Ano, na svatbu vše ve velkých přípravách, už skoro hotovo. Mě v tu dobu tak trochu pobolívala hlava, ale nepřikládala jsem tomu velký důraz. Říkala jsem si, květen, konec školního roku, asi přepracovanost, to bude v pohodě. Bolest hlavy byla dva týdny vcelku intenzivní a občas na pár vteřin poměrně silná, bylo to dost nepříjemné. Od okolí jsem slýchala, to je jen únava, to je od páteře, to je tím horkem, to je tím,že málo piješ, vezmi si prášek. Jelikož jsem prášků odpůrce, nevzala jsem si ani jeden. Raději jsem dala sama na sebe a i když mi to bylo dost trapné, otravovat někoho s bolestí hlavy, oslovila jsem mou známou, uznávanou lékařku v Praze. Díkybohu za ni. A pak už to šlo rychle, pondělí magnetická rezonance, čtvrtek konzultace s lékařem, víkendová rozlučka, kterou jsem si i bez alkoholu moc užila a v pondělí nástup do nemocnice, v úterý operace. Prý nebylo na co čekat.

Sama sobě se teď divím, že jsem to všecko zvládla bez obav, stresu a strachu.

Možná proto, že jsem dala na radu paní doktorky: ,,NIKDY si o nemocích a nálezech nečti nic na internetu." Dobře jsem udělala. Přečetla jsem si něco až nedávno, jen pro zajímavost a myslím, že kdybych to udělala tenkrát, strachy bych se asi zbláznila.

A hlavně, NIKDY nepodceňujte bolest, čehokoliv. Já vždy nad vším mávla rukou a zdravotní problémy moc neřešila. Je to velká chyba.

A bohužel ta smutnější část, bez známých je člověk v dnešní době, ať už ve zdravotnictví nebo kdekoliv jinde, ve velké nevýhodě. :(

Má poslední věta na operačním sále s křečovitým úsměvem a mými krásnými pěstěnými vlasy do půlky zad, byla: ,,Prosím, neholte mi celou hlavu, vždyť jdu na tu svatbu!" Odpovědí sestřičky mi bylo, že to přece není moje svatba, ale jenom svatba kamarádky, tak je to jedno. A v tu chvíli jsem upadla do dlouhého spánku.

Nééééé, co se mnou teď bude?? :(

Probuzení na JIP pro mne bylo dost děsivé. Otevřela jsem oči a po chvíli, co jsem začala trochu vnímat, kde jsem a co tam dělám, už se má ruka šmátralka chtěla natáhnout k mé hlavě. Bohužel to ale nešlo. Tělo bylo příliš slabé a hýbat jsem se moc nemohla. Na hlavě jsem cítila všude jenom samé obvazy. V tu chvíli přišla usměvavá sestřička a říká: ,,Chcete vědět, jestli máte vlasy, co? " ,, Víc, jak půlku hlavy máte. ;) " Najednou jsem koutkem oka zahlédla na bílé peřině špičku copánku ze zbytku mých černých vlasů. Ufff..

,,Jo a slečno, kdyby Vás to zajímalo, tak operace byla úspěšná, je to pryč. Ale to už je v porovnání s vlasy pro Vás asi až druhotná informace, že? :D " Druhé ufff.. :) (Samozřejmě, že nebyla. :))

Ještě týden mě sledovali v nemocnici, prognózy pooperačních obtíží s řečí, hybností rukou a epilepsií byly naštěstí vyloučeny. ;) I když v první dvou dnech po narkóze jsem žvatlala jako mimino. :D Písmenka jako L,K jsem ve slovníku vůbec neměla :D

No a chce to tak 2-3 měsíce rekonvalescence (což pro mne jako pro učitelku v době letních prázdnin nebyl problém) a pak zpět do pracovního procesu.

Asi jsem měla štěstí, ale 2 týdny od operace už jsem stála za nádhernou nevěstou, zvládla jsem vše odsvědčit a i když jsem byla unavená, vydržela jsem na svatbě až do půlnoci.

A vlasy? 15cm jizvu se nám s kadeřnicí podařilo zakrýt tím, že jsme přes holou stranu přehodily vlasy z té druhé strany a upletly z nich cop. :)  Od té doby nosím ofinu na druhou stranu, než kdy dřív. Nyní, rok od operace už mám vlasy dorostlé a na svou svatbu si tak mohu vymyslet účes podle svých představ. :)

Nějak jsem se rozepsala o komplikacích, které mě potkaly před svatbou.

Ke svatbě, jejímu průběhu a inspirativním fotkám se tedy vrátím až v dalším příspěvku. :) Možná ještě dnes, možná zítra. ;)

Přikládám foto z nemocnice: omlouvám se za nateklý obličej, bylo to asi 2 dny po operaci. A fotka byla primárně určena dětem z mé třídy, tak proto ten plyšák. :D Dostala jsem ho od nich. :)

Více na: