člověk, třeba kolemjdoucí, hezky usměje.:) Radost se dá rozdávat mnoha způsoby. :) Stačí si najít způsob, jakým ji budete v novém roce rozdávat Vy! Co takhle zvolit: Úsměv pro všechny? :)

Pamatuji si, že když jsem začínala prvním rokem ve školství a dostala jsem svou první vlastní třídu, přivezla jsem všem 22 dětem dárek z dovolené v Paříži. Jéé, jak já je milovala. :)

Stačilo by možná jen poslat pohled nebo se na ně po návratu usmát, ale však víte, jak děti dárky zbožňují! :)

= Z úvodu je více, než patrné, že Giveaway se pro mne stávají neodmyslitelnou součástí mého blogu. :)  Zrovna minulý týden mi dorazily 3 balíčky s krásnými kousky do připravované únorové GA. Těšte se na ni. Bude to stát za to! ;)

No, ale zpět k tématu.. Začátkem loňského roku jsem si tak trošku předsevzala, že se umírním, jak s nákupy pro sebe (oblečení, bytové dekorace atd.), tak s nakupováním drobností pro ostatní, případně, když se neudržím, tak si vše pošetřím na narozeniny, svátky a Vánoce. Světe div se, ale první část mého předsevzetí dopadla na výbornou. Za půl roku žití v Německu jsem si nekoupila téměř NIC! :) A po návratu do Prahy jen pár věcí na sebe - do práce. Ovšem s těmi dárky pro ostatní to bylo trochu horší. Když jsem týden před Štědrým dnem objevila všechny ty ,,tajné schovávačky,, které jsem přes rok v pokoji vytvořila (právě tím - nechám to všecko až na Vánoce), byla jsem dost zděšená, kolik toho je. :) Uklidňovala jsem se alespoň tím, že oproti rokům předešlým, nakupuji teď dárky za nás oba, takže je patrné, že toho bude trochu víc. Větší rodina + víc přátel = víc dárků.

Avšak i já jsem letos musela být asi strašně hodná, protože, ač jsem čekala opravdu jen něco malého, dostala jsem spoustu krásných dárků. Knihy, něco na sebe, kosmetiku. Poukázku do wellness, ale taky do restaurace, ovšem nejlepší poukázka byla jednoznačně od mého sedmnáctiletého bratra. Neměl peníze na dárky, jelikož je všechny utratil za další vraky motorek, které nám tak akorát zabírají místo ve sklepě (já tomu samozřejmě vůbec nerozumím, protože to prý jednou všecko bude mít nevyčíslitelnou hodnotu a já jsem úplně blbá, že tomu nevěřím), věnoval nám všem vlastnoručně vytvořenou poukázku ,,sám na sebe,,! :D Vzhledem k lenosti mého bratra má tento dárek nevyčíslitelnou hodnotu. :)

Pro čtenáře, kteří neumí rozluštit tohle šílené písmo :D: překlad: Poukaz na hodinového manžela, zahrnuje: mytí auta, domácí práce a jiné nezbytnosti pro váš dům i zahradu. Poukaz je dobrý v tom, že to musím udělat bez výmluv. Lze uplatnit: 5x.

A v závěru to vše završil můj muž, který se vytasil s darem, jež mě naprosto ohromil. Krom oblečení a krásné peněženky na mne čekala pod stromečkem obrovská krabice. Rozbalovala jsem jako blázen, trhala provázky, papír, ovšem v ní další krabice a další a další a další.. Miluju překvapení!! Ale tohle? Už jsem si začínala myslet, že tam snad ani nic nebude, že to má být jen pokus o vtip, avšak v té nejmenší krabici byla obálka. Hm? Asi lístky do divadla? Ne?..ne.. Omyl..

Na přeloženém papíře bylo asi milion písmenek a tisíce informací, takže mi pěknou chvíli trvalo, než jsem se v tom všem zorientovala. :) Až mi došlo, že to bude nejspíš letenka.

Pak mi konečně padli oči na, pro mne, důležité údaje!

!! Praha (ČR) - Kuala Lumpur (Malajsie) -  Bali !! Březen 2016

Ani nevíte, jak moc se těším. :) Loňský březen na Floridě byl naprosto báječný!

Letos to sice bude takový více ,,batůžkový,, trip, než vloni, ale zase o to větší dobrodružství :) A Vy se můžete těšit zase na pár zajímavých článků z cest. :)

Také jste dostali nějaký cestovatelský nebo zážitkový dárek? Nebo snad něco úplně jiného? Nějakou maličkost, která Vám udělala velkou radost?  Jako třeba mě - pyžamo s oslíkem, krém od Kiehl´s, který jsem si přála nebo vymalovánky pro dospěláky.? :)

Já Tomovi udělala snad také radost jedním z dárků - a to -  naším novým společníkem na cesty. :)

Budu ráda, když mi do komentáře napíšete, zda na Vás pod stromečkem také čekalo nějaké velké překvapení nebo se Vám splnilo nějaké vánoční přání. :)

Více na:

KK - Life is a dream FB